Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Šerpové umírají v horách častěji než Američané v Iráku

aktualizováno 
Šestnáct Šerpů na Mount Everestu zahynulo pod lavinou, abychom se konečně naplno dozvěděli, že tito muži vykonávají nejnebezpečnější povolání na světě. A peníze, které za to dostávají, jsou ostudné.

Šerpové jsou pomocníci na tu nejtěžší práci. A také ti, co nesou nejvyšší riziko a nejsou vidět. | foto: Profimedia.cz

Na rozehřátí otázka: kdo jako první dobyl Mount Everest? Jestli nevíte, dejte si pohlavek. Jestli řeknete, že to byl Edmund Hillary, dejte si ho taky. Hillary tam došel spolu s Šerpou Tenzingem Norgayem. Ale pro svět je hlavní postavou Hillary a Norgay je jen jeho průvodcovský parťák, což je příznačné. Lidé myslí, že Šerpové jsou jenom nosiči, anonymní pomocný personál. Ve skutečnosti by bez nich většina expedic nikdy nikam nevylezla.

Přesně proto nedávno zahynulo i oněch šestnáct Šerpů, což je historicky největší neštěstí na Everestu. Hora je dostala, když klestili cestu pro jiné.

Bylo to jen kousek nad základním táborem. Laici si myslí, že tam je ještě bezpečno a čím víc lezou horolezci vzhůru, tím stoupá i riziko. Tak to není. Když lezci vyjdou ze základního tábora, čeká je ledopád Khumbu, který je extrémně nebezpečný. Největší past, jakou si hora nachystala. Nekonečná cesta po ledovci, který se pohybuje rychlostí víc než metr za den, takže bez varování vytváří hluboké trhliny a další chuťovky. Je to změť kusů ledu, ledových věží, děr a průrev.

Tentokrát se z jednoho 300 metrů širokého ledového bloku, který visel nad stezkou, urval kus velký jako rozlehlá vila a spustil lavinu. Visel tam už dlouho a lidé se ho opravdu báli. Bylo jen otázkou času, než spadne. Před časem kvůli němu dokonce jedna novozélandská firma odvolala všechny výstupy svých klientů. Jenže Šerpové tam museli.

Fotogalerie

Protože horolezci se ledopádu bojí, před začátkem sezony tam vyrazí Šerpové. Jsou to specialisté na ledopád, říká se jim "doktoři přes led". Najdou stezky pro nový lezecký rok, odhadnou riziková místa, rozmístí lana a žebříky, vysekají stupy a přemostí trhliny. Připraví cestu. Známý horolezec a autor Jon Krakauer napsal, jak mu jeho kamarád hlásil: "Udělali tam úplný chodník." Přeháněl jen málo.

Šerpové také nanosí zásoby do dalších výškových táborů. Jeden ze svědků poslední laviny řekl: "Oběti postupovaly velmi pomalu, protože nesly těžký náklad. Stany, vařiče, kyslíkové bomby a další věci." To vše mělo být na místě dřív, než ve správný čas přiletí horolezci.

Zahraniční výpravy se snaží projít tímto pásmem ohrožení co nejrychleji. Šerpové tam kvůli jejich bezpečnosti trávili celé dny. Aby bylo riziko pro horolezce co nejmenší, Šerpové riskují naopak hodně.

Trvá to i během sezony. Běžný cizinec projde ledopádem obvykle dvakrát, maximálně čtyřikrát za sezonu. Kráčí nalehko a rychle. Šerpové tuto cestu absolvují třeba čtyřicetkrát. Kráčejí pomalu a obtíženi, nesou náklad těm rychlým.

Bylo to tak vždycky, ale teď se Šerpové vzbouřili, chtějí víc peněz. Přijde vám snad logické, aby když riskujete život a nevyjde to, zůstalo vaší ženě a dětem jen něco přes čtyři tisíce dolarů jako odškodnění? A abyste si musel platit nemocnici, když se vám na Everestu něco stane?

Nebezpečnější než Irák

Peníze, které Šerpové dostávají, a riziko, které podstupují, jsou nesrovnatelné. Americký časopis Outside spočítal, že podle statistik má typický Šerpa desetkrát vyšší vyhlídku na smrt "v práci" než komerční rybář, což je například v Americe nejnebezpečnější civilní povolání. Ale ani vojáci by se Šerpou neměnili. Během prvních čtyř let války v Iráku se tam mohli cítit bezpečněji než Šerpa na svazích Mount Everestu. Úmrtnost mezi těmito horaly dělá 1,2 procenta. Outside napsal, že na světě není v odvětví služeb žádné povolání, kde by zaměstnanci tak často umírali nebo byli zmrzačeni, když odváděli práci pro klienty.

A teď co za to Šerpové mají. Chcete to z lepší, nebo horší stránky? Nejdřív tu lepší. Takový Šerpa vydělá za sezonu, která netrvá dva až tři měsíce, tolik jako průměrný Nepálec asi tak za sedm až deset let.

A teď ta horší stránka. Pořád to dělá pouhých pět tisíc dolarů. Evropský vůdce, který působí ve stejné výpravě, dostane minimálně padesát tisíc dolarů. A ještě něco. Nepálské úřady před lety vydaly nařízení, že organizátoři výpravy musejí každého Šerpu pojistit. Za smrt dostanou pozůstalí 4 600 dolarů, zdravotní pojištění kryje náklady léčby do výše 575 dolarů a pro případ zásahu první pomoci je Šerpa kryt do výše čtyř tisíc dolarů.

Žádná sláva. Podívejme se například na to poslední. Zraněné a nemocné od roku 2011 zachraňuje helikoptéra uzpůsobená pro lety ve vysokých nadmořských výškách, což dramaticky posílilo šance na přežití pro všechny, jimž se něco stalo od druhého tábora výš. Ale jedna akce stojí automaticky 15 tisíc dolarů. I nepočtář chápe, že se to zrovna nerovná. Dějí se kvůli tomu trapné věci.

V roce 2012 spadl balvan na Šerpu jménem Lakpa Nuru, ten ležel napůl v bezvědomí a krvácející ve druhém táboře. Vedoucí expedice se půl hodiny dohadoval se zástupcem agentury, která Šerpu zastupovala, až jeden z vůdců jménem Dave Hahn vysílačkou vyzval všechny expedice v základním táboře, aby přispěly na zaplacení evakuace. Nakonec majitel firmy, která organizovala expedici, vytáhl ze své kapsy jedenáct tisíc a rozdíl doplatil.

Loni nepálská vláda rozhodla, že povinná záchranná síť bude zásadně zpevněna. Krytí záchranných letů bylo zvýšeno na deset tisíc (pět tedy pořád schází), zdravotní pojištění poskočilo z limitu 575 dolarů na téměř čtyři tisíce a v případě smrti dostane rodina odškodněné ve výši 11 tisíc.

Některé nepálské pojišťovny by položku klidně zvedly až na 23 tisíc dolarů. Propočítaly, že velké expediční firmy, které mají po dobu sezony na Everestu asi dvacet Šerpů, by to stálo jen dva tisíce dolarů navíc.

Pořád by to nebyly závratné peníze, ale třeba by odpadly scény, jakou popsal časopis Outside. Po smrti jednoho Šerpy začali horolezci sbírat mezi sebou do čepice. Výsledek sbírky pak poslali jeho rodině. Bylo to 600 dolarů. Sice zhruba roční nepálský příjem, ale pořád jen 600 dolarů.

Jiný Šerpa byl na hoře postižen mrtvicí, což kvůli řídkému vzduchu není nijak výjimečná věc. Měl smůlu, že pracoval pro čínskou expedici. Číňané ho nechali dva dny neschopného pohybu v postupovém táboře a pak poslali další Šerpy, aby ho snesli. Když se dostal do bezpečí, musel si zaplatit za veškeré ošetření v nemocnic. Jídlo, léčbu, léky, všechno platil sám.

Peníze, za něž jsou Šerpové pojištěni, jsou přitom ve srovnání s náklady na expedici víceméně drobné. Jenom povolení stojí od 25 tisíc za sólového horolezce po 70 tisíc za sedmičlenný tým. A náklady rozpočítané na jednoho člověka začínají od 25 tisíc dolarů a mohou se vyšplhat až na sto tisíc.

Šerpa je v Himálájích málo placený hrdina. A ne zrovna doceněný.

Šerpové na to mají

Kdo se zajímá o horolezectví, zná jména pár lidí, kteří se snažili dosáhnout vrcholu a zahynuli. Všichni mají evropská jména. Šerpy, kteří zahynuli jako oni, neznáme.

Nahoru už nepůjdeme

K nejhorší tragédii, kterou má nejvyšší hora na svědomí, došlo 18. dubna. Skupinu padesáti Šerpů zasáhla lavina, která stála šestnáct z nich život. Zástupci Šerpů poté prohlásili, že na Mount Everest už nepolezou a vstoupili do jednání s nepálskou vládou a požadovali větší finanční podporu pro rodiny obětí a nová pravidla zajišťující práva horských vůdců. Není jasné, zda se jejich odmítnutí vztahuje jen na zbytek sezony, nebo na celý rok.

Server CNN cituje italského horolezce Claudia Tessarolu: "Udělali jsme z Mount Everestu show. Letos Šerpové řekli, že už nebude pokračovat."

Žádný div, Šerpa Chhewang vylezl na vrchol Everestu devatenáctkrát. Přesto si vydělával pět až šest tisíc za sezonu, zatímco západní horský vůdce, který na něm byl závislý, desetkrát tolik. "Kdyby vylezl devatenáctkrát na Everest nějaký Američan, natočili by s ním i reklamy na Budweiser," řekl Norbu Tenzing Norgay, nejstarší žijící syn Tenzinga Norgaye. "Šerpové takové uznání nedostanou."

Má docela pravdu. V květnu 2003 dva Šerpové soutěžili o to, kdo se dostane na vrchol Everestu rychleji. Jeden, jmenoval se Pemba Dorjie, vyšel ze základního tábora 23. května a nahoře byl za 12 hodin a 46 minut. O tři dny později ho kolega jménem Lhakpa Gelu trumfnul, protože na vrchol vyšel za deset hodin a 46 minut. Ale Dorjie si to nechtěl nechat líbit, a tak další rok vylezl nahoru za 8 hodin a 10 minut.

Kdyby takový souboj podnikli západní horolezci a dosáhli tak neuvěřitelných časů, byly by z toho titulní stránky časopisů, novin a filmy. Psalo by se o přepisování historie, nadlidském výkonu, reportéři by obcházeli i kamarády z dětství obou superhvězd. V případě Šerpů z toho byly jen kratičké zprávy.

Ale Šerpové si zvykli. Poprvé se dostali s horolezci do hor už v 19. století, kdy si Britové vybrali v Dárdžílingu dva muže. Ukázalo se, že to v horách umějí.

Jak by ne, když tam žijí. Slovo Šerpa znamená Člověk z východu, ale je to už pár tisíc let, co Šerpové přišli z východního Tibetu do oblasti Solu Khumbu, kde dnes žijí a odkud mají na dohled Čomolungmu, "Bohyni Matku světa", "Horu tak vysokou, že ji žádný pták nepřeletí".

Protože žili v horách, jejich nejznámější vesnice Námčche Bazár je ve výši hodně přes tři kilometry, jejich tělo se přizpůsobilo. Jsou jiní než lidé z nižších nadmořských výšek, ale také jsou pro extrémní výšky lépe vybaveni než třeba vysokohorští indiáni v Peru nebo Etiopané z náhorních planin.

Ve výšce, v níž žijí, je ve vzduchu v porovnání s nulovou nadmořskou výškou jen šedesát procent kyslíku. Šerpové proto dýchají jinak: rychleji a současně vdechují víc vzduchu než ostatní. Naše plíce se o to v horách snaží také, ale když sejdeme dolů, vrátí se k normálu. Šerpové však dýchají i u moře jako v horách. My se totiž jen krátkodobě přizpůsobíme, oni to mají v sobě. Mají také větší kapacitu plic a v krvi mají méně hemoglobinu, čímž si kompenzují nedostatek kyslíku, takže nemají takové problémy s podchlazením ani výškovou nemocí.

Výsledek popsal Tenzing Norgay v knize Muž z Everestu, když citoval častou větu v denících velkých expedic před druhou světovou válkou a těsně po ní: "Nosiči už dál nemohli a museli sestoupit do základního tábora, ale Šerpové stoupali výš."

Dostávají stejně jako v roce 1922

Právě kvůli tomu jsou vystaveni největšímu riziku. Neobejde se bez nich žádná komerční expedice. Čelí tomu nejhoršímu, co na člověka hory použijí - padajícímu kamení, lavinám, ledovcovým trhlinám, omrzlinám nebo trombózám a mrtvicím kvůli houstnutí krve ve vysokých výškách.

A tak se málo ví, že jen na Everestu zahynulo víc Šerpů než všech horolezců dohromady. S těmi šestnácti muži z nedávné laviny se toto černé číslo šplhá už ke dvěma stovkám.

Jon Krakauer napsal v časopise The New Yorker, že většinou nedostávají kyslíkové přístroje, protože by to výpravu prodražilo a tak nějak se očekává, že se bez nich obejdou. Nemohou brát ani dexametazon, který se používá jako prevence proti výškové nemoci, protože v jejich vesnicích nejsou doktoři, a tak jim ho nemá kdo předepsat. "A průvodcovské firmy jim zadávají nejnebezpečnější úkoly, aby tím snížily riziko pro západní horské vůdce a klienty, jejichž batohy zřídka obsahují víc než láhev s vodou, foťák, náhradní bundu a oběd," uvádí Krakauer.

Za to všechno dostávají tolik peněz, kolik dostávají. Kdosi spočítal, že po přepočtu na současné hodnoty obdrží rodina mrtvého Šerpy stejně peněz, kolik dostali pozůstalí po vůbec prvních Šerpech, kteří se nevrátili z Everestu. Bylo jich sedm a bylo to v roce 1922.

Autoři: ,






Nejčtenější

„Sbírám boty, aktuálně jich mám na dvaapadesát párů, hlavně tenisky,“ říká...
Mám dvaapadesát párů bot, říká MOgirl Miley

Studuje, má oděvní značku a navrch tetuje. Je aktivní a podnikavá. A k tomu je sběratelkou, má dvaapadesát párů bot. „Hlavně tenisky,“ říká MOgirl Miley.  celý článek

Poznávacím znamením akcí Bald Knobbers se staly čertovské masky. Takhle se...
Bald Knobbers: mafie nosila masky čertů a podporovali ji počestní občané

Začali jako svévolní ochránci veřejné bezpečnosti, skončili jako oficiální mafie, která si hleděla vlastního prospěchu. Dějiny americké organizace Bald...  celý článek

Základem naší práce je empatie, říká Kateřina Vrbová.
Pozůstalí volali nebožtíkovi do rakve na mobil, vzpomíná šéfka krematoria

Svěřováno jim je do péče tělo zesnulého, ústřední je však pro ně práce s pozůstalými. „Jsou bezradní, zmatení, nepozorní. Musíme být empatičtí a trpěliví....  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.