Zvládla jsem je v sobotu na jeden zátah, po přesně nalajnované trase mezi brankami, kde přede mnou svištělo už 270 závodníků. A dalších 500 jelo za mnou. Byla to hodina úžasného adrenalinu, můj výsledný čas po dojezdu do cíle byl 1:01:52,7.
Poraž eso!
Schlag das Ass znamená v němčině "Poraž eso!" Tím lyžařským esem je bývalý rakouský reprezentant Armin Assinger, takže v názvu nejpopulárnějšího nassfeldského závodu je nápaditá slovní hříčka. Ass je totiž zkratka jména či spíše přezdívka právě tohoto slavného korutanského sjezdaře, který se stal před čtyřmi lety v Nassfeldu iniciátorem a patronem nejdelšího obřího slalomu na světě, zapsaného v Guinessově knize rekordů. Letos v lednu u příležitosti IV. ročníku Schlag das Ass jsem se pokusila Asse se startovním číslem 279 porazit i já.
Závod je totiž určen hlavně amatérům, kteří si touží poměřit své síly s pozvaným profi-týmem pod Assovým vedením. Letos byl mezi hvězdami třeba Bojan Križaj, můj dívčí lyžařský idol, slavný slovinský závodník, který letos oslaví šestapadesátku.
Lyžařská vykopávka na trati
Během prvního ročníku v roce 2010 si tu splnila svůj velký sen zazávodit si aspoň jednou v životě v brankách i sedmdesátiletá babička Erika Wulschingová z Villachu. Startovala s číslem 101 a závod dokončila půl hodiny za vítězem s časem 1:20:46. Letos už nestartovala, takže jsem mezi ženami štafetu nejstarší závodnice málem převzala sama. Jen jedna paní byla ještě větší lyžařská vykopávka než já…
Výzvu vzalo vážně mnoho závodníků a jeden skutečně Asse porazil, v cíli byl o 3,5 vteřiny dříve s časem 53:55:75. Armin Assinger se prý těžce smiřoval s porážkou už vloni, kdy vítěz III. ročníku poprvé prolomil Assiho krátké nassfeldské kralování.
Ostatním to ovšem Ass natřel pořádně. Mně o téměř osm minut, přestože jsme jeli většinou (na sedmi lanovkách a vlecích) stejně rychle. Ovšem Bojan Križaj mě porazil "jen" o pět minut! A to už skoro jde. Začněme však popořádku.
Sbírání dobrých rad
Přijíždíme do Nassfeldu a ubytováváme se v blízkosti startu v hotelu Falkensteiner Sonnenalpe. Bydlí tu spousta lyžařských nadšenců, kteří chtějí využít možnosti projet si trať sobotního závodu už v pátek odpoledne.
Startuje se pod vrcholem Gartnerkofelu (2 195 metrů) sjezdem směrem do Itálie po tratích Garnitzen I a posléze Garnitzen II. Závodníci vyrážejí do slalomu, který je spíš superobří než obří, po dvacetičlenných skupinách každé dvě minuty. Představuji si, jak po povelu "Teď!" vystřelí dvacet hladových vlčáků k první brance, kde propukne krvavý masakr. Jenže netuším, že slalom začíná stometrovým bruslením do mírného kopečka. A to je tvrdá selekce. Z nepřehledného chumlu se tak po kratičké chvilce stane husí lajna a do první brány už závodníci najíždějí za sebou jeden po druhém.
Náš lyžařský instruktor Vít Julínek, který v Nassfeldu učí v lyžařské škole právě od roku 2010, mi svěřil různé vychytávky zkušených matadorů. "Když zazní povel pro vaši skupinu, máš celé dvě minuty na to, abys vyjela na trať," vysvětluje. Čas se totiž začíná počítat každému individuálně teprve od okamžiku, kdy fotobuňka zaznamená závodníkův čip na startu. A startovní čára je vzdálena nejméně deset metrů od místa shromaždiště startujících.
"Počkej si, až ostatní odjedou a nebudeš se muset s nikým prát o pozici. Za prvé se ti samotné bude do kopce snáze bruslit, když ti tam ostatní nebudou překážet, a za druhé budeš mít slalom jen pro sebe," radí Vítek, který den nato vyhraje titul nejrychlejšího Čecha časem 56:06,2 a porazí i Križaje téměř o dvaapadesát vteřin.
Startovalo se po dvaceti. Stometrové bruslení ale skupinu lyžařů účinně rozbilo.
Co Vítek říká, dává smysl, ale stále mi není jasné, co se bude dít, až mezi brankami potkám nějakého turistu-plužiče. Jak se před něj dostanu? A jak mě naopak budou předjíždět borci, co mě dostihnou? Nesmetou mě jako smetí z cesty? Nebo se při Nassfeld Trophy volá nějaké takové HOP jako na běžkách?
"V našem závodě platí stejné zákony jako na sjezdovce. Nikdo nesmí nikoho ohrozit a odpovědnost nese ten zadní," objasňuje mi večer šéf turistické kanceláře z Nassfeldu Kurt Genser… ale já mu stejně moc nevěřím.
Paměti mistryně
Asi nejcennější informace získávám o půlnoci na baru od Michaela Puchera, místního rodáka, který ještě nevynechal ani jeden ročník tohoto stále populárnějšího závodu. Svěřuji se mu se svými obavami, abych vůbec závod ve zdraví přežila. Říkám, že stále váhám, zda opravdu závodit, či si jen tak novinářsky tratí projet, občas zastavit, něco vyfotit…
"Neblázni," říká mi. "To je úžasný adrenalin. Jako když jsme v dětství sjížděli po zavření sjezdovek svahy šusem. Tady máš úplně volnou trať, kam veřejnost nesmí. Celý kopec jen pro sebe, tak si závod užij! Pusť to, co to jde!"
"Jak jen pro sebe?" nechápu. Vždyť přece budu slalom na sedmi svazích během šestadvacetikilometrového závodu sdílet s několika stovkami soupeřů. Navíc, dětské kosti bývaly přece jen pružnější, než když se do branek vydá paní po padesátce, byť bývalá závodnice, tedy přesněji řečeno novinářská závodnice.
Tady musím udělat chlubivou odbočku: od roku 1988 jsem totiž asi pětkrát vyhrála novinářská mistrovství světa na lyžích. Deset let jsem každý rok vždycky stála na bedně. Pravda ovšem je, že ačkoliv žurnalistické šampionáty organizoval Mezinárodní klub lyžujících novinářů po celém světě od Kanady po Japonsko velmi profesionálně, výkonnostní úroveň mnoha kolegů byla velmi, jak to jen říct? Třeba slalomáři z Izraele celý kopec plužili, zatímco Tunisané dělali mezi brankami i několik kristiánek, když si chtěli přibrzdit. Já jsem to sice tehdy v obřáku i na běžkách docela uměla, ale přece jen, v 90. letech se ještě nejezdil carving a já jsem od té doby v brankách nejela.
Někdy po půlnoci zjišťuji, že můj barový společník je majitelem hotelu Falkensteiner, zatímco jeho bratr vlastní hotel s michelinskou restaurací naproti… Taktiku nejdelšího obřího závodu světa mají zmáknutou stejně svědomitě jako svůj byznys.
"Důležité je, na kterou stranu si na každé lanovce sedneš. První dvě sedačky musíš vlevo, třetí vpravo a tam se láme chleba. Před dalším a pořádně prudkým úsekem je totiž druhé a dost dlouhé táhlé stoupání. A když blbě vystoupíš z lanovky, ztratíš možnost se pořádně rozjet. Takže si zapamatuj, že na lanovce dodáš tělu trochu cukru a pak budeš dřít nejdřív soupaž rukama. Teprve v polovině po sto metrech začni bruslit, jinak se ti utaví nohy a do krpálu, kterým začíná čtvrtý úsek, najedeš jako troska."
Start
Pánské toalety jsou nepřirozeně přeplněné, zatímco na dámách je volno. Škodolibě si to užívám, protože většinou to všude bývá obráceně. Tady je důvodem fakt, že muži tvoří převážnou většinu závodního pole. Je to 591:106.
Armin Assinger v první vlně V.I.P. vůbec netaktizuje. Vyrazí jako chrt dopředu, dobruslí k první brance, zasedne do vajíčka a s obrovským náskokem zmizí v dáli. Než odjede desátá jedenáctá skupina, už projíždí kolem na visuté lanovce směrem ke sjezdovce FIS, po níž závodníci pokračují přes údolí Nassfeldu směrem k nejdelší alpské lanovce Milenium Express. Právě pod ní je ona zdrcující stoupací pasáž nad svahem Kammaabfahrt.
Celkem 26,5 kilometrů závodu Schlag das Ass prověří kondici i techniku každého účastníka.
Já zatím stále stojím na startu, přestože moje skupina (260–280) už před minutou odstartovala. Takticky čekám, až budu mít volno. A skutečně! Vyplatilo se. Makám do kopečka co to jde, pak ohnu do slalomu a mám celý svah Garnitzen (1 600 m) jen pro sebe. První oblouky nádherně carvuji šusem, jenže pak se lyže pořádně rozjedou a na vymydlených plotnách mám co dělat, abych jízdu udržela pod kontrolou.
V ranním stínu také není moc vidět na terénní nerovnosti, a tak mě občas nějaká boule pořádně nakopne. Ale celkem bez problémů jsem dole. Sjezdovka nebyla dlouhá, nikdo mi nedýchá na záda, takže sama nasedám na sedačku La perla, samozřejmě vlevo, jak říkal Michael "Falkensteiner" z baru.
Během cesty nahoru asi pět minut odpočívám, další sjezdovka Kronen-Abfahrt (1 400 m) je podobná. Ve střední pasáži najednou kolem mě prosviští tři závodníci z naší skupiny, co taktizovali ještě víc než já. Předjíždění zvládají velmi elegantně "bez krveprolití", což mě docela uklidní. Dole jsou o sedačku dřív než já, takže vzhůru stoupám zase sama a zase vlevo. Čeká mě dlouhá FISka (3 600 m).
U konce s dechem
Takticky jsem všechno zvládla dobře, po FISce si odpočinula, snědla na lanovce posilující sušené ovoce. Nahoře jsem vystoupila vpravo, rozjela se směrem ke kopečku podél restaurace Lockstanalm, ale teď už minutu bruslím, ruce i nohy dávno utuhly. To jsem zvědavá, co budu dělat v kopci Kammaabfahrt (2 700 m). Vidím ho v dálce pod sebou a vypadá fakt na pořádný krpál. Nohy se mi třesou únavou, takže raději pomalu. Jenže lyže se nebezpečně rozjíždějí samy. Tohle už fakt ne.
Mezi čtvrtou a pátou brankou udělám kristiánku, abych přibrzdila. Ta ostuda! Jsem jak tuniští novináři na žurnalistickém šampionátu.
Kolem mě se prožene závodník s číslem 303. Hm, dvě skupiny za mnou! Tak teď kam? Dole jsou dvě lanovky, organizátoři mě ženou správným směrem k Hohe Höhe. Dohání mě mladík s číslem 309, co jí na lanovce müsli tyčinky. Nahoře vyskočí ze sedačky, ještě než vůbec dojede do stanice, a zmizí v brankách.
Na sjezdovce Scheibelbodenabfahrt (1 500 m) mě předjíždějí další borci, ale já si fakt začínám závod užívat. Dokonce mě nezlomí ani kotvový vlek Rudnigsattellift, kde si tedy člověk moc nepohoví. Ale mám milého spolujezdce, kterého doženu pod sjezdovkou Schnittlauchkofel (3 700 m) u kabinové lanovky Zweikofelbahn, takže se tam spolu během asi sedmiminutové cesty fotíme a on mi slibuje, že budu mít obrázky na Facebooku závodu.
A pak už přichází Carnia (7 600 m). Není strmá, ale nekonečně dlouhá. Po vrcholové červené trati musí člověk zasednout do vajíčka a jede a jede a nohy tuhnou a tuhnou. Předjíždí mě Čech, instruktor Vít Julínek s číslem 338, a já se modlím, ať na těch posledních metrech neupadnu, protože už vidím cíl v Tropolachu. Vítek je pak vyhlášen nejrychlejším Čechem, protože ceny dostávají i vítězové jednotlivých zemí.
Nakonec jsem Asse samozřejmě neporazila, ale sama nad sebou jsem vyhrála. Zkuste to příští rok taky. Za závod se platí 39 eur (pokud vytvoříte čtyřčlenný tým, jen 33 eur na osobu) a v ceně je i skipass.
