Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Drsná vězení světa: v nairobské trestnici se bojuje i o vzduch k dýchání

aktualizováno 
Epidemie, plesnivé jídlo, nedostatek vody, matrací i oblečení. A především málo místa, tragicky málo. Nairobské vězení Kamiti je už desetiletí přeplněné. Jen čekání na soud za jeho zdmi je dostatečně krutým trestem.

Kapacita vězení Kamiti je přeplněná. Nedostává se téměř ničeho. Téměř polovina vězňů tam přitom čeká na soud. | foto: Profimedia.cz

S budováním věznic se začalo už během vzniku východoafrického protektorátu, později zvaného Britská východní Afrika. Zabíral oblast Velkých jezer, tedy území dnešní Keni a části Ugandy, a měl sloužit k ochraně „výsostných obchodních zájmů zemí britské koruny“. Výstavba věznic pokračovala i během existence nástupnického koloniálního útvaru, známého jako Britská Keňa.

Fotogalerie

Proč jsou tato data tak důležitá? Proto, že v letech 1890 až 1921 vznikla drtivá většina dnešních keňských trestnic a káznic. A v tom je klíčová potíž. Vězeňský systém Keni snad ještě „fungoval“ za krále Jiřího V., Edwarda VIII. či Jiřího VI., postupem času se však zahltil, ucpal a definitivně přestal plnit svou funkci. Dokládá to i případ rozhodně nejextrémnějšího vězení v Keni, které zdatně aspiruje na post nejšílenějšího kriminálu v celé Africe. Věznici Kamiti známé jako Nairobi Prison.

Vězení, které pohltilo město

Bylo vystavěno v roce 1911 a na svou dobu to bylo skutečně velkokapacitní zařízení. Do tří oddělených bloků bylo možno umístit až 800 vězňů. Vězeňský areál cihlových budov zajišťovaly po stranách dvě řady drátěných plotů. Část vyhrazená trestancům volně navazovala na administrativní zázemí, soudní dvůr a obydlí dozorců včetně jejich rodin.

Čekání na soudce

V poměru na počet obyvatel je Keňa relativně nekriminální zemí. Na 100 tisíc lidí žijících na svobodě tu připadá v průměru 130 za mřížemi. Jen pro srovnání, na Ukrajině je to okolo 350 a ve Spojených státech amerických 737. I poměr zastoupení uvězněných podle pohlaví je v Keni vzácně vyrovnaný: 48 procent odsouzených jsou muži, 42 procent ženy. Mnohem horší zprávou je ale podíl neodsouzených vězňů, tedy lidí, kteří v zadržovací cele vyčkávají na soud a konečný verdikt, který je může samozřejmě i uznat nevinnými. Těch je 45,6 procenta z celkového počtu vězněných. Na svůj soud tu můžete čekat i pět let, pokud se ho vůbec dožijete. Horší situace už na světě panuje jen v Turecku a Nigérii.

Původně stálo zařízení na vzdáleném cípu tehdy ještě malého ospalého osmitisícového města. Nairobi, prohlášené za hlavní středisko kolonie, však začalo živelně růst. Přispělo k tomu i napojení na železniční trať. O třicet let později už byla věznice ze všech stran obklopena městskou zástavbou a dnes s ní prakticky splynula.

Procházka a bloudění mezi ploty domů tak pro vás může mít nečekané rozuzlení. Rázem se totiž můžete ocitnout na jednom z dvorků vězení a ven už se pravděpodobně nikdy nedostanete. Ostraha vězení skutečně absolutně selhává, pokud jde o přísun lidí zvenčí. Nazpět už je cesta o poznání těžší.

Jako sardinky

Počet vězňů v Nairobi Prison dosáhl v roce 2003 „přibližně tří tisíc“, ale slovo „přibližně“ má především zastřít fakt, že ani sami dozorci a správa vězení netuší, kolik lidí se uvnitř areálu vlastně nachází. Číslo tři tisíce totiž zůstává prakticky neměnné už po dvě desetiletí. A přitom se přísun vězňů zvyšuje.

Katastrofálnost celé situace podtrhuje fakt, že ani ne deset kilometrů od největší lidské skládky na africkém kontinentu (a necelých dvacet kilometrů od největšího afrického slumu Kibery) stojí sídlo Centra pro ochranu lidských práv OSN. O životech odsouzených a na rozsudek čekajících lidí činovníci organizace, která má bojovat za lidskou důstojnost, v klimatizovaných pokojích tuší asi pramálo.

„Je to nejhorší vězení, ve kterém jsem kdy byl,“ říkal o Nairobi Prison bývalý politický vězeň Njoroge Wanguthi. A měl s čím porovnávat, postupně totiž prošel osmi keňskými kriminály a přežil. „Je to totálně přeplněné místo.“

Drsná vězení světa

Při pátrání po temných tvářích světa jsme zatím navštívili:

„V celách pro tři spí devět lidí. V bloku pro padesát jich je na tři stovky,“ popisoval Wanguthi. Chronická přeplněnost je patrná na každém kroku. Podlouhlé betonové komory, původně sklady, slouží jako „náhradní“ cely. V úplné tmě a bez klimatizace se tu vedle sebe musí na holou podlahu poskládat stovka vězňů. Tělo na tělo, často nazí kvůli neúnosnému vedru.

„Když se chcete obrátit na druhý bok, musíte se zeptat souseda. A otáčí se celá řada,“ líčil. Nevděčnou, ale zásadní roli zastává v komoře vězeň hned u dveří. Udržuje je celou dobu pootevřené a nesmí usnout. Pokud by se totiž zaklaply, v místnosti bez oken by se všichni udusili.

Blechy, vši, svrab, červi a moskyti v takových podmínkách nepřekvapí. Horší už je to s toaletami, které prakticky neexistují. Část z nich je přebudována na cely a zbytek je doslova zaplněn až po okraj. Kanalizace tu nefunguje už dávno a řada odsouzených vykonává velkou i malou potřebu přímo mezi spoluvězni. Jsou tu i jakési otevřené jímky, jimiž v tropickém dusnu volně plyne to, co vězni vyprodukují.

Plesnivé jídlo, netekoucí voda

Život tu plyne v ustáleném rytmu. V sedm hodin ráno je čas na snídani. Podává se vařící voda s rozmíchanou lžičkou kukuřičné mouky, stoluje se přímo na asfaltu. Strkanice mezi odsouzenými a na soud čekajícími vězni jsou běžné. Dozorci nijak nezasahují.

V jednu hodinu je čas oběda. Prakticky každý den se tu podává ugali, vařená zelenina s tvrdými fazolemi, která již před časem začala podléhat rozkladu, a také kukuřičná kaše. Tento pokrm ucpává stejnou měrou nefunkční kanalizaci jako zažívání odsouzených. Nic jiného ale k jídlu není, jen tu a tam listy plesnivého zelí.

Poté 200 vybraných vězňů nastupuje na snášení vody. Přívod totiž nefunguje, a tak musí skupina trestanců nanosit vodu do nádrží a kádí pro všechny. Od pěti hodin jdou vězni do cel a komor. V místnostech bez oken se svítí s pomocí koroboi, malých lampiček vyrobených z knotu ponořeného do zvířecího tuku. Ten na čas překoná puchem zpocená těla i fekálie. Čas tu zpestřují epidemie tyfu nebo cholery.

Kanibalové a řezníci

Bývalý ředitel vězení David Mwania v roce 2003 v rozhovoru pro BBC připustil, že systém vězeňské správy je v rozkladu. „Teď tu máme 3 800 vězňů, vězení má však kapacitu 800. A peníze dostáváme jen na oněch 800,“ uvedl. Státní příspěvek na jednoho vězně přitom tehdy činil 30 centů na den. Z peněz, které by nestačily ani pro oficiálních osm stovek, se muselo nasytit skoro pětkrát více lidí.

Příliš málo věznic

Když byla v roce 1911 oficiálně založena Keňská vězeňská služba, spadající tehdy pod všeobsažné Ministerstvo vnitřních záležitostí, kulturního dědictví a sportu, připadla jí do vínku správa 92 nápravných zařízení. V nich se 320 stálých placených strážců-dozorců staralo o 6 559 vězňů. Na zemi, která měla v roce 1905 necelé čtyři miliony obyvatel, to vůbec není špatná bilance.

Během následujících sto let se sice zvýšil počet nápravných zařízení na 108, ale počet obyvatel mezitím stoupl na sumu 40 milionů. A spolu s tím „vyskočil“ i počet vězňů. V roce 2014 jich bylo ve výkonu trestu 54 579, dnes jich je o osm tisíc méně. Mezinárodní centrum pro studium vězeňství tvrdí, že průměrná kapacita všech keňských věznic je překročena o 284,3 procenta. To je bezkonkurenčně nejvíc na celém světě.

Mwania, tehdy ostře kritizovaný za katastrofální stav celého Nairobi Prison, se hájil neúměrným přísunem stále nových vězňů. Do praxe za své působnosti zavedl opatření, které platí dodnes. Dal výsadní postavení Bloku číslo 1. To, že se v celách pro tři nachází „jen“ pět vězňů, by se mohlo zdát ostatním odsouzeným, kteří se v Bloku číslo 2 tísní po dvanácti, jako ráj. Ale neměnili by. První blok je totiž domovem té nejhorší lidské sebranky: masoví a sérioví vrazi, lidští řezníci, kanibalové. Mwania se je z důvodů bezpečnosti snažil izolovat od ostatních. V této budově se nachází 892 vězňů, nad nimiž byl vynesen rozsudek smrti.

Tři mrtví denně

Keňa sice už popravy odsouzených neprovádí, ale trest smrti zatím ještě nezrušila. Strach z toho, že by se někdo přeci jen do výkonu definitivního rozsudku pustil, je prý to jediné, co obyvatele Bloku číslo 1 „drží na uzdě“. Oddělení těžkých trestanců od zbytku osazenstva naneštěstí znamenalo nahuštění kriminálníků menšího kalibru do ostatních míst.

„Věznice v Nairobi je dlouhodobě podvybavená,“ říkal Mwania. „V celách pro tři máme jen dva slamníky a jednu deku.“ Navíc jsou v nich vězni až po deseti. Dalším nepopulárním opatřením je, že se strava vydává jen oblečeným vězňům. Zdaleka ne všichni trestanci však mají trestanecký mundúr nebo vůbec nějaký oděv. Ti jsou pak odsouzeni k hladovění nebo žebrání. Nebo k vraždění kvůli šatům.

V průměru tu dojde až ke třem úmrtím za den. Proporčně jsou stejně zastoupeny vraždy spoluvězňů, oběti hromadného znásilnění a lidé, kteří zemřeli na nemoci a infekce. Problematické je určování totožnosti. Často tu totiž umírají lidé, které nikdo nezná a neví se, proč tu vlastně byli. Administrativa selhává ve všech bodech.

Za peníze pořídíte i svobodu

Ještě jedno opatření Mwania zavedl, vytvořil dvoreček, malé, částečně zastřešené nádvoří mezi vězeňskými budovami. Tam jsou umísťováni „barevní“ vězni. Tedy běloši a Asiaté. Jejich životnost by se totiž mezi ostatními blížila stěží desítkám minut. A na rozdíl od bezejmenných vězňů uvnitř bloků Nairobi Prison by muže s mimoafrickým původem mohl ještě někdy někdo hledat. Čínští překupníci slonoviny nebo Evropané pašující drogy se tu ovšem obvykle dlouho neohřejí.

Úplatnost a korupce vězeňské služby je v Nairobi Prison nechvalně proslavená. Vězni sice nemohou disponovat penězi, ale pokud mají někoho „tam venku“, může se jejich životní standard výrazně zlepšit, dají-li navíc všimné dozorcům. Za peníze si od nich koupíte všechno. Dokonce i svobodu. Nad její cenou se prý dá smlouvat, s jednou výjimkou: slevy neplatí pro muslimy a Somálce. Na ty mají i strážní spadeno.

Autoři:






Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.