České úřednické prostředí se s francouzským nedá srovnat, říká Dan Ryšávka.

České úřednické prostředí se s francouzským nedá srovnat, říká Dan Ryšávka. | foto:  Petr Topič, MAFRA

Vystudoval elitní francouzskou školu pro úředníky. Český stát ho nechtěl

  • 92
Škola ENA produkuje přední francouzské i evropské činitele. Dan Ryšávka ji absolvoval, pracoval na francouzském ministerstvu obrany a jako diplomat zastupoval Francii v arabských státech. Zažil oficiální večeře v Monaku s jídlem na stříbře, ale také vystřízlivění po návratu do Prahy. Dnes pracuje v byznysu.

Příběh Dana Ryšávky je ukázkou toho, jak zoufale Česko postrádá profesionální apolitickou státní správu a služební zákon pro úředníky. A to, co všechno může v Praze potkat muže, který má zdánlivě všechno: prestižní vzdělání ze zahraničí, zkušenosti s prací ve státní správě evropské velmoci i vědomosti o tom, jak se prezentovat, tedy chovat se, mluvit i oblékat.

Vystudoval jste ve Francii prestižní vysokou školu pro nejvyšší státní úředníky École nationale d’administration (ENA). Jak se vám na ni podařilo dostat?
Škola přijme každý rok zhruba 35 cizinců z celého světa. Sám vlastně nevím, jak jsem se mezi nimi ocitl. Asi sehrál svou roli můj dlouhodobý zájem o Francii. Už na střední škole jsem tam jezdil každé prázdniny pracovat a učit se jazyk. Taky jsem měl už tou dobou v Česku vystudované dvě vysoké školy a v rámci nich jsem byl na stáži v Rennes a rok studoval veřejnou správu v Nantes, byl jsem na stáži na Úřadu vlády České republiky. Už jen dostat se k ústní přijímací zkoušce, která následuje po splnění předchozí písemné, je především pro Francouze velký úspěch.

Co jim přinese?
Ti, které škola přijme, mají zajištěnou prestiž a status ve společnosti. V momentě, kdy jsou přijati, už se totiž stávají státními úředníky a začínají být placeni. Po absolvování školy si pak mohou vybrat ta nejprestižnější místa ve veřejné správě.

ENA

Na škole se neplatí žádné školné, student si hradí jen ubytování, jídlo, a další potřeby. Francouzi si výlohy hradí ze mzdy, kterou během studia pobírají: přijetím ke studiu se už totiž student automaticky stává placeným státním úředníkem.
Dan Ryšávka plat nepobíral, ale měl veškeré výlohy hrazené ze stipendia, které vypsala francouzská vláda.

V čem je škola ENA tak mimořádná?
Studenti už mají nadprůměrné znalosti, univerzitní vzdělání a pracovní zkušenosti. Francouzi se na ENA připravují třeba dva roky na speciálních kurzech. Mnozí byli oproti mně často hodně vepředu. Pozoroval jsem na nich velkou motivaci a chuť se učit a zároveň hrdost na to, že se na školu dostali. Uvědomují si, že před nimi ENA vystudovaly osobnosti jako prezidenti Jacques Chirac nebo François Hollande, bývalý výkonný ředitel Světové obchodní organizace Pascal Lamy nebo současný evropský komisař Pierre Moscovici. Absolventi, jimž se říká Enarchové, mají vytvořenou celosvětovou síť kontaktů, a i když studovali v jiném období, sdílí spolu mnoho informací, vyměňují si zkušenosti a pořádají společné akce, na kterých vzniká i mnoho přátelství.

Po škole jste pracoval na francouzském ministerstvu obrany. Co jste měl na starosti?
Ještě při studiu jsem byl na stáži na prefektuře v Nice. Pracoval jsem v kabinetu prefekta a dostal za úkol vypracovat regionální chartu podpory malých a středních podniků, která byla podkladem ke strategickému rozhodnutí, zda bude region podporovat spíš budování velkých nákupních center, nebo malých obchůdků.

A po vystudování?
Po škole jsem si vybral práci na ředitelství pro strategické záležitosti, které pracovalo přímo pro ministra obrany. Připravovali jsme mu podklady na jednání, zpracovávali dokumenty z NATO a Evropské unie. Byl jsem tam jako první cizinec. Měl jsem na starosti jednání se státy jako Maroko, Alžírsko, Tunisko či Libye. Bylo úsměvné, když jsem jako Čech přiletěl na jednání s arabskými zeměmi a zastupoval tam Francii.

V čem je největší rozdíl ve fungování státní správy ve Francii a u nás?
Rozdíl je opravdu diametrální. Pracovat ve Francii ve státní správě je prestižní záležitost a úředník se těší velkému společenskému statutu. V České republice máme tendenci vysmívat se úředníkům a brát je jako ty, kteří nejsou schopní a jinde by se neuživili. Zatímco ve Francii, pokud se bavíme o nejvýše postavených úřednících, jsou to lidé s tím nejlepším vzděláním, mluví několika světovými jazyky a mají bohaté zkušenosti. Taky je zcela běžné, že takové lidi přetahují velké soukromé firmy.

V době, kdy jste pracoval na ministerstvu obrany, předsedala Francie Evropské unii. Pracoval jste na předsednictví?
Ano, to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl zůstat v Paříži a proč jsem si vybral práci na ministerstvu. Přemýšlel jsem, že bych se spolu s předsednictvím, které se pak přesouvalo do Česka, přesunul také já a využil své zkušenosti. Nakonec jsem ale zůstal ve Francii déle a do Česka se vrátil až v roce 2010.

České vystřízlivění

Jaký to byl návrat?
Bylo to vystřízlivění. Ve Francii jsem nikdy nezažil proplétání politiky a úředníků. Naopak: úředníci tam zajišťují profesionalitu a kontinuitu státní správy a svou práci vykonávají bez ohledu na měnící se ministry. Když jsem se vrátil do Prahy, bylo čerstvě po volbách a asi čtrnáct dní po vzniku vlády mě oslovil nový premiér Petr Nečas s tím, že se o mně dozvěděl a chtěl by se mnou mluvit. Z pohovoru vyplynulo, že by měl zájem, abych mu vedl tým pro strategické záležitosti. Tedy abych navázal na to, co jsem dělal ve Francii.

Jak to dopadlo?
O praktických věcech týkajících se mého nástupu jsem se měl domluvit s jeho ředitelem na Úřadu vlády. Ten mi ale zpočátku nebral telefon, pak rušil schůzky a podivně se vymlouval. Když jsme se konečně potkali, řekl mi, že chce politické osobnosti.

Takže vás nepřijal.
Já se mu snažil vysvětlit, že úředník, jak ho vnímám z Francie, by měl být apolitický. Jenže z jeho pohledu byla rozhodující politická příslušnost a politické vazby, nikoliv odborné schopnosti, vzdělání a zkušenosti ze zahraničí. Viděl jsem, že ani slovo premiéra v Česku neplatí. Po tom všem jsem ztratil zájem i já. Rozčarováním pro mě byly i čistky, které se dělají na ministerstvech při příchodu každého nového ministra. To by ve Francii mohl ministr udělat jen velmi obtížně.

I v Česku začne za několik týdnů platit služební zákon pro úředníky. Považujete ho za krok dopředu?
Určitě, byť mám k jeho stávající podobě výhrady. Státní správa má takovou váhu, profesionalitu a odbornost, jakou jí dají politici. Když se u nás vedla debata o služebním zákonu, tak z ní často vyplývalo, že je to vlastně diktát Bruselu. Téměř nikdo z politiků nepřišel a neřekl, proč je důležité mít profesionální státní správu, jaká má pozitiva a co dobrého přinese zemi. Stát potřebuje, aby státní správa stála na vzdělaných a kvalifikovaných osobnostech, které mají jistotu, že je nový ministr nevyhodí kvůli spolustraníkům, pro které potřebuje sehnat flek. Že budou mít takovou prestiž ve společnosti, jakou si zaslouží. Ve Francii jsou lidé opravdu hrdí na to, že pracují pro stát. Se mnou v ročníku studovali lidé mezi 25 a 40 lety, kteří měli mimořádné znalosti, velmi dobrou práci v soukromé sféře, například v IBM nebo renomovaných advokátních kancelářích, ale přesto se rozhodli jít do státní správy.

Nakonec jste tedy místo ve státní správě skončil v byznysu. Jste jednou z viditelných tváří české pobočky mezinárodního poradenského obra KPMG.
Původně jsem chtěl své zkušenosti z Francie využít v české státní správě, ale stačilo mi jen pár týdnu v českém prostoru na to, abych vystřízlivěl a rozhodl se pro mezinárodní firmu.

Jak důležitá je ve Francii profesionální image muže? Tedy aby se kromě vzdělání uměl chovat, oblékat nebo mluvit? Jinými slovy prodat?
Velmi, což se o Francii asi všeobecně ví. Už během studia na ENA jsme měli školení o etiketě, pravidlech diplomacie, o tom, jak zvládat krizové situace či jak komunikovat s novináři. Mnozí Francouzi ale takové věci znají už odmala. Na škole i v zaměstnání jsem potkal řadu lidí ze šlechtických rodů či významných francouzských rodin, kteří vás formují už jen tím, jak se chovají a jak chodí oblékaní. Samostatná kapitola jsou pak pravidla francouzského stolování.

I to patří k věci?
Když jsem byl na prefektuře v Nice, jednou jsem zastupoval prefekta na večeři pořádané americkou obchodní komorou v Monaku na Den díkůvzdání. Konala se v nejluxusnějším monackém hotelu Paříž, kde mě šéf komory posadil na nejprestižnější místo u stolu. Jídlo na stříbrných podnosech, přísná etiketa, nesmíte udělat žádnou chybu. Umět se chovat a oblékat je zkrátka velice důležitou součástí úspěchu.

,