Má za sebou několik světových rekordů v přesnosti přistání, trénoval českou reprezentaci, rozhovor přesto zahajuje skromně. "Co jsem dělal já, se vůbec nedá srovnávat s tím, co dnes lidi vyvádějí na motorkách, sněžných skútrech nebo na kolech. I většina dnešních parašutistických disciplín je rychlík, do něhož se už ani nesnažím naskočit."
První seskok byl takřka naslepo
Svůj poslední skok jste absolvoval před třemi roky, v dvaasedmdesáti letech. Vzpomínáte si ale na svůj první?
Na ten nezapomenu nikdy. Bylo to 30. října roku 1952 na Ruzyni. Skákal jsem z šestisetmetrové výšky na padáku VJ-1.
Měl jste strach?
Ne. Já si totiž musel na seskok sundat brýle, takže jsem měl všechno rozmazané. Tu výšku jsem nevnímal! S mými šesti dioptriemi jsem viděl akorát to, že nahoře je modro a dole zeleno.
Počkejte, proč jste nemohl skákat s brýlemi?
Parašutismus tenkrát nebyl ani tak sport, jako předvojenská příprava. Počítalo se s námi pro výsadkové vojsko. A hupsnout s brejlema do týlu nepřítele? Kdybych si je při dopadu rozbil, jak bych pak střílel? Mohl bych trefit vlastního velitele!
Jak jste ale přistával, když jste skoro nic neviděl?
Kde je přistávací plocha, jsem poznal podle vytyčeného oranžového kříže. I když jsem ho měl tak rozmazaný, že jsem ho nejdřív považoval za nějaký táborák.
V čem se tehdy, kromě vybavení, lišilo skákání oproti dnešku?
Určitě počtem seskoků. V roce 1953 jsem měl jen čtyři seskoky. S volným pádem jsme začínali o rok dva později. Dnes naskáče sportovec čtyři i víc seskoků za den, většinou třeba s minutovým volným pádem.
Nebyla to trochu nuda?
Rok od roku se skákalo víc. A nudu jsme neznali. V tehdejším výcviku byla řada úloh, které se dnes neprovádějí: seskok ze spirály, zatáčky, střemhlavého letu, se zbraní, se zátěží, jeden čas dokonce v plynové masce, skákali jsme v noci, do vody… Mimoto jsme si také pro pobavení diváků na leteckých dnech vymýšleli nejrůznější vystoupení.
Pod padákem na kruzích před Chruščovem
Co jste předváděli?
Častý byl třeba úmyslný odhoz jednoho nebo i několika padáků. Ty měl ovšem parašutista navíc. Lidé si mysleli, že došlo k nějaké závadě, zejména když někteří borci otevírali hlavní padák hodně nízko.
Měl jste nějaký svůj speciální kousek?
V roce 1957 jsem si vymyslel, že budu cvičit pod padákem na kruzích. Jednoduše vyskočím, otevřu, spustím pod sebe kruhy, vylezu z postroje na popruhy a po nich dolů na kruhy a budu cvičit.
Jen tak, bez jištění?
To ne, byl jsem zajištěn dvěma dvoumilimetrovými ocelovými lanky.
Jak se povedla produkce před diváky?
Zkombinoval jsem to s odhozem padáku. Teprve po deseti vteřinách jsem pak otevřel hlavní padák a začal cvičit. Jenže padák se pomalu stočil a nesl mě dolů z kopce na les. Ono se to totiž zdola z těch kruhů nedalo řídit. Abych nezkazil zábavu, cvičil jsem dál, až jsem ve visu střemhlav zmizel divákům za stromy.
Co přistání?
Proběhlo dobře, jen jsem zadkem přerazil pěkně silnou větev. Ale maminka, která tam byla, se na mě už nikdy nepřišla podívat. Přece jen, nejdřív viděla, jak se mi utrhl padák a pak jak padám po hlavě do lesa…
S tímhle číslem jste se nakonec dostal až do Moskvy na velký letecký den v roce 1958.
Jako jediný československý parašutista jsem tam vystupoval před Chruščovem a dalšími pohlaváry. Foukal silný vítr, přistál jsem rychlostí skoro 50 km/hod. Vytrhlo mi to kruhy z rukou a jel jsem podle diváků, jen se za mnou prášilo. Když jsem je míjel, uznale tleskali, protože si mysleli, že je to moje závěrečné defilé. Stálo mě to ale výron v obou kotnících.
Na jaký seskok vzpomínáte nejraději?
Na přistání na Karlštejnu. Tam jsem to proletěl mezi věžemi a přes věžičku brány na nádvoří. A pak samozřejmě na Macochu. Oba ty seskoky byly v roce 1980.
Vy jste si na kulatém padáku troufnul do Macochy? Vždyť se s ním nedá skoro manévrovat!
Nejen já, ještě Jarda Svoboda a Honza Kadlec. Na PTCH-8m, to byly svého času nejlepší kruhové padáky na světě, poslouchaly jako hodinky. Jen jsme si museli přesně vypočítat bod vysazení s ohledem na vítr a dodržet místo a výšku přeletu okraje propasti, abychom doklouzali až dolů k chodníčku pro turisty. Jen tam se dalo bezpečně přistát. Vyšlo nám to pěkně.
PODÍVEJTE SE, JAK MACOCHU POKOŘILI BASE JUMPEŘI
Zůstávám připraven
Je podle vás parašutismus nebezpečný?
Není, jako všecko, co se dělá s rozumem. To v autě na silnici, tam je to aréna.
Ani ty vaše kousky nepovažujete za nebezpečné?
Já je měl vždycky promyšlené tak, aby byla šance vyjít se zdravou kůží. Tedy v mezích možností. A občas mi prostě přálo štěstí.
Co vám skákání přineslo?
Přeraženou nosní přepážku, luxaci palce a dvě manželky. A větší sebedůvěru. Každému, kdo to dělá systematicky, naroste trochu sebevědomí, uvědomí si svou cenu a nepociťuje zbytečné mindráky. A také mi skákání dalo řadu dobrých přátel a spoustu skvělých lidí, bez kterých by to prostě nešlo.
Litujete naopak něčeho ze své parašutistické kariéry?
Neměnil bych nic. Skoro celý produktivní život jsem mohl dělat to, co mě bavilo. Za 35 let se mi nikdo nezabil, z toho jsem měl vždycky hrůzu. Co si člověk může přát víc?
Nechybí vám někdy skákání?
Občas ano. Bydlím pár kilometrů od kolínského letiště a zvuk Anduly nebo čtyřistadesítky je pro mě rajskou hudbou. Jenže parašutismus se hodně změnil a já jsem prostě člověk dvacátého století. Nechci mezi těmi dravci působit jako trilobit. Jen je mi líto, že z letištních part zbyly jen trosky a že z finančních důvodů zůstává spousta talentů úplně mimo hru. Na druhou stranu mě těší, že navzdory všem prognózám se provádí ročně daleko víc seskoků než v době, kdy stát velkou měrou sportovní parašutismus dotoval.
Chystáte se ještě skočit?
Nechystám. Já jen zůstávám připraven. Stav mé tělesné schránky a výše důchodu sice odpovídá věku, ale bohužel ne platným předpisům a komerčním požadavkům současnosti. Chtělo by to pár výjimek, ale nechci otravovat, a tak čekám na pozvání. Navíc seskok na tandemu jako pasažér nepokládám za seskok padákem, ale místní dopravu, něco jako přívoz.
bořek vejvaraNarodil se v Praze v roce 1935. Poprvé si na padáku skočil ve svých 17 letech. O čtyři roky později už dělal instruktora parašutismu pro Prahu, jímž zůstal až do důchodu. Několik let působil jako trenér československé reprezentace a ve své době byl držitelem několika světových rekordů v přistání na přesnost, například z roku 1963 při nočním seskoku ve skupině. Jeho odchovanci o něm přes mluví jako o "profesoru parašutismu", což se setkává ze strany skromného starého pána s protesty. |
