Vlastně to nebylo vůbec nic výjimečného. Jeden hráč prostě pogratuloval druhému stiskem ruky. Měl k tomu ostatně dobrý důvod, ten homerun byl parádní a blahopřání podáním ruky bylo zavedeným rituálem, oba byli navíc ze stejného týmu. Pětadvacet tisíc lidí v hledišti přesto strnulo úžasem. Stadion oněměl, hráči se zastavili. A fotograf agentury AP zmáčkl spoušť a udělal fotku, která později dostala přídomek Podání ruky tohoto století.
Dramatičnost oné chvíle nebyla bezdůvodná. Pochopíme ji, když si připomeneme bližší souřadnice oné scény: psal se rok 1946, místem konání byly Spojené státy americké a ústřední aktéři neměli stejnou barvu pleti. George Shuba, který napřáhl ruku ke gratulaci, byl běloch, takže v pořádku, ale Jackie Robinson, který doklusával poté, co oběhl celé hřiště po úspěšném nepolapitelném odpalu, měl kůži černou jako bota.
A to v tehdejší americké společnosti pořád znamenalo docela jiné rituály než podání ruky.
Prezidentův velký experiment
Na začátku příběhu stál prezident baseballového týmu Dodgers Branch Rickey. To on se rozhodl Jackieho Robinsona do svého týmu angažovat. Bylo to něco nemyslitelného. Od osmdesátých let devatenáctého století totiž byli Afroameričané z baseballové ligy bigotními vlastníky klubů i manažery soutěže, obecnou rasovou nenávistí i segregačními protičernošskými zákony Jima Crowa (tak se hanlivě Afroameričanům říkalo, „crow“ znamená „negr“) vyloučeni a hrát mohli jen ve vlastní černošské lize.
K riskantnímu kroku Rickeyho rozhodně nevedlo pouze pokrokové myšlení, ten černošský mladík byl prostě velkou nadějí a příslibem. Brilantní hráč, který z černošských soutěží nasál agresivní a riskantní styl, za onen velký pokus jistě stál. Rickey Robinsona varoval a navrch přidal podmínku: Čekají tě nadávky, ústrky, potkáš se s rasismem, ale nechci, abys na to jakkoli reagoval. Jackie Robinson souhlasil.
Nejprve putoval přes protesty manažera týmu do Montreal Royals, což byla farma, odkud si Dodgers vytahovali talenty do nejvyšší ligy. A hned od začátku bylo zřejmé, že to bude těžké. Když se Montreal Royals vydali na jaře 1946 na první soustředění s afroamerickým hráčem na rasismem prolezlou Floridu, zdálo se, že z tréninků nic nebude. Majitelé hřišť jim jeden po druhém s odkazem na „toho negra“ odmítali areály pronajmout. Jednou na stadionu „selhalo osvětlení“, jindy se dostavil samotný místní policejní šéf, aby oznámil, že trénovat mohou jen bílí, jinak jim to zatrhne. Robinson musel bydlet v soukromém bytě, protože hotel, který mělo družstvo rezervovaný, ho jako černocha neubytoval.
Robinson držel pusu a trénoval, když mohl. A pak přišel okamžik jeho debutu v nižší baseballové lize.
Gesto, které poslalo rasismus ven z hřiště
Montreal Royals se na Rooseveltově stadionu v Jersey City postavili 18. dubna 1946 proti tamnímu týmu Giants a sedmadvacetiletý vnuk otroka na soupisce nescházel. Číslo 42 nebylo možné přehlédnout nejen kvůli barvě pleti, ale hlavně kvůli tomu, co na hřišti předvádělo. Už první dva odpaly se Robinsonovi povedly, pak ovšem vykouzlil skvost, lahůdku, krásu: při třetím poslal míček daleko za plot a v klidu oběhl všechny mety.
Když s úsměvem na tváři dobíhal, viseli na té scéně očima všichni diváci, hráči i novináři: dočká se podání ruky, jak je zvykem? Jednadvacetiletý George Shuba s odpovědí na nevyřčenou otázku neváhal a vyšel spoluhráči vstříc. Ani nečekal, až k němu Robinson doběhne. „Byli jsme baseballisté a na tom, jakou měl barvu kůže, nezáleželo,“ řekl v roce 2006. „Potřást mu rukou a pogratulovat byla správná věc.“ V jiném rozhovoru dodal: „Viděl jsem v jeho očích, jak je šťastný, že jsem mu přišel podat ruku.“
Celé to trvalo pár sekund, ale znamenalo to hodně. Znamenalo to, že desegregace baseballu začala.
Klidná síla, co se dala do pohybu
Byl to ovšem dlouhý a pomalý proces, bojoval s předsudky, které zapouštěly kořeny celá desetiletí. Ostatně i sám Shuba přiznával, že rasismu nebyl prostý ani jejich tým: „Bylo pár hráčů, co po něm nechtěli jít na pálku.“
Robinson postupné změně pomohl, když rok po své premiéře postoupil do Dodgers a nejvyšší ligy, ale nebylo to zadarmo. Plivaly se na něj posměšky, nadávky, chodily mu výhrůžky smrtí a rasistická část Ameriky soptila: když už může negr do ligy, kde to skončí?
42Podle Robinsonova čísla na dresu nazval režisér Brian Helgeland film, který jeho vstup do basebalové ligy, do té doby vyhrazené jen bílým, líčí. V roli Branche Rickeyho vystupuje Harrison Ford, Robinsona si zahrál Chadwick Boseman. |
Dlouho to snášel, jak slíbil, aniž vracel rány. A bylo v tom něco imponujícího, něco, co inspiruje pozdější občanské hnutí za práva Afroameričanů. Fanoušci Dodgers se klidu a důstojnosti, s níž ozdoba jejich týmu snášela ponižování, postupně poddali. „Je to pravděpodobně jediný den v historii, kdy černoch prchá před davem, který je plný lásky a ne chuti lynčovat,“ psal reportér listu Montreal Herald, když se za Robinsonem hnal od stadionu zástup fanoušků toužících po autogramu.
Ale v roce 1949 Robinson přestal mlčet. Začal otevřeně kritizovat, jak pomalu a neochotně se baseball Afroameričanům otevírá, napadal rasistické praktiky, s nimiž se hráči černé pleti stále setkávali v jižních státech, vyzýval kluby, aby využily své ekonomické moci a donutily desegregovat jižanské hotely, stadiony a celá města. Pro černochy znamenaly jeho sportovní úspěchy i veřejné angažmá moc. „Když Jackie vběhl na hřiště, něco nám připomnělo, že od svého narození máme právo na svobodu,“ uvedl bojovník za práva Afroameričanů reverend Jesse Jackson.
Nakonec se povedlo zbavit pout segregace nejen baseball, ale i profesionální fotbal a další sporty. Na začátku toho všeho bylo podle mnohých obyčejné podání ruky.
Jackie Robinson pomohl v roce 1955 Dodgers k mistrovskému titulu a byl celkem šestkrát nominován do all-stars týmu nejvyšší baseballové soutěže. Roku 1962 byl uveden do baseballové síně slávy, jeho číslo 42 je z nejvyšší basebalové ligy na jeho památku vyřazeno, nikdo ho již po něm nesmí nosit. Zemřel v roce 1972.
George Shuba, syn slovenského přistěhovalce a mistr pálky, který prý během kariéry každou noc před spaním trénoval šest set rozmachů pálkou, zemřel 29. září 2014 v devětaosmdesáti letech. Nad křeslem v jeho domě v Ohiu visela v rámu ona slavná fotka. „Podívej se na ni. Chci, aby sis pamatoval, co ta fotka hlásá,“ říkával prý svému synovi. „Hlásá, abys jednal se všemi lidmi stejně.“
