Válečné umění generála Schwarzkopfa jej dostalo do vojenských učebnic.

Válečné umění generála Schwarzkopfa jej dostalo do vojenských učebnic. | foto: Profimedia.cz

Schwarzkopf: první a poslední globální generálská celebrita

  • 5
Generál Norman Schwarzkopf si zaslouží víc než jen stručné zprávy o tom, že zemřel a předtím se narodil. A mezitím v roce 1991 porazil iráckou armádu.

Dorazil k nám na tehdejším kanálu OK3, který přebíral i vysílání CNN, a zapůsobil jako zjevení. Zvlášť pro muže, kteří si ze své československé vojny odnesli představu vyššího důstojníka jako beztvaré sucharské figurky skrývající tupost za frázemi, víc soudruha než vojáka a schůzovníka než bojovníka. Norman Schwarzkopf vypadal jako opravdový americký generál, jak si ho člověk tehdy představoval.

Se svými 190 centimetry, postavou řezníka a tváří stárnoucího zápasníka se zdálo, že by ty naše generály mohl roztrhnout ve dví.

Čišelo z něj nezměrné sebevědomí generála z armády, která právě zvítězila ve studené válce a je teď připravená převálcovat čtvrtou největší armádu světa, přičemž vůbec nepřipouští, že by s tím mohla mít potíže. Zvládal to dokonale – a tím není myšleno jen čistě vojenské řemeslo.

"Teď vám ukážu záběry nejšťastnějšího člověka v Iráku pro tento den," oznámil při jedné ze svých pověstných tiskových konferencí. "Sledujte dobře zaměřovací kříž," řekl novinářům. A ti viděli, jak má jakýsi spojenecký pilot pevně v mířidlech most a zbývá už zmáčknout odpalovací knoflík. Jenže vtom se na mostě objevilo auto. Klidně si to šinulo na druhou stranu. Lidé se rozesmáli, protože už tušili, proč je ten řidič nejšťastnějším Iráčanem. Když auto vyjelo z obrazovky, řekl Schwarzkopf: "A teď co viděl ve zpětném zrcátku." Obrazovku zaplnil výbuch, který zničil most, ale jemuž řidič o vteřinu ujel.

Všichni se bavili – tak jako skoro při každé generálově tiskovce. Ten muž měl neuvěřitelné nadání mluvit o vojenských věcech negenerálským jazykem, byl cynicky vtipný takovým tím vojáckým způsobem a zdálo se, že je nad věcí. V reakci na velkohubé řeči irácké propagandy řekl třeba tohle: "Pokud jde o Saddáma jako velkého stratéga, není to ani stratég, nemá ani znalosti operačního umění, není taktik, není ani generál a není ani voják – jinak je to samozřejmě velká vojenská postava."

Působil vždy uvolněně, nebyl v něm stres, kterým velitel ničí vojákům odvahu. Na jeho tiskovky se čekalo jako na oblíbený pořad.

Ale naši tehdejší generálové nemusí cítit komplex méněcennosti, protože mdle a lampasácky působí v porovnání se Schwarzkopfem i jeho dnešní američtí kolegové.

Je neuvěřitelné, jak rychle lidé zapomínají, ale pamětníci doby před jednadvaceti lety vědí, že Norman Schwarzkopf byl globální celebritou a největším americkým generálem od dob mužů, jako byli Eisenhower či Bradley.

Díky televizi byl pár měsíců křížencem mezi rockovou hvězdou a Pattonem, barvitým kovbojským hrdinou starého ražení.

Dalo by se dokonce říct, že byl posledním velkým generálem. Rozhodně v tom smyslu, že byl strhující osobnost, měl vnitřní sílu, tvrdost a ochotu velet tak, jak to bylo podle něj nejlepší pro vítězství a ne pro kariéru. Zkuste si toho krevnatého muže porovnat s vysušenými generály typu Petraeuse, kteří vypadají, že by stejně tak dobře mohli vést oddělení reklamací v pojišťovně nebo pitvat myši v univerzitní laboratoři.

Možná je tady opravdu generační zlom, protože současné úzkostlivě profesionální a politicky korektní generály je si těžko představit, jak říkají vojákům jako Schwarzkopf, že je jim jedno, jestli je budou nenávidět za to, co po nich chtějí, a dodají: "Když vaše poslední vzpomínka na mě v letadle domů bude ´už toho starýho hajzla nemůžu ani cítit´, bude to fajn, protože letíte domů živí."

Ale to neznamená, že byl Schwarzkopf bezduchý ranař. Kromě toho, že po West Pointu yvstudoval ještě raketovou techniku na University of Southern California, uměl velmi dobře francouzsky a dost dobře německy. A přestože byl ve West Pointu výborným fotbalistou a zápasníkem, vedl tam také pěvecký sbor, protože celý život miloval operu. Se svým IQ se stal členem Mensy.

Samozřejmě měl i dávku životního štěstí, protože se v Iráku ideálně potkal se slabým soupeřem (což však nikdo netušil) a s nástupem CNN jako televize nového typu, která poskytuje zpravodajství čtyřiadvacet hodin denně, a tak udělá z nijak známého generála za pár dní hvězdu. Zvlášť, když ten má nadání a sype ze sebe na tiskových konferencích takovéhle výroky: "Včera, na začátku pozemních operací v Iráku, byla irácká armáda čtvrtou největší na světě. Dnes už mají Iráčané jen druhou největší armádu v Iráku."

Měl také dobrou "celebritní" přezdívku. Vojáci mu sice říkali Medvěd, ale mnohem víc se rozšířila ta druhá, Stormin´ Norman. Do češtiny se teď ne zrovna šťastně překládá jako bouřlivák, což je spíše člověk, který žije bouřlivým životem, kdežto Schwarzkopf měl občas jen bouřlivé, výbušné reakce. A to směrem dolů i nahoru. (Ne vždy to bylo zrovna hezké, někteří svědci tvrdili, že se na svém velitelství v Saúdské Arábii choval jako diktátor a hrozil kdekomu propuštěním či sesazením). Přezdívka Stormin´ Norman nicméně vypovídá taky o tom, že když se dal do akce, byl jako bouře. Jeho dlouhý levý hák, jímž odřízl Iráčany v Kuvajtu, se nyní učí na vojenských akademiích. Ve Vietnamu jako velitel praporu neváhal dojít pro svého vojáka do minového pole a přikrýt ho vlastním tělem.

Varování, které se splnilo

A přezdívka Stormin´ Norman se hodila i proto, že útok na Irák dostal krycí jméno Desert Storm čili Pouštní bouře. Schwarzkopf porazil Iráčany za sto hodin, což byla obrovská úleva, protože nikdo netušil, že irácká armáda vybavená moderními sovětskými, britskými a francouzskými zbraněmi a se zkušenostmi z osmileté války s Íránem, je jen prázdná a křehká skořápka. To je důležité si připomenout, protože při pohledu zpět vypadá každé vítězství jako jisté dopředu. Dokonce i Američané, na nichž ležela vietnamská deka, se tajně báli, zda to zvládnou.

V kostce

Čtyřhvězdičkový generál Norman Schwarzkopf se narodil v roce 1934. Jeho otec byl velitelem policie ve státu New Jersey a vyšetřoval únos dítěte letce Charlese Lindbergha. Byl také generálem u armády, působil jako poradce v Íránu při vzniku neblaze proslulé šáhovy tajné policie Savak. Mladý Norman vystudoval West Point, potom raketové inženýrství. Jako středoškolák, když rodina následovala otce po vojenských posádkách, studoval ve Francii a Německu. Byl dvakrát nasazen ve Vietnamu. Po triumfu proti Iráku odolal nabídkám na vstup do politiky. Pár měsíců po válce odešel do penze. Zemřel 27. prosince 2012.

Právě proto Schwarzkopfova sebejistota a medvědí neotřesitelnost hrály větší roli, než se zdá. Stejně tak jeho plány. Tenhle generál nebyl hlupák. Na rozdíl od všech diplomatů, arabistů a analytiků, kteří nevěřili, že Saddám napadne Kuvajt, on o tom byl přesvědčen: stačil mu pohled na letecké snímky, protože síly, které tam viděl, nebyly očividně rozestavěny k zastrašení, ale k útoku.

Těžko říct, jak by obstál v Afghánistánu a dnešním Iráku, ale podle všeho dobře, protože vždy projevoval zdravý rozum: když krátce po vítězství v Iráku odešel z armády a dostával nabídky, aby vstoupil do vysoké politiky, odmítl s tím, že je možná dobrý voják, ale to neznamená, že by byl dobrý politik. A v roce 2003, když všichni nadšeně oslavovali druhé irácké vítězství, zvedl varovný prst a předpověděl velké potíže. Znělo to tehdy jako blouznění, mnozí se ušklíbali, ale vše se splnilo.

1991: proč to nebylo jinak

Když Schwarzkopf zemřel, oživila se znovu stará kritika, že v roce 1991 nechal Saddáma přežít, přestože ho měl na talíři. Ale to je typický ahistorický pohled. Za prvé, generál byl jen vykonavatel rozkazů. A za druhé, nešlo to, protože podmínky a doba to neumožnily.

Američané měli dost problémů s tím, aby do mezinárodní koalice dostali i Araby. Těm se totiž vůbec nelíbila představa, že někdo cizí bude fackovat jejich bratrance, i když ten předtím sebral dům jednomu z nich. Považovali to za spor uvnitř rodiny. A tak jednou z podmínek bylo, že Amerika pomůže vyhnat násilnického bratrance z cizího domu, ale dál už nepůjde.

A roli hrálo i to, že bylo pár měsíců po konci studené války. Dnes to možná zní naivně, ale Američané říkali, že tím skončila doba, kdy jeden stát bude svrhávat vládu druhého státu. A tak chtěli vyhnat Saddáma od kuvajtské a saúdské ropy, ale pokud by měl být svržen, měli by to udělat sami Iráčané.

Za třetí prezident Bush starší projevil víc pragmatické jasnozřivosti než jeho syn, když pochopil, že by jako vítěz převzal zodpovědnost za okupaci iráckého pytle vos.

A tak Američané nechali Saddáma přežít, ovšem za dvanáct let si z něj udělali hlavní ohrožení a tím zbytečně spadli do pasti, které se v roce 1991 vyhnuli.

K chytřejšímu řešení tehdy přispěl i Schwarzkopf, který se stal zatím posledním americkým generálem, jenž kráčel jako vítěz triumfálním pochodem po Broadwayi, kde se na něho z výškových budov sypaly konfety. To je pocta, jíž Amerika vzdává svým největším generálům.

Když záhy poté odešel do výslužby, dostal rakovinu prostaty a pak se věnoval práci pro nadace bojující s touto chorobou.

Za šest milionů dolarů napsal autobiografii Nemusíte být hrdina, což je první část jeho výroku: "Nemusíte být hrdina, abyste poslal muže do boje. Musíte být hrdina, abyste byl jedním z mužů, kteří jdou do boje."

Od člověka, který má za sebou velkou vojenskou minulost, to je silné poselství. Stejně jako tohle: "Jsem proti válkám. Tenhle postoj získáte, když držíte svého prvního umírajícího vojáka v náručí a máte pocit neuvěřitelné marnosti, protože s tím nemůžete nic dělat. Pak pochopíte, co je to hrůza války."