Můj – bývalý – manžel – dělá – špiona, huhlal 17. listopadu 1984 do telefonu ženský hlas. Barbara Walkerová netelefonovala do bostonské kanceláře FBI poprvé, předtím ale kvůli nerozhodnosti a opilosti vždy položila. Namol byla i teď, a proto se na druhém konci k jejímu udání stavěli velmi zdrženlivě.
Agenta nepřesvědčila ani návštěva u paní Walkerové doma. Opět byla opilá a velké sklenky vodky do sebe házela i během rozhovoru. Alkoholička, co se snaží zatopit bývalému, uzavřel kauzu agent. Při rutinní supervizi však našel materiál jeho nadřízený a přece jen ho poslal k dalšímu šetření.
To nakonec skončilo zatčením Johna Walkera a jeho špionské sítě. Alkoholiččin exmanžel byl totiž jedním z nejschopnějších špionů Sovětského svazu.
Top secret
Narodil se v roce 1937, a ačkoli jeho táta vydělával velké peníze u společnosti Warner Brothers, doma to idyla nebyla. Otec pil, bil manželku a John ho nenáviděl. Když mu bylo deset, snil o tom, jakými způsoby by jej mohl zabít. Své plány nemusel realizovat, otec totiž jednoho dne zmizel, nechal za sebou jen lístek v kuchyni.
Johnymu se start do života nepovedl, v osmnácti ho chytli, když se vloupával do benzinky. Soudce mu dal na vývěr: buď vězení, nebo armáda. Vybral si uniformu válečného námořnictva, na radu bratra Arthura, který tam už pár let sloužil a který svého doporučení později možná litoval.
U loďstva se Johnymu dařilo. Sloužil na řadě lodí, za odměnu nastoupil i na supermoderní atomovou ponorku Andrew Jackson. A došlo i na zajímavější úkoly: dostal se k šifrovaným zprávám. Kolik by za tohle asi Sověti dali? napadlo ho prý, když držel v ruce seznam všech amerických jaderných cílů. Top secret.
Důvody jsou čistě finanční. Jde o byznys
Osobní život tak úspěšný ale nebyl. Svou ženu Barbaru potkal, když měla posádka jeho lodi zastávku v Bostonu. Vzali se, narodil se jim syn a tři dcery a během Johnových služeb na moři se odcizili. Barbara zanedbávala domácnost, dala se na pití, John si pro změnu dopřával nevěry, aby Barbara následně hledala podporu a útěchu, nejprve duševní, poté i sexuální, u Johnova bratra Arthura. Dobrý nápad nebylo ani otevření baru v jihokarolínském Charlestonu. John doufal, že mu do něj budou chodit jeho námořničtí druzi, podnik ale prodělával.
A poté byl v dubnu 1967 přeložen do vedení flotily, kde se mu dostalo přístupu k nejcitlivějším depeším amerického námořnictva. Jaká náhoda. Uprostřed rodinného i finančního krachu si znovu vzpomněl na Sověty a v říjnu téhož roku nasedl do auta a odjel do Washingtonu. Sovětská ambasáda byla jen pár bloků od Bílého domu a John se musel přesvědčovat, aby na poslední chvíli neucukl. Neucukl, místo toho zaskočil jejího pracovníka: "Nesu vám dokumenty, co vás budou zajímat, a chci dělat špiona." Tohle chtělo vyšší šarži.
Absurdní fraška studené válkyPodle některých zdrojů šlo Walkerovi hlavně o peníze, do jeho špionážních aktivit se ale mohly plést i jeho politické preference. Z ortodoxního antikomunisty se totiž postupem let stal odpůrcem studené války. Měl za to, že americká propaganda agresivitu Sovětů zveličovala. „Celá fraška o studené válce a absurdní válečná mašinerie, kterou zplodila, se pro mě stal stále ubožejší vtip,“ říkal. Měl za to, že J. F. Kennedy se stal obětí vládního a podnikatelského komplotu, protože se mocní obávali, že se pokusí studenou válku ztlumit. |
Rezident KGB Boris Solomatin jí byl. S nedůvěrou, kterou měli Sověti ke všem lidem, co přišli z ulice s tím, že chtějí být špioni, a mohli být tedy nastrčení americkými složkami, si Walkerovy materiály, byly to klíče k šifrovacím strojům KL-47, vzal. Porovnal je s těmi, které měl z jiného zdroje – a zjistil, že sedí.
A pak ho Walker potěšil a překvapil. Zaprvé nepěl ódy na sovětský režim jako všichni nastrčení agenti, ale uvedl, že přichází z čistě finančních motivů. A zadruhé si řekl o stálý, pravidelný plat. To Solomatin od žádného zájemce o pozici špiona ještě neslyšel, všichni byli placeni jen za kus. Odkývnul mu to.
Následovala schůzka ve městě, stanovení pracovních metod, pravidel a určení lokací mrtvých stránek, míst, kde si obě strany budou předávat dokumenty a finanční odměny – a pak Walker spustil povodeň. K Sovětům od něj proudily všemožné tajné dokumenty, další kódy, ale i operační řády, válečné plány, technické manuály, svodky. Z druhé strany tekly zase peníze a John si jich užíval. Podle instrukcí KGB neměl utrácet podezřele, on je rozhazoval plnými hrstmi. Rodinu přestěhoval do nejluxusnější čtvrti Norfolku, koupil si sporťák, loď, provoz svého baru svěřil najatému manažerovi, s mladou milenkou trávil víkendy v Karibiku.
Manželce nevrtala v hlavě jen podezření na nevěru, ale též otázka, odkud John bere peníze. Jednou v noci na ni našla odpověď: v domě vypátrala krabici s fotoaparátem, fotografickými pásky, fotografiemi mrtvých schránek a instrukcemi od KGB. Dopadlo to neuvěřitelně, když muže s nálezem konfrontovala, vzal ji s sebou na výměnu v mrtvých schránkách. Na jednom místě nechali dokumenty, na druhém Barbara vyzvedla tašku s plechovkami od limonády, které KGB naplnila padesátidolarovými bankovkami, Barbara je pak doma celý den žehlila. Měla za to, že svou spoluprací zachrání manželství, Johny zase věřil, že se teď od ní coby spolupachatelky nebude muset bát udání.
Poté ještě stihl doručit Sovětům tajné kódy, které používaly pozemní jednotky Američanů ve Vietnamu a informace o amerických nejmodernějších ponorkách, pak ale výnosný byznys skončil. Armáda ho přesunula do rádiové školy, takže o přístup k tajným materiálům přišel. A KGB zareagovala tržně, o polovinu mu snížila měsíční plat.
Johny Walker se ale nechtěl vzdát. Musel jen sehnat lidi, kteří pro něj budou pracovat. I když tak poruší další přikázání KGB, které říkalo: Nikoho dalšího nebrat.
Špionáži obětuji i vlastní rodinu
Nejprve se porozhlédl po svých studentech – ano, Jerry Whitworth se zdál být tím pravým. Nejistý, bez sebedůvěry, co by rád přítele, někoho, o koho by se mohl opřít… V Johnovi Walkerovi ho našel, jezdili spolu na Johnovu loď, povídali o životě, o penězích, o tom, co by dělali, kdyby měli pořádný balík, o tom, co by pro ten pak byli schopni udělat… až Whitworth kývl, že Johnovi pomůže (bylo mu ale řečeno, že nejde o Sověty, ale o spojenecký Izrael).
Načasování bylo skvostné, právě nastupoval do školy satelitní komunikace, kde měl přístup k manuálům nově zaváděného satelitního systému. Nebyl však až tak nanicovatý, brzy se začal stavět na zadní a požadovat víc peněz. Když narychlo svolané schůzce ve Vídni KGB odsouhlasila, že dá Walkerově nechtěnému pěšákovi gáži 60 tisíc dolarů měsíčně a jednorázovou odměnu milion dolarů, parťák se uklidnil, Walkerovi však bylo zřejmé, že musí diverzifikovat zdroje. Potřeboval víc informátorů, zvlášť když už byl jednou nohou v důchodu. Potřeboval vlastní špionskou síť, ať si KGB myslí, co chce.
Teď se rozhodl čerpat z rodinných zdrojů, s Barbarou se nakonec rozvedli, takže ta do ničeho strkat nos nebude. Nejprve mu padl do spárů bratr Arthur, který pracoval pro firmu najatou Ministerstvem obrany a byl sám ve spárech daňového úřadu, peníze navíc se mu tedy hodily.
Pak Johny Walker tlačil na své dcery. Margaret a Cynthia odmítly, souhlas našel až u Laury. Nastoupila na jeho přání do armády, když ale otěhotněla, otcovy plány byly ty tam. Navzdory jeho naléhání nešla na potrat a místo kariéry špionky nastoupila dráhu obyčejné matky. Byl tu ale ještě Michael.
Tohle byla trefa. Bylo to snad poprvé, co se stal z Johnyho Walkera, důchodce, který vedl vlastní detektivní kancelář, táta. Vlastně, spíš kámoš. Jezdili spolu na výlety, kouřili marihuanu. Michael si přivydělával prací v otcově kanceláři, kde jej Johny učil spoustu věcí, které bude jako špion potřebovat, na otcovo přání Michael nastoupil do školy a na otcovo doporučení se zapsal do kurzů, které mu otevřou dveře k profesím u námořnictva, kde se pracuje s tajnými informacemi.
Kdo jí to řekne?Když se John Walker začal obávat, že ho Barbara udá, přesvědčoval svého syna Michaela, aby jí přiznal, že se špionáži věnuje i on. Věděl totiž, že jeho bývalá žena chce ublížit jemu, ale kdyby pomsta měla uškodit i Michaelovi, mlčela by. Michael nechtěl, obával se, že by jeho přiznání dovedlo matku k sebevraždě. Na nátlak otce ale souhlasil. Obě strany si však závěr rozhovoru vyložily po svém, otec se domníval, že se se synem dohodli, že se matce přizná Michael sám, ten měl za to, že ji má informovat otec. Po vyšetřování matka prohlásila, že kdyby bývala věděla, že je do věci zapleten i Michael, udání by nepodala. |
Že to vše byla otcem pečlivě plánovaná příprava na špionskou dráhu, se Michael dověděl, až když už by u námořnictva. Ale souhlasil. Nakonec, všechno zapadlo, na lodi Nimitz měl pálit tajné dokumenty – takže stačilo z nich vždy jen vybrat ty, které v ohni neskončí.
Všechno by klapalo dál, kdyby se na scéně neobjevila zase Barbara. Do Walkerova domu přijela v roce 1984 a to, že našla honosný dům se třemi ložnicemi, že zjistila, že exmanželovi patří letadlo, hausbót a detektivní kancelář, že létá po celém světě a že žije s mladou krasavicí, ji rozlítilo. Pochopitelně, když jí léta neplatil ani cent alimentů. A když jí i teď sdělil, že jí nic dávat nebude.
Barbara se pak mnoho týdnů opíjela a myslela na pomstu. A pak jednoho dne zvedla sluchátko a řekla, co chtěla. Kdybych věděl, že to udělá, zabil bych ji, prohlásil později, už ve vězení, John Walker.
Mizerných 50 minut
Poté, co její slova vzala FBI konečně vážně, vyslechla Lauru, dala odposlouchávat Walkerův telefon a 18. května 1984, vytipovala to jako datum, kdy Walker chystá akci, dala sledovat jeho dům. K dispozici měla šest aut a letadlo. Nic se ale nedělo, velitel operace tedy přesně v poledne 19. května agentům povolil, aby to za hodinu zabalili. Ve 12:10 se otevřela vrata a John Walker vyjel ven, aby na domluveném místě pohodil tašku se 127 tajnými dokumenty, které ukradl jeho synek z lodi Nimitz, a vzkazem, v němž KGB líčí situaci se všemi svými podřízenými špiony. FBI ho nakonec nechala dojet až do motelu, kde jej v noci zatkla. Použila přitom tentýž trik, po němž sahal jako soukromý detektiv on sám, vylákala jej telefonátem z recepce, že mu kdosi naboural auto na parkovišti.
John Walker nezapíral. Doufal, že je příliš cenným špionem, než aby jej postavili k soudu, že mu nabídnou, aby hrál dvojitého agenta, vždyť věděl o špionáži víc než FBI a CIA dohromady! Naděje si ale dělal marně. Stejně jako Whitworth a bratr Arthur dostal doživotí, svou spoluprací s vyšetřovateli však vymohl snížený trest pro svého syna – pětadvacet let.
V tom, že byl významným špionem, se ale nepletl. Podle Solomatina byl nejdůležitějším špionem, kterého kdy Sovětský svaz zrekrutoval. Walkerovy informace podle jeho slov Sovětům "pomohly pochopit a studovat, jak vaše armáda uvažuje", řekl později americkým novinářům. Jeho kolega z KGB Vitalij Jurčenko byl ještě explicitnější: "Dešifrovali jsme miliony vašich zpráv. Kdyby vypukla válka, vyhráli bychom ji."
Škody, které způsobil, těžko vyčíslit, jen na nové kódy a potřebné vybavení však musely Spojené státy vynaložit přes miliardu dolarů.
Pro Sověty dělal špiona plných osmnáct let. A nikdo neměl nejmenší podezření, že v americkém námořnictvu řádí krtci.
