Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Serge Gainsbourg, autor hitu Je t ́aime, byl rebel s příčinou

aktualizováno 
Byl to geniální skladatel, skandalista, milovník dvojsmyslů s erotickým podtextem, zajatec ostýchavosti a depresí, ale také alkoholu. Serge Gainsbourg se stal legendou, a to rozhodně nejen díky své provokativní a nejednoznačné skladbě „Je t ́aime... moi non plus“.

Ostýchavý provokatér. Texty písní Serge Gainsbourga byly plné subverzivních narážek, hraní si se slovy, ironie a sarkasmu. | foto: Profimedia.cz

Serge Gainsbourg měl aféry s největšími hvězdami své doby, mimo jiné s vdanou Brigitte Bardotovou. Slavný duet s Jane Birkinovou „Je t’aime... moi non plus“, prokládaný jejími orgastickými vzdechy, se nesměl hrát v několika zemích. Neměl řidičák, ale pořídil si Rolls Royce jen proto, aby do něj mohl chodit kouřit. Když jej po infarktu chtěla odvézt sanitka, trval na tom, že může být přikryt jen svou kašmírovou dekou od Hermèse.

Nejen ve Francii je Gainsbourg považován za jednoho z nejvýznamnějších hudebníků minulého století, ovšem přinejmenším stejnou měrou vešel do obecného povědomí jako skandalista a provokatér. Například když si jednou v přímém televizním přenosu zapálil cigaretu pětisetfrankovou bankovkou nebo když se v rozhovoru s Whitney Houstonovou naštval, že moderátor nepřesně překládá jeho slova, a anglicky ho zvoláním opravil: „I said, I want to fuck her.“ (decentní překlad by zněl: „Řekl jsem, že se s ní chci vyspat.“)

Whisky a gitanesky

Gainsbourgovy eskapády mají na první pohled jedno společné: alkohol. Pití, kterému se naučil na vojně, mu pomáhalo překonat hluboko zakořeněné komplexy. Přestože vystupoval před tisícovými davy, byl Gainsbourg nesmělý člověk, kterému se ve společnosti nervozitou často třásly ruce. Až po pár skleničkách se stal z ušaté „držky s květákem,“ jak sám sebe popisoval, šarmantní dandy, jemuž ležely ženy u nohou.

Fotogalerie

Postupně však nad pitím ztrácel kontrolu a v posledních letech života byl už jen stínem sebe samého. S oblíbenou whisky nepřestal, ani když přišel o polovinu jater. Naopak, nutkání provokovat a hnát situace do excesu v něm spíš ještě narostlo. Jako v roce 1988 na filmovém festivalu ve Val d’Isère, kde se zlil tak, že na pódiu začal huhlat obscénní příběh o Brigitte Bardotové a lahvi šampaňského, načež se odplazil do zákulisí, kde zkolaboval.

Bylo to ostatně právě nezřízené pití a neustálé kouření, které Gainsbourga nakonec stálo život. První srdeční záchvat prodělal už v roce 1973 ve věku pouhých pětačtyřiceti let a zemřel ve dvaašedesáti. Zanechal za sebou však dílo, které jen těžko hledá srovnání. Zvláště když pomyslíme, že nejen skládal hudbu a zpíval, ale zahrál si v téměř padesáti filmech, pět jich režíroval a zkoušel se uplatnit i na literárním poli.

Hudební chameleon

Lucien Ginsburg, jak znělo jeho původní jméno, se ovšem chtěl původně stát malířem. Brzy se však ukázalo, že se štětcem a plátnem neuživí. Začal proto hrát na klavír po barech a nočních klubech, kde jej objevila šansoniérka Michèle Arnaud. Ostýchavému mladíkovi nahrála několik písní, zprostředkovala kontakty z branže a dodala mu odvahu stoupnout si za mikrofon. Syn židovských imigrantů z Charkova si záhy začal říkat Serge, což mu připomínalo jeho východoevropské kořeny. Příjmení si změnil podle anglického krajináře Thomase Gainsborougha, jehož malbu obdivoval.

Gainsbourgovy první jazzové nahrávky se neprodávaly příliš dobře, takže zprvu psal pro Juliette Gréco a další kolegy. Už tehdy se ukázala jeho neobyčejná univerzálnost: za svůj tvůrčí život složil na 550 písní, žánrově rozprostřených od jazzu a šansonu přes mambo, world music či reggae po rock’n’roll, elektronickou hudbu, funk či dokonce rap. Především však nikdy nerespektoval šablony daného žánru, různé vlivy spolu míchal či na ně vzájemně odkazoval.

Sólový průlom přišel v roce 1965, kdy spolu s francouzskou teenagerskou hvězdičkou France Gall vyhrál Eurovision Song Contest v Lucemburku. O rok později pro ni napsal mimo jiné písničku o dívce, která je v sedmém nebi, když líže lízátko. Mladičká zpěvačka podle všeho netušila, o čem ve skutečnosti zpívá, a následné veřejné rozhořčení jí na mnoho let zkomplikovalo kariéru.

Láska bezvýchodná

Nijak prvoplánová, ale inteligentní a vynalézavá hra ze slovy a dvojsmysly je pro Gainsbourgovy texty typická. Jeho písně často obsahují nečekaný dějový obrat či vrcholí silnou pointou, přičemž nejčastějším Gainsbourgovým námětem je samozřejmě láska, přesněji sex. Mnohdy vzbudily skandál, jako píseň Lemon Incest z roku 1984, kterou Gainsbourg nazpíval se svou tehdy dvanáctiletou dcerou Charlotte. Název i text písně jsou založeny na slovní hříčce, souzvuku slov inceste a „un zeste“, tedy (citronová) kůra.

Asi vůbec nejznámější Gainsbourgovou písní je „Je t’aime... moi non plus“ z roku 1969. Spolu s hitem „Bonnie et Clyde“ ji přes noc napsal pro Brigitte Bardotovou poté, co se před ní znemožnil na rande. První verzi písně začali točit společně, přičemž podle zvukaře se v nahrávací kabině děly věci, které docela odpovídaly sténání, jímž je balada proslulá. Z obavy ze skandálu si však Bardotová nakonec vše rozmyslela, takže Gainsbourg píseň natočil s třiadvacetiletou Jane Birkinovou.

Díky jejím vzdechům a uhrančivému hlasu skoro dvakrát tak starého Gainsbourga je píseň považovaná za hymnu lásky. Minimalistický text, který má představovat hovor mezi milenci během sexu, však vůbec není takto jednoznačný. Na „je t’aime“ odpovídá Gainsbourg „moi non plus“, tedy „já taky ne“. A aby byl posluchač zmaten dokonale, zpěvák dodává, že „l’amour physique est sans issue“, tedy že fyzická láska je bezvýchodná.

Ve Francii vyšel singl bez obrázku na přebalu a s nápisem „od 21 let“, přičemž v rádiu se píseň směla hrát až od desáté hodiny večerní. V sedmi zemích byla dokonce zakázána úplně, přičemž šéfa italské distribuční společnosti dokonce přivedla na chvíli za mříže. Hit odsoudil také Vatikán, načež Gainsbourg poděkoval papeži jako „našemu nejlepšímu píáristovi“.

Ve stínu žluté hvězdy

V roce 1975 vydal Gainsbourg album Rock Around the Bunker, které s černým humorem vypráví příběh jeho rodiny za časů holokaustu. Říká se, že třináctiletý Lucien si sám přišel na policejní velitelství vyzvednout nášivku ve tvaru šesticípé hvězdy, se kterou se poté hrdě procházel okupovanou Paříží. Chlapec do té doby netušil, co židovství vlastně znamená, a válku přežil jen díky tomu, že si rodina obstarala falešné papíry a utekla na o něco bezpečnější vichistický jih Francie. V jednu dobu se Ginsburgovi museli před esesáky tři dny ukrývat v lese.

Těsně po válce chodil Lucien do školy poblíž Paříže, kde se od sirotků po deportovaných lidech z první ruky dozvěděl o hrůzách šoa. Válečné zážitky jej pronásledovaly po celý život, byť je alespoň z části dokázal přetavit v uměleckou inspiraci. Židovský původ mu byl ovšem vyčítán i o desítky let později, zejména když v roce 1979 natočil pod titulem „Aux Armes et cætera“ reggae verzi Marseillaisy. Dostával výhrůžky smrtí a v pravicových médiích se na něj snesla tvrdá kritika, která se neštítila antisemitských narážek a nadávek.

Jednou dokonce hrozilo, že bude muset zrušit koncert, když do publika vtrhli francouzští váleční veteráni. „Skutečný význam naší hymny je ale revoluční,“ prohlásil Gainsbourg na pódiu a začal hymnu zpívat, načež se přidali i přítomní vojáci. O nedlouho později koupil původní manuskript Marseillaisy, kde se v poznámce pro sbor skutečně píše „Aux armes et cætera“, tedy „Do zbraně a tak dále.“ Mimochodem, další reggae album, které natočil o tři roky později s podobnou sestavou jamajských hudebníků, zase rozčílilo Boba Marleyho. V jedné písničce totiž nechal Gainsbourg zpívat jeho ženu Ritu Marleyovou erotické texty.

Když dva se rádi mají

Film Serge Gainsbourg

Životopisný film natočil v roce 2010 Joann Sfar podle vlastního komiksu. Snímek není dokumentem, ale spíše fantazijním přiblížením k postavě Serge Gainsbourga.

Herec Éric Elmosnin získal za ztvárnění Gainsbourga řadu ocenění.

Herec Éric Elmosnin získal za ztvárnění Gainsbourga řadu ocenění.

Získal tři francouzské filmové ceny César, mimo jiné za neobyčejný herecký výkon Érica Elmosnina, představitele hlavní postavy. V pondělí 6. července film uvádí FilmBox Premium.

Jak lze očekávat, ani bouřlivákův soukromý život nebyl nudně spořádaný. První manželství s Elisabeth Levitskou skončilo po šesti letech a druhé s Françoise-Antoinette Pancrazziovou po dvou, přičemž přivedlo na svět dceru Natachu, narozenou v roce 1964, a syna Paula, který se však narodil v roce 1968, tedy dva roky po rozvodu. Naposledy se stal otcem pět let před smrtí, když se mu s francouzskou zpěvačkou, modelkou a herečkou Caroline Paulusovou narodil syn Lucien.

Gainsbourgovou životní láskou však bezpochyby byla anglická herečka a zpěvačka Jane Birkinová, kterou potkal na natáčení filmu Slogan, kde si zahráli obě hlavní role. Jejich první setkání ovšem ničemu takovému nenasvědčovalo. On se choval jako ta největší primadona a ona neustále komolila jeho jméno. „Bourgignon nebo tak nějak,“ říkala. Birkinová nakonec divného nosáče pozvala na večeři a on ji zatáhl do nočního klubu a později do transvestit baru. Při tancování jí neustále šlapal na paty a nakonec skončili v Hiltonu, kde se před ním Birkinová pro jistotu zamkla na záchodě, než upadl do tvrdého spánku opilců.

Následujícího rána se štáb nestačil divit, když oba přišli na plac ruku v ruce a už se od sebe nehnuli. Gainsbourg psal pro svoji vyvolenou písně a dělal psí kusy. „Když se zase jednou choval mimo, nechal mi celý pokoj zaplnit bílými růžemi,“ vzpomínala. Většinu dne spolu proleželi v posteli, než se odpoledne vydali nakupovat a večer flámovat. V roce 1971 se jim narodila dcera Charlotte, dnes úspěšná herečka v nezávislých filmech.

Jejich vztah trval bezmála deset let, než Birkin Gainsbourga v roce 1980 opustila. „Celá ta léta jsem se ho snažila vytáhnout z depresí,“ řekla později. „Ale nakonec jsem musela naznat, že je to marné.“ Úplně se však nikdy nerozešli, pravidelně spolu telefonovali a Birkinová se o něj všemožně starala: „Když jsem v televizi viděla, jak je vyhublý, přinesla jsem mu něco k jídlu a dávala pozor, aby to snědl.“

Jeho zdraví se zhoršovalo, na veřejnosti se objevoval čím dál sporadičtěji. A když už, tak v hrozném stavu: na první pohled nemocný, zanedbaný a namol. Když v březnu 1991 zemřel ve spánku na infarkt, zastavil se ve Francii veškerý život. „Byl naším Baudelairem, naším Apollinairem ... pozvedl píseň na rovinu umění,“ řekl prezident François Mitterrand.

Jeho dům v Rue de Vernueil je shora dolů pomalován graffiti a na jeho hrob v židovské sekci hřbitova Montparnasse lidé dodnes nosí lahve whisky a cigarety.

Autoři:






Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.