Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ženy s katanou, pederastie, umění. I taková byla samurajská realita

  9:00aktualizováno  9:00
Žoldáci s pánem, ale i bez něj, na volné noze. Též vzdělanci, umělci a pozdější vydavatelé novin či hudebníci. Nahlédněte do příběhu samurajů, v němž hraje roli i sex válečníků s mladými chlapci a ženy v samurajské zbroji.

Hold samurajské životní cestě vzdal snímkem Sedm samurajů režisér Akira Kurosawa. | foto: Profimedia.cz

Slovo samuraj je odvozeno od starojaponského slovesa, které znamená doprovázet urozeného muže. Původně skutečně šlo jen o profesionální vojáky ve službě dvorské šlechty a samurajové byli podle dobového příměru jejími „drápy a zuby“. Opravdu se organizovali do klanů, které vyžadovaly bezpodmínečnou podřízenost vůdci. A skutečně též existoval zákon osobní cti, později zpopularizovaný jako bušidó, tedy cesta válečníka. Přesto je však samuraj daleko barvitější a rozpornější postavou, než tušíme.

Cesta samurajského válečníka od sekuriťáka k vládci Země vycházejícího slunce začala prohranou bitvou. U Baekgangu skončilo v roce 663 našeho letopočtu japonské angažmá na Korejském poloostrově, když císařství a jeho místního spojence porazila Říše draka. V reakci na to Japonsko prošlo hlubokými reformami inspirovanými čínskou správou veřejných věcí, kulturou, náboženstvím i filozofií. Jedním z opatření byl první pokus o profesionální armádu a zavedení titulu šóguna, tehdy pouze dočasného vrchního velitele, za krvavých válek proti kmenům obývajícím ostrov Honšú.

Historickým vývojem obdobným tomu v raně středověké Evropě vznikla vrstva feudálů, jejichž byli samurajové vazaly podobně jako u nás rytíři. Feudál vyplácel samurajovi důchod a válečník za něj bojoval. Postupem času si ale vůdčí osobnosti samurajských klanů zajistily důležité posty na dvoře i v provinciích, až časem co do politického vlivu přerostly tradiční aristokracii. Zatímco mnohé klany kolem sebe shromáždili příslušníci vyšších vrstev, jiné založili rolníci v sebeobraně vůči despotickým císařským úředníkům.

Pravdu má jenom bouchačka

V následujícím období Sengoku, což japonsky znamená „doba válčících států“, došlo k rozvolnění rodových vazeb, samurajem se stal snad kdokoliv, kdo se jím prohlásil. Však také šlo o století a půl téměř nepřetržité občanské války, kdy byl císař pouhou figurkou a ani jeho generalissima šóguna nikdo nebral vážně.

Právě v této době, časově se kryla s raným novověkem v Evropě, se pro kastu profesionálních vojáků stala všeobecně uznávaným kodexem chování pravidla cti později známá jako bušidó. Když neplatí žádný zákon, nějaký si zkrátka vymyslíte sami. Zda-li ovšem bude dodržován, je jiná věc. I samurajské války se vedly za pomoci úkladných vražd, zrady spojenců či vyhlazení rodiny poraženého protivníka.

V osmdesátých letech šestnáctého století se prvním mužem císařské vlády stal syn chudého rolníka, který nadobro prosadil dědičnost postavení samuraje. Většina rodin, které se dodnes považují za pokračovatele samurajské tradice, má svoje kořeny právě v této době velkých změn, které se projevily i na poli vojenství. Vůně střelného prachu k japonským břehům sice připlula s čínskou invazní armádou už o dvě století dříve, až nyní však do válčení zasáhly velké formace lehké pěchoty a jezdectva vyzbrojené arkebuzami, tedy zepředu nabíjenými zbraněmi s doutnákovým, později křesadlovým zámkem. Ve válečných střetech se najednou nepotkávaly tisíce, ale desítky i stovky tisíc mladých mužů.

Válečníci na vlastní pěst

Období od sedmnáctého až do poloviny devatenáctého století je v japonských dějinách označováno za šógunát Tokugawa, tedy vojenskou vládu různých členů této aristokratické dynastie, jimž dělali císaři spíše statisty. V dlouhé době relativního míru samurajové nadobro přestali být pouhými vojáky. Katanu nosili v prvé řadě jako symbol moci, jinak se věnovali intrikám na císařském dvoře či správě země. To se však týkalo těch, kteří již náleželi k vyšším vrstvám. Mezi obyčejnými samuraji se nám mezitím rozmohl jistý nešvar, róninství.

Takto zachytil umělec tři róniny zkraje devatenáctého století.

Takto zachytil umělec tři róniny zkraje devatenáctého století.

Róninů, tedy samurajů bez pána, se obvykle našlo stejně jako loupeživých rytířů v Evropě. Začátkem sedmnáctého století se však Japonskem bezprizorních válečníků potulovalo až sto tisíc. Z té doby také pochází legenda o společenství 47 róninů, kteří pomstili svého pána poté, co jej křivým obviněním dohnal k rituální sebevraždě zákeřný úředník císařského dvora. Následně na sebe sami vztáhli ruku tak, jak velí zákon bušidó. Jejich oběť se v Zemi vycházejícího slunce dodnes připomíná každoročně 14. prosince.

Drtivá většina róninů se však po propuštění ze služeb svého pána neuchylovala k sebevraždě, buď šla orat pole, nebo si našla nového. Jeden z legendárních samurajů té doby Tódó Takatora takto přeběhl sedmkrát a sloužil deseti různým pánům, aniž by si prořízl břicho.

Rituální sebevražda seppuku, které se na Západě chybně říká harakiri, byla totiž spíše výjimečným úkazem, jakkoli byla pro samuraje nejčestnějším způsobem, jak zemřít. Dnes nejznámější varianta seppuku je ta „polní“, tedy onen jednoduchý řez břichem zleva doprava v situaci, kdy se nechcete dostat do zajetí nepřítele. Asistuje při něm ovšem kolega, který člověku posléze utne hlavu proto, aby hrdý bojovník nemusel umírat v nekonečné agónii vykrvácením.

„Plnohodnotná“ seppuku je ovšem promyšleným postupem, který chce svůj klid a dálnovýchodní soustředěnost. Začíná rituální koupelí a oblečením se do panensky bílého šatu a pokračuje posledním obědem a složením básně na rozloučenou. Useknutí hlavy je opět na pomocníkovi, který si však musí dávat pozor, aby skončila v samurajově klíně. Kdyby ulétla třeba pod nohy diváků, znamenalo by to věčné zostuzení.

Od samurajství k žurnalistice i umění

Klidnou éru dynastie Tokugawa vystřídalo v roce 1853 „bakumatsu“, období nestability, které následovalo po vplutí čtyř lodí komodora amerického námořnictva Matthewa Calbraitha Perryho do Tokijského zálivu. Bylo to jedno z důraznějších zaklepání na dveře zakletého království, které se Západem do té doby obchodovalo hlavně přes řády dominikánů a františkánů, a to jen z několika málo přístavů. S otevřením se světu proběhla v Zemi vycházejícího slunce hotová kulturní revoluce. Císař Meidži v rámci svých dalekosáhlých reforem v roce 1873 založil moderní armádu západního střihu, ve které už pro samuraje nebylo místa.

Dopadli podobně jako stará aristokracie v Evropě. Některá privilegia pozbyli, například dovolení nosit katanu na veřejnosti či hrdelní právo vůči poddaným, zato si mohli užívat štědře placená, převážně ceremoniální místa na císařském dvoře. Nadále však samurajové tvořili většinu důstojníků císařské armády i významnou část státních úředníků. Členové samurajských rodů se také vrhali na podnikání, jako například zakladatel koncernu Mitsubishi. Zakládali ale také noviny či se stávali umělci.

Byli ostatně neobyčejně vzdělanou vrstvou, už ve středověku uměla naprostá většina samurajů číst a psát, což byla dovednost mezi evropskými rytíři spíše vzácná. Samurajové se učili také matematice či kaligrafii, psali básně nebo se věnovali aranžování květin. Spíše než konfuciánství nebo šintoismus praktikovali zenový budhismus, přičemž se pomocí meditace uvolňovali a soustředili mysl před bitvou. Zaobírání se filozofií a náboženstvím mnohé vedlo až k zřeknutí se násilí či ke vstupu do kláštera.

Se samurajem v ložnici

I když se to dnes málo ví, vztah mezi zkušeným válečníkem a jeho učněm se podobně jako ve starověké Spartě neomezoval jen na trénink se zbraněmi, samurajové praktikovali „vakašudó“. „Cesta mládí“ byla natolik běžným jevem, že samuraj, který se svým dvanácti či třináctiletým učněm neprovozoval anální sex, byl považován za zvláštního. V zásadě tato praxe vyžadovala oboustranný souhlas i vzájemnou věrnost a často byla formalizovaná „smlouvou bratrství“.

Podle renomé, které získal na Západě, byl samuraj mužem svázaným kodexem cti a oddaností pánovi. Realita však byla mnohovrstevnatější.

Podle renomé, které získal na Západě, byl samuraj mužem svázaným kodexem cti a oddaností pánovi. Realita však byla mnohovrstevnatější.

Homosexuální vztah trval do plnoletosti mladíka, sex mezi dospělými muži byl v tehdejším Japonsku tolerován daleko méně. Až „vakašú“ odrostl, našli si oba nové učně, v ideálním případě však zůstali celoživotními přáteli.

I když se samuraj oddával stejnopohlavní lásce, bylo samozřejmé, že si bez ohledu na sexuální orientaci najde ženu. Především ve výše postavených vrstvách šlo podobně jako mezi evropskými aristokraty o aranžovaná manželství, která měla hlavně rozšířit či alespoň udržet vliv a statky.

Společensky níže postavení samurajové si však brali i obyčejné venkovanky. Relativně běžné bylo vydržování si milenek, synové z takových mimomanželských vztahů si přitom někdy mohli dokonce ponechat společenské postavení svého otce. Rozvod samurajského manželství byl možný a mohly ho vyvolat obě strany, závisel ale na souhlasu pána.

Katana v ženských rukou

Ve světě samurajů se role ženy omezovala hlavně na vedení domácnosti a starosti o děti či starší členy rodiny. Očekávalo se od ní podřízení muži, na druhou stranu to ale byla zpravidla manželka, kdo spravoval rodinné finance a kdo tedy organizoval peníze na výzbroj, koně a vše ostatní, co válečník potřeboval. V dobách války měly ženy na starost i obranu domova za manželovy nepřítomnosti. Pod kimonem k tomu účelu nosily dýku zvanou „kaiken“ a cvičily se v příslušném bojovém umění. Ve skříni schraňovaly halapartny „naginata“. Služebná Ano-no-Tsubone tak podle historky v roce 1582 pobila při obraně svého pána sedm samurajů ve zbroji, než sama padla.

Především ženy z vyšších společenských vrstev navíc byly stejně vzdělané jako jejich manželé. Politice se oficiálně věnovat nesměly, ovšem mnohé matky, manželky či dcery vysoce postavených samurajů měly obrovský vliv na chod veřejných věcí celé země.

Kamikadze jako poslední záchrana

V letech 1274 a 1281 ke břehům Japonska připlula armáda Čingischánova vnuka Kublaje o čtyřiceti respektive sto padesáti tisíci mužích. Invaze by nejspíš byly úspěšné, kdyby je pokaždé nerozmetaly výjimečně silné tajfuny později označované za kamikadze, božský vítr. A tak poté za druhé světové války japonská propaganda přezdívala sebevražedným jednotkám „tokkótai“, jejichž příslušníci byli oslavováni jako novodobí samurajové.

Ženy také přímo oblékaly samurajskou zbroj, byly to dcery chudých farmářů stejně jako příslušnice vyšších tříd. Bojovaly pro příslušnost k určitému klanu, z náboženských či jiných důvodů. Válečnice nazývané „ona-bugeiša“ se alespoň v některých obdobích účastnily bojů poměrně běžně, vždyť například mezi sto pěti exhumovanými padlými v bitvě u Senbonu z roku 1580 bylo pětatřicet ženských koster.

V populárních představách o samurajích, jaké se koncem devatenáctého století ustálily v Japonsku i na Západě, homosexualita ani samurajové „v sukních“ samozřejmě neměli místo. Mýtus o neohrožených válečnících naopak přímo vybízel ke zneužití totalitní mocí, jak se tomu stalo během druhé světové války. Piloti sebevražedných letadel a torpéd byli propagandou líčeni jako novodobí samurajové, kteří pokládají svůj mladý život na oltář císaři.

Co ale po samurajích zůstalo do dnešní doby? „Ctnosti předků v Japonsku nezanikly a v každém je trocha samuraje,“ říká překladatel, učitel bojových umění a popularizátor japonské kultury Jakub Zeman. „Odkaz bušidó se projevuje ve zdvořilosti, spolehlivosti, celoživotní oddanosti zaměstnance firmě, schopnosti obětovat se pro svou rodinu, děti, rodiče.“

Autor:
Témata: tajfun




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.