Internetová kampaň, kterou spustili v roce 1997 dva mladíci z Jihoafrické republiky, nesla název "The Great Rodriguez Hunt". Ano, šlo o to, najít Američana jménem Sixto Rodriguez, autora písní, které se staly na jihu Afriky hymnami tamního hnutí proti apartheidu. Kolovaly ve statisícových nákladech, zněly jako politické protestsongy kasárnami či na demonstracích.
Postava jejich autora a interpreta byla ale opředená zkazkami a legendami. Podle jedněch si prostřelil hlavu na pódiu při vlastním koncertu, podle jiných dožíval v psychiatrické léčebně. Podle dalších byl závislý na drogách, ještě jiné tvrdily, že je ve vězení poté, co zabil svou ženu.
Proto se Stephen Segerman a Craig Bartholomew Strydom stali detektivy. Stálo je to devět měsíců a bezpočet nocí prosezených nad hudebními encyklopediemi a časopisy, pak také prý dvaasedmdesát telefonních hovorů, pětačtyřicet faxů, sto čtyřicet dva e-mailů. Po mnoha prohrách a slepých uličkách hudební přízrak našli.
O tom, že je na jiném kontinentu slavnější než Bob Dylan a Rolling Stones dohromady, neměl ani tušení. Žil v Detroitu a živil se jako dělník.
Jako by se od sedmdesátých let nic nezměnilo. Právě tehdy se totiž začal jeho neuvěřitelný příběh odvíjet.
Zpívám pro teplouše, šlapky a outsidery
Psal se rok 1968, do jednoho zahuleného detroitského baru si zašli na drink dva hudební producenti a stali se svědky koncertu, který je nechal stát s ústy dokořán. V rohu lokálu stál chlapík s kytarou, trochu excentrický, hrál a zpíval zády k publiku.
Měl měkký hlas a jeho písně politický, sociální osten. Mluvily o lidech ze dna, kteří přijdou pár dnů před Vánocemi o práci (Cause), o namyšlených kecech bohatých o tom, jak může svou pílí dojít každý chudý k úspěchu (Rich Folks Hoax) či o světlech z pouličních lamp v očích ztracených výrostků, co se flákají po městě (Street Boy).
Bude to nový Bob Dylan, byli si producenti jistí a dali vzniknout dvěma studiovým albům Cold Fact (1970) a Coming from Reality (1972). Popravdě, jediným, která kdy Sixto Rodriguez nahrál.
"Muzikanti nepíšou pro Grammy. Muziku děláme kvůli holkám, kvůli penězům, ale hlavně pro potěšení. Je to živoucí umění," říká Sixto Rodriguez.
Obě propadla, pravděpodobně i kvůli špatnému marketingu firmy. A chlapík z rodiny mexických imigrantů zůstal tam, kde byl jako doma. Na rušných špinavých ulicích industriálního Detroitu, u výrobní linky či u party s lopatami a krumpáči. Nebyl překvapený a ani nelitoval.
"Já jsem byl na svět připravený, ale svět na mě ne," říká dnes s takřka zenovým klidem a dodává, že ví proč: "Moje písně jsou méně o klucích a holkách, jsou spíše sociálními vyjádřeními."
Nakonec, necítil se vlastně ani součástí detroitské protestní hudební komunity, kterou tvořily kapely jako MC5 či The Stooges. "Dělal jsem v jedné velké automobilce, takže moje zkušenosti z Detroitu byly víc zkušenosti pracujícího v montérkách, ne někoho z rokenrolové scény. Něco jsem dělal, ale předně jsem byl tovární dělník," říká v rozhovoru pro rocknrolldating.com.
Když jeho nahrávky propadly, chodil dál do továrny a hrát svému publiku do "teploušských barů, lokálů se šlapkama, na pohřby motorkářů, do klubů a útulků a sociálních domů", jak zpívá v písničce A Most Disgusting Song.
Nakonec se ale ukázalo, že jeho skladby dosáhly mnohem, mnohem dál.
Duch revolty nemá vlast
Zatímco od osmdesátých let Sixto Rodriguez živil rodinu prací v továrnách a poté na stavbách, udělal si bakaláře z filozofie a bezpočtukrát kandidoval kvůli sociálním tématům na radního, starostu a dokonce senátora ("Byl jsem naivní, jako vždycky"), pirátské kopie jeho nahrávek si proklestily cestu do Jihoafrické republiky.
Nebylo to poprvé, co vykoukly z amerického kontinentu, jenže zatímco jeho dvě turné v roce 1979 a 1981 v Austrálii byly tak trochu marginální a spíš jen pro znalce, Jižní Afrikou se Rodriguezovy písně prohnaly jako bouře.
Jejich poselství tam totiž perfektně rezonovalo: pro mladíky, které poslala povinná vojenská služby do bojů v Namibii a jinde, byly tímtéž, čím byly pro americké odvedence do Vietnamu songy Jimiho Hendrixe. Lidem souženým útlakem apartheidu poskytovaly optimismus a úlevu, úřady provokovaly svými náměty, v nichž nescházela kritika policejní brutality ani realita života s drogami.
Staly se soundtrackem mládežnického hnutí proti apartheidu, jak napsala agentura BBC. Mělo to vše přitom mysteriózní nádech. Mladí Jihoafričané nevěděli o své ikoně po dvacet let téměř vůbec nic – a Rodriguez během té doby chodil bourat domy a staral se o sociální politiku. O tom, že se za oceánem jeho nahrávky prodávají v platinových nákladech a on sám má status kultu, netušil pro změnu zase on.
Zaplněné stadiony
Kdyby nebylo oněch dvou největších nadšenců z Jihoafrické republiky, nejspíš by se na tom nic nezměnilo. Ani jejich pátrání však zpočátku nedávalo šanci na úspěch. Jako by jejich hvězda ani nikdy neexistovala – po Rodriguezovi se slehla voda. Jeho život v ústraní vzdoroval i internetovému "honu", Rodriguez síť sítí jako člověk "z pradávných časů", jak o sobě mluví, samozřejmě nepoužíval.
Přesto byl však nakonec vzkříšen právě s pomocí internetu. Jeho dcera na stránku náhodou narazila a otce s jejími autory propojila. Slovo dalo slovo a Sixto Rodriguez odjel v roce 1998 na turné po Jižní Africe. "Čekal jsem, že v publiku uvidím pár nabručených starých lidí. Byly tam ale mladé tváře, samá mladá krev. Když jsme přijeli do Kapského města, všichni vtrhli na pódium," vzpomíná.
Vyprodal ty největší arény, které země měla, a zpíval pro tisíce fanoušků, o nichž ještě před pár měsíci nevěděl, že je má.
Tím ale famózní a těžko uvěřitelný návrat na scénu neskončil. Jeho popularitu ještě zvýšil dokument Searching for Sugar Man (odkazuje na Rodriguezův hit Sugar Man), který o osudu detroitského zpěváka natočil švédský režisér Malik Bendjeoull.
Na festivalu Sundance získal letos dokument speciální cenu poroty i publika, které v dojetí aplaudovalo vestoje. I to mu otevřelo cestu, aby jej po Jižní Africe, Austrálii a Švédsku, kde už byl slavným zpěvákem, ocenily i Spojené státy.
Muž, který prožil celý život v chudobě, byl hostem show Davida Lettermana, udělal bezpočet rozhovorů, koncertoval po celém světě. V sedmdesáti letech se letos dočkal znovuvydání obou svých alb, píše další písně a příští rok vystoupí ve slavné Carnegie Hall.
Své vystoupení občas končívá slovy: "Díky za váš čas. A teď mi vy můžete poděkovat za ten můj."
Jako by to byla metafora. Jako by v sedmdesátých letech věděl, že jeho víra a ideje si svoje publikum někde najdou. Jen musel hodně dlouho čekat na to, než se o tom dověděl.
