Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Sexy call girl, ctihodný sériový vrah: popravy, co vstoupily do filmu

aktualizováno 
Ona byla sexy platinová blondýnka, on byl nešťastníkem poznamenaným nedostatkem inteligence. Protagonisty následujících příběhů spojují výbušné, neurovnané vztahy a fakt, že na ně na jejich konci čekala oprátka. A rovněž to, že se veřejnost postavila navzdory soudu na jejich podporu a že se jejich osudy dočkaly zfilmování.

Ruth Ellisová bylka poslední popravenou ženou ve Velké Británii. A i její kauza napomohla ke zrušení trestu smrti. | foto: Profimedia.cz

Tanec s cizincem: vražedkyně z lásky, kterou veřejnost chápala

„Ahoj, Davide,“ řekla, když kolem ní procházel. „Davide!“ zakřičela, protože ji její přítel nezaregistroval. Zatímco hledal klíče od auta, vystřelila na něj. Jenže minula, a tím se celá věc zkomplikovala. David začal utíkat, proto musela vražedkyně oběhnout vůz, pak již ale mířila přesněji. Druhá rána jej skolila, a když ležel na chodníku, vyslala do jeho těla ještě tři další střely.

Tak skončilo divoké soužití neuspořádaného páru. Platinová blondýnka Ruth Ellisová a automobilový nadšenec David Blakely se potkali v nočním podniku, který Ellisová, s dráhou nahé modelky, hostesky a prostitutky v zádech, vedla. Ona měla za sebou velmi, velmi kratičké vztahy s hosty vyšších tříd a celebritami, on byl též přelétavý typ, cynický, nevyrovnaný, nespokojený mladík z vyšší třídy. A oba opravdu hodně pili. Svazek tak měl všechny prvky, které z něj udělalo řinčivý rokenrol, divoké rodeo.

Fotogalerie

Vše se vyostřilo, když se Ellisová začala stýkat se zámožným Desmondem Cussenem. Ba co víc, když když ji z nočního podniku propustili, nastěhovala se k němu a nechala se vydržovat. Vztah s Blakelym však pokračoval, jen násilí nabralo na obrátkách. Půvabná blondýnka byla v jednom kuse plná modřin, poté, co ji v březnu roku 1955 Blakely udeřil do břicha, údajně potratila.

A pak přišel velikonoční víkend téhož roku. Blakely pil v hospodě Magdala a odmítal brát Ruthiny telefonáty. Proto se za ním Ellisová vypravila, ovšem s nabitým revolverem v kapse. Přesvědčila se, že v podniku pije, a čekala, dokud nevyšel. Zbytek už víme.

A čekala i po činu. Ne, neutíkala, nesnažila se zbavit své osmatřicítky, nezkoušela se ukrýt. „Zavoláš policii, Clive?“ požádala Blakelyho přítele, který z hospody vyšel s ním. A čekala. Když ji policista mimo službu, který byl v hospodě, zatýkal, hlesla jen: „Jsem vinna. Jsem trochu zmatená.“

Od zodpovědnosti neutíkal ani u soudu. „Je samozřejmé, že když jsem na něj střílela, měla jsem v úmyslu jej zabít,“ odvětila na prokurátorův pedantský dotaz, jaké byly její záměry, když zblízka střílela do Balekelyho těla. Po dvoudenním slyšení zabralo porotě čtrnáct minut, než vynesla rozsudek. Verdikt zněl trest smrti.

Byla s ním smířená, neodvolala se. „Jsem naprosto vyrovnaná. Vím, že zemřu, a jsem na to připravená,“ řekla advokátovi v cele smrti, „neuslyšíte ode mě nic o tom, že jsem Davida nezabila. Zabila jsem jej. A navzdory tomu, co byste vy jako právník ocenil, platí: život za život. Není to tak spravedlivé?“ Vyrovnaná byla, i když jí navštívili rodiče a bratr. „Vypadala absolutně klidně a bez obava z toho, co se jí stane,“ uvedl její bratr.

S trestem však nebyla srozuměná veřejnost. Padesát tisíc lidí podepsalo, ačkoli sama Ellisová kampaň na svou obranu odmítala, petici za jeho zrušení, včetně pětatřiceti členů Rady hrabství Londýn. Svému advokátovi prozradila, že zbraň jí dal a naučil ji s ní zacházet Desmond Cussen, jen pod podmínkou, že právník nové informace nepoužije v její prospěch. Podle bachaře plakala během čekání na popravu, které trvalo tři týdny a dva dny, jen jednou. To když ji přišel labouristický poslanec George Rogers přemlouvat, aby požádala o milost. Pod nátlakem souhlasila. „Neptal jsem se jí, ale měl jsem silný pocit, že si nepřeje, aby pan Rogers o milost usiloval,“ vypověděl.

Veškeré snahy ale byly marné, 13. července si pro ni přišel londýnský popravčí Albert Pierrepoint. Čekala na něj v klidu, důstojně. Prý četla Bibli, luštila křížovky a psala dopisy na rozloučenou. Trvala na tom, že si za smrt Blakelyho, jehož prý pořád miluje, smrt zaslouží. „Oko za oko, zub za zub. Jsem šťastná, že zemřu,“ vzkazovala svým podporovatelům. Po hltu brandy se vydala na popraviště. „Už je nebudu potřebovat,“ řekla, když si před exekucí odložila brýle na stůl.

Právě pokora, s níž přijala trest, bezpochyby přiměly veřejnost, aby se tak rázně postavila na její stranu, ačkoli podle dobových pozorovatelů hrál roli i fakt, že to byla krásná a sexy osmadvacetiletá dívka. A samozřejmě to, že byla obětí domácího násilí, nezapomínejme, že jen necelý měsíc před vraždou jí Blakely způsobil potrat. Dostala-li by Ellisová milost, strávila by ve vězení něco přes deset let, a mnoho lidí soudilo, že to by byl mnohem přijatelnější trest.

Film Tanec s cizincem (1985)

  • režie: Mike Newell
  • hrají: Miranda Richardson, Rupert Everett, Ian Holm
  • zločin se odehrál: 10. dubna 1953

V předvečer popravy stály před věznicí Holloway stovky lidí. Prolomili policejní kordon, tloukli na vrata trestnice. Den nato obstoupil budovu věznice během popravy mlčenlivý dav nesouhlasících, bylo mezi nimi mnoho žen s dětmi v kočárcích, vzpomíná agentura BBC. Když vězení oznámilo, že poprava byla vykonána, shromáždění se nerozešlo, lidé blokovali silnice a dopravu. Tisk položil státu i společnosti otázku, zda má nejvyšší trest ve dvacátém století místo. Autor detektivek Raymond Chandler, který tehdy v Británii žil, označil v článku pro Evening Standard trest za akt „středověkého divošství práva“.

„Pokud by se milost udělila v tomto případě, mám za to, že bychom museli vážně zvážit, zda má být nejvyšší trest zachován,“ uvedl při odmítnutí milosti ministr vnitra. Měl vlastně pravdu, byť pro Elissovou přišla pozdě. Byla to právě kauza Ruth Elissové, spolu s případem Timothyho Evanse a Dereka Bentleyho, které vedly ke zrušení trestu smrti ve Velké Británii v roce 1965.

Příběh zoufalé lásky Ruth Ellisové popisuje film Tanec s cizincem režiséra Mika Newella z roku 1985, nešťastnou dívku v něm působivě hraje Miranda Richardsonová.

Rillington Place č. 10: ctihodný soused byl sériovým vrahem

Byl to jeden z nejtragičtějších omylů britské justice. Jeho obětí se stal nešťastník, který byl ideální obětí mašinérie nespravedlnosti. Timothy Evans byl totiž ke krachům odsouzen vlastně už od narození. Ještě než se narodil, opustil jeho otec rodinu. Timothy nepobral moc inteligence, škola mu dělala problémy, a když musel kvůli tuberkulóze trávit místo studia čas léčbou, vyhlídky na jakékoli vzdělání to rázně zarazilo. V dospělosti neuměl přečíst a napsat nic jiného než vlastní jméno. Aby si zvýšil sebevědomí, bájil a vymýšlel si o sobě historky – to mu později, když se dostal do soukolí policejního vyšetřování, k věrohodnosti nepřidalo.

V roce 1947, bylo mu dvaadvacet let, se oženil se slečnou Beryl, chvíli žili u jeho matky, později, když čekali dítě, se přestěhovali na onu adresu, která kolem sebe bude později šířit auru hororu a brutality, do domu číslo 10 na Rillington Place. Jako sousedy jim zlý osud přihrál pana Johna Christieho, někdejšího dobrovolného člena policie a poštovního úředníka, a jeho ženu Ethel.

Soužití Timothyho a Beryl nebylo ukázkou romantické lásky. Timothy pil, Beryl nezvládala starost o domácnost, neustále se hádali a, ano, též prali. A pak Beryl podruhé otěhotněla a kvůli nedostatku financí se rozhodli, že žena podstoupí ilegální potrat. A pak už začíná mysteriózní dějství plné brutality.

Film Rillington Place č. 10 (1971)

  • režie: Richard Fleischer
  • hrají: Richard Attenborough, John Hurt, Judy Geeson
  • zločin se stal: v listopadu 1949

Koncem listopadu roku 1949 Timothy přichází na policii s tím, že je jeho žena mrtvá. Zemřela prý poté, co vypila nápoj, který si koupili od neznámého muže a který měl vyvolat potrat, a Timothy její tělo hodil do díry do kanálu. Policie však nic nenašla. Timothy poté líčení událostí změnil: Beryl prý podstoupila potrat u jeho souseda Christieho, ale během zákroku zemřela a Christie se těla zbavil a dcerku Evensových Geraldine poslal do péče svých známých.

Při opakovaných návštěvách policie nakonec opravdu našla Berylino tělo. Bylo schované v prádelně na zahradě, vedle něj leželo tělo Geraldine. Obě byly uškrcené. Práci však policie odvedla podivuhodně ledabyle: nevšimla si, že zahradní zeď je podepřena lidskou stehenní kostí, nenašla mrtvoly zakopané jen kousek od prádelny, a když na stanici přinesly děti lidskou lebku, kterou našly na Christieho zahradě, zůstala netečná.

Místo toho zlomila Timothyho Evanse k přiznání. „Ano, ano,“ přitakal po dlouhých a vysilujících výsleších, Beryl prý uškrtil v hádce a o dva později i dcerku. Soud neměl s verdiktem problém. Pomohlo i svědectví Johna Christieho. Pravda, Evansův soused byl sice dříve odsouzen za krádeže a úmyslné zranění, kdy udeřil jakousi ženu kriketovou pálkou, již se ale napravil, byl přece dobrovolníkem u policie, to na porotu udělalo dojem. Zato ten Evans! Přihlouplý primitiv, alkoholik, hrubián. A navíc se přiznal. Řada důkazů se k soudu vůbec nedostala, policie je zamlčela, protože nevyhovovaly její verzi. Zatajila například svědectví několika dělníků, která mluvila v Evansův prospěch, a připustila je až poté, co svědky přiměla, aby své výpovědi změnily tak, aby policii vyhovovaly.

Soud trval pouhé tři dny a vynesení rozsudku porotě zabralo čtyřicet minut. Trest smrti, stálo nad soudní pečetí, z formálních důvodů ho dostal pouze za vraždy dcerky. K popravčímu Albertu Pierrepointovi putoval Timothy 9. března 1950.

O tři roky později si přišel Pierrpoint do cely smrti pro Johna Christieho. Soused Beresford Brown totiž objevil v Christieho spižírně těla tří žen. Další tři ženské mrtvoly policie konečně objevila i na zahradě, jedna z nich patřila Christieho ženě Ethel. Ctihodný občan a bývalý policejní dobrovolník se přiznal k vraždě Beryl Evansové, nikoli k vraždě Geraldiny, a k vraždě dalších dvou obětí. Oprátku mu však stát kolem hlavy natáhl za vraždu jeho ženy Ethel. Svrbí mě nos, stěžoval si prý panu Perrpointovi. „Dlouho vás už to obtěžovat nebude,“ odtušil prý logicky popravčí.

K očištění Timothyho jména však bylo potřeba dalších dlouhých let. Po Christieho odsouzení ministerstvo vnitra iniciovalo opětovné prošetření Evansova případu, zpráva ale podle mnohých měla jediný účel – očistit policii, zamést pod stůl všechna její pochybení. Manželku i dceru zabil Evans, tvrdila a vzbudila šok tisku i veřejnosti.

Kampaň za spravedlnost vedla Timothyho nevlastní sestra Mary Westlakeová i tisk ještě další roky, výsledkem bylo druhé přezkoumání případu. I jeho autoři dělali vše, co mohli, aby ignorovali nekompetentní jednání policie, výhružky násilím, jichž se Evansovi dostalo při výsleších, důkazy, že jeho přiznání bylo vynucené. Je pravděpodobnější než nikoli, že Evans zabil manželku, dceru ale ne, zněl závěr komise. A protože formálně byl odsouzen právě za vraždu dcery, dostal v roce 1966 milost. V roce 2003 po intervenci Westlakeové ministerstvo vnitra konstatovalo, že poprava Timothyho Evanse za zabití dcery byla nespravedlivá a byla justičním omylem a že není dostatek důkazů o tom, že Evan zabil svou ženu. O rok později Nejvyšší soud akceptoval, že Evans nezabil ani dceru, ani ženu.

Thriller o následcích toho, že mladému páru v sociálních problémech vstoupí do života sexuální násilník a bezcitný vrah s reputací ctihodného občana natočil na motivy Evansova případu v roce 1971 Richard Fleischer.

Autoři:




Přidejte zkušenost se svou porodnicí na eMimino.cz
Přidejte zkušenost se svou porodnicí na eMimino.cz

pomůžete tak jiným maminkám, které mají porod před sebou.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.