Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Xman.cz

  • Pondělí 24. listopadu 2014. Emílie

Oběd na vrcholu mrakodrapu: jak to opravdu bylo

Slavná fotka z třicátých let minulého století je pořád záhadná: nevíme, kdo byl autor, zda závratná výška není jen šikovně naaranžovaná a zda úplně vpravo sedí Slovák Popovič, nebo Ir Glynn.

Na onu nejslavnější fotku a její historii se podívejte na videu z YouTube, nebyla však jediným zdokumentováním pracovních podmínek stavebních dělníků. Tenhle snímek zachycuje stavbu mrakodrapu na newyorské ulici Vesey Street. | foto: Profimedia.cz

Už je to víc než osmdesát let, co deník New York Herald Tribune vydal fotku s následujícím popiskem: "Zatímco tisíce Newyorčanů spěchají v době oběda do zaplněných restaurací a našlapaných jídelen, tihle nebojácní dělníci na vrcholu sedmdesátipatrové budovy RCA v Rockefellerově centru mají při obědě tolik prostoru a čerstvého vzduchu, kolik si jen mohou přát. Obědvají na ocelové traverze, pod níž je propast hluboká 800 stop. Budova RCA je největší kancelářskou budovou na světě, pokud jde o plochu kancelářského prostoru."

Nebyl k tomu žádný článek, jen těchto pár řádků k zapadnutí. Ale ještě desítky let poté tenhle snímek zdobí stěny pokojů, prodává se v obchodech s plakáty, dává se jako dárek, je, nebo možná už jen byl, takřka povinnou výzdobou restaurací jednoho známého hamburgerového řetězce v Americe. A hlavně zůstává zdrojem tiché hrůzy, hitchcockovské závratě a zanícených debat, jestli to není podvod.

Křišťálová lupa

A pro nás je zajímavé, že s mužem sedícím úplně vpravo bylo spojeno i Československo. Tedy: možná.

Ir? Slovák?

Fotografie byla otištěna 2. října 1932, a přestože měla kulatiny loni, mluví se o ní nejvíc právě teď. Mohou za to dva Irové, kteří si jednou zašli do hospody.

Seán Ó Cualáin je filmař a s bratrem Eamonnem si zašli do místa jménem Whelan's Pub v irské vesnici Shanaglish, kde tuhle fotku objevili na zdi. Dole na ní bylo napsáno: "Úplně vpravo je můj táta a úplně nalevo je můj strýček." Zeptali se hospodského, kdo to tam napsal, a už večer s ním popíjeli pivo. Jmenoval se Pat Glynn.

A to je nakoplo k natočení dokumentu Muži při obědě, který měl premiéru na nedávném festivalu v Torontu. Teď běží v Americe.

Ukázalo se, že o fotce toho moc nevíme. Vlastně se ani neví, kdo je autorem. A pro nás je jejich film nepříjemný v tom, že z traverzy vytlačil Čechoslováka.

Měl by to být Slovák Gusti Popovič, dědeček malíře, výtvarníka a režiséra Ivana Popoviče. Běžně se to tak uvádí i v propagačních materiálech New Yorku.

Zvláštní na něm je to, že v ruce drží láhev od whisky. I když to bylo ve výšce a v časech prohibice. Ale kdoví, jak to bylo.

A nejen s lahví.

Pat Glynn, s nímž se bratři Ó Cualáinové v hospodě potkali, tvrdí, že chlápek úplně vpravo je jeho otec Patrick "Sonny" Glynn. Bylo by divné, kdyby svého otce nepoznal. Ale tak jednoduché to zase není.

Také Popovič má totiž důkaz in memoriam. V pozůstalosti po něm zůstala právě ta fotka, o níž je řeč, a na zadní straně bylo napsáno: "Nič še ty neboj, moja milá Mariška, jak vidziš, ta ja furt s fľašečku. Tvoj Gusti."

Výška ho nezabila. Dostala ho střepina granátu, když jeho vesnici Vyšný Sladkov u Popradu přecházela fronta. Teď má na náhrobku slavnou fotku z mrakodrapu. Obec mu ji chce nechat udělat ještě parádnější: tak, aby se na ni vešel i jeho vzkaz manželce.

Ale stejně nejasné je i autorství fotky. Z New York Herald Tribune se nic nedozvíme, protože v té době se jména fotoreportérů netiskla. A tak autor desítky let neměl jméno. Až v roce 2003 bylo oznámeno, že autorem snímku je Charles Ebbets. V té době už byl dlouho po smrti, a kdyby nebyl, stejně by se moc dlouho neradoval, protože o autorství zase přišel. Nejenže ho mnozí přičítali sociálnímu fotografovi té doby Lewisu Hineovi, ale s Ebbetsem byli na kostře mrakodrapu prokazatelně další dva fotografové William Leftwich a Thomas Kelley. Byl to zmatek, a tak bylo nakonec zase rozhodnuto, že autorství bude opět vráceno "anonymovi".

Škoda, že už se autora nikdo nemůže zeptat, protože s jeho jménem se pojí to hlavní: bylo to celé lehký podvod?

800 stop, nebo jen tři metry?

Je jasné, že to není náhodná momentka, ale šikovná PR akce. To už se ví. Zmínka o největší kancelářské budově světa to potvrzuje: v oněch časech se mrakodrapy stavěly jako o život, krize nekrize, potíž ovšem byla najít do nich nájemníky. Empire State Building, který rostl zhruba ve stejné době, byl dlouho poloprázdný a vydělávat začal až v padesátých letech. Proto tahle připomínka potenciálním zájemcům o kanceláře.

A tak byly snímky nahrané. V sérii existuje jedna fotka, kdy dělníci mávají na fotografa čepicemi. Ale podstatná je jiná věc. Když se díváte na ty obrázky, které se tváří přirozeně, jímá vás závrať. Muži klidně sedí nad hlubinou, nohy mají ve vzduchu. Jindy dokonce leží, přičemž jeden má opět nohu svěšenou dolů. Vypadá to skoro sebevražedně. Zdá se, že stačí málo a někdo se zřítí. To však může být jen iluze vyvolaná šikovným záběrem nebo ořezáním.

Existují celé studie, které se tomu problému věnují. A spíše se shodují, že pod dělníky není závratná hloubka, ale jen takové tři metry. Pod nimi je totiž nižší patro. Tak se tehdy ostatně stavělo: nikoliv celá kostra, která se pak obkládala, jelo se patro po patře.

Přesto se zdá, že jde o traverzu, která tvoří obvodovou zeď stavby. Ale i tady existuje pravděpodobné vysvětlení. Jestliže byl snímek pořízen v 69. patře, jak se uvádí, neseděli dělníci přímo ve volném prostoru. Pod nimi nebyla ulice, ale širší část mrakodrapu, který se směrem nahoru stupňovitě zužoval.

Ale jak to bylo opravdu, se už asi nikdy nedozvíme, protože pamětníci nežijí.

Jisté je jedno: nikdo nespadl.

Což vyvolává další otázku: kolik dělníků při stavbě mrakodrapů vlastně padalo?

Jak často stavaři padali

Z toho, jak to tehdy probíhalo, by dnes bezpečnostní inspektor dostal mrtvici. Ale zdá se, že to nebylo tak divoké, jak bychom si představovali.

Běžně se používaly záchranné sítě a snímky ze stavby budovy RCA ukazují, že v místech, kde se zrovna kostra hnala nahoru, byly směrem ven "do ulice" bezpečnostní plošiny, aby muži nekráčeli nad hlubinou.

Při stavbě Empire State Building zahynulo například jen pět osob. Jednoho muže zabil náklaďák, druhého přimáčkl výtah, třetí zahynul při výbuchu a na následky pádu z výšky zemřeli jen dva: jeden se zřítil do výtahové šachty, další spadl dole z lešení. To jsou oficiální čísla. Na internetu můžete najít i údaj o čtrnácti obětech, ale nezdá se pravděpodobné, že by se devět mrtvých podařilo utajit před novináři, protože takové zprávy byly atraktivní a navíc by při velkém počtu dělníků rychle prosákly ze staveniště ven.

Při stavbě Chrysler Building nebyl jediný mrtvý a zdá se, že stejné to bylo při stavbě mrakodrapu RCA.

Ale legenda, že dělníci padali, žila vždycky. Vyprávělo se, že stavební firmy před počátkem stavby Empire State počítaly s "povolenými ztrátami" jednoho mrtvého na jedno patro a že během prací čekali nezaměstnaní u plotu staveniště a vyhlíželi, kdy "zase" někdo spadne, aby ho mohli ihned nahradit. Ale byly to stejné mýty jako o spoustě burziánů, kteří se vrhali po černém pátku z oken mrakodrapů, přestože ve skutečnosti bylo sebevražd toho typu za dva měsíce jen osm, z toho jen dvě na Wall Streetu a okolí.

Proč zrovna Mohawkové

Ale přesto: fotek mužů, kteří neohroženě chodí ve výškách, sedí na nosnících, visí na ocelovém laně nebo stojí na pilířích kostry mrakodrapů, je řada. Jak to dokážou? Zvyknou si?

Někdy je vysvětlení zajímavější. Podívejme se třeba na indiány Mohawky, o nichž se říká, že měli v pozdějších desetiletích velký podíl na stavbě výškových budov, protože se nebojí výšek a mají železné nervy.

K práci ve výškách se dostali náhodou. V roce 1886 stavěli Kanaďané železniční most přes řeku Svatého Vavřince poblíž jejich rezervace. Najali je pro pomocné práce, ale pak zjistili, že indiáni po práci lezou po ocelové konstrukci a nijak se nebojí. Tak se z nádeníků stali specialisté pro práci ve výškách. A už jim to zůstalo, protože další generace odešly za prací do New Yorku. Na mrakodrapy. A psychologové přemýšleli, proč se Mohawkové nebojí.

Přičítali to genům mužů, jejich předkové chodili po skalách, jezdili v kánoích peřejemi a podobně a měli tak abnormálně vyvinutý smysl pro rovnováhu. Taky se to přičítalo zvláštní mohawské chůzi: členové tohoto kmene prý při chůzi kladli nohy do jedné přímky, což jim umožňuje chodit bezpečně po traverzách i ve vysokých výškách.

Ale v roce 1958 tyhle teorie rozmetal na padrť antropolog Morris Freilich, který výzkum podnikal v hospodě v Brooklynu, kam Mohawkové chodívali. Tam mu řekli, že samozřejmě mají strach jako všichni ostatní, jen si to nechtějí přiznat, protože skákat z traverzy na traverzu ve výškách je už kmenová tradice. A že každý v ní pokračuje, protože nechce vypadat jako baba.

Kdo ví, jak to tedy opravdu je.

Stejně jako s těmi fotkami.

Autoři: ,





mobilní verze
© Copyright 1999–2014 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.