Přiznává ale zkraje, že v tom nejsme sami. Na rozdílnou fyziognomii žen a mužů a životní podmínky našich předků se při vysvětlování našich současných stravovacích návyků odvolává řada vědců. "Muži a ženy mají odlišnou fyziologii, což může souviset s tím, k jaké potravě měli v raných dobách přístup," tvrdí například David Katz, ředitel Yale-Griffin Prevention Research centre.
Jeskynní muži podle něj potřebovali protein k růstu svalů a maso vnímali též jako okamžitou odměnu za lov, zatímco ženy sbíraly ovoce a zeleninu. A to, jakou stravu jedli lidé v prehistorických dobách, zase ovlivňuje naše dnešní stravovací preference.
Opravdu se od kuchyně pralidí táhne tlustá linka až k modernímu člověku? Odbornice na výživu Yvonne Bishop-Westonová souhlasí s tím, že muži dávají přednost masu a proteinům, evoluce za to ale podle ní nemůže. "Viník" má jméno socializace. U kluků se totiž od dětství podporuje apetýt, zatímco ženy si kvůli tlaku médií spojují s nasycenými tuky a sacharidy pocit viny a ke zdravé stravě přistupují ve srovnání s muži mnohem zodpovědněji.
Moc marketingu
Média dělají, co mohou, aby tvrzení o tom, že stravovací preference podle genderu jsou pouhým konstruktem, potvrdila. Zatímco seriál Sex ve městě udělal přímo symbol ženství ze sladkého pečiva zvaného cupcake, blog EatLikeMan.com zase rozhoduje o tom, jaké jídlo "muži milují" a "jak muži jedí". A zase jsme u grilu a pořádných porcí masa. Mužnost o sobě dává vědět právě jejich konzumací.
Grant Achatz, držitel ceny James Beard Foundation pro nejlepšího šéfkuchaře USA v roce 2008, se nad takovým dělením stravy podle genderu ušklíbá. "Co je to maskulinní jídlo? Velká flákota opečeného masa? Co takový kus masa dělá něčím mužským? Že si ho spojujeme s jeskynním mužem?" ptá se a radí: Zkoumejte rozličná časová období, zabývejte se různými geografickými oblastmi, etnicitou, všímejte si rozdílů mezi kuchyní ve městě a na venkově a najdete spoustu rozdílů v tom, jak kdo k vaření přistupuje a snad i v kuchařských dovednostech. To má ale víc společného s tím, jakou kontrolu má společnost nad konstruováním genderových rolí obecně než s genetickým nastavením lidí.
David Bell, autor knihy Consuming Geographies: We Are Where We Eat, mu dává za pravdu. To, které stravě dávají přednost ženy a které muži, nám napovídá o tom, jak společnost v dané historické době chápala ženské a mužské role. Nějakou ženskou či mužskou přirozenost v tom nehledejte, říká. "Přirozenost není přirozená. Je dána kulturou."
Jednoduše řečeno, opravdu to není tak, že by měly ženy větší slabost pro sladké a muži pro kyselé. To, že tomu věříme, je součástí naší kultury. Žijeme v kulturně velmi vyspělé době, tvrdí, a velmi dobře umíme rozdělovat jídlo do různých kategorií, máme dokonce i kategorii pro "jídlo, které jedí lidé jako já".
Muži tak nehltají steaky proto, že jsou muži. Jedí je proto, aby ukázali, že jsou muži. A ženy si nedávají dezerty proto, že po tom volá jejich ženství a zděděný genetický materiál. "Celá naše kultura stravování nás učí, že ženy jsou po dezertech na rozdíl od mužů celé pryč. Tak to, s pusou dokořán, následujeme," píše autorka.
A Bell dodává: "Je to pohodlné. Když nám věci dávají smysl, uklidňuje to." Ostatně, nejde jen o tlak médií. Reklamní kampaně nejsou monstrem, které by žilo z ničeho. "Marketing není žádným spiknutím," upozorňuje Bell. Když reklama funguje, potvrzuje nám jen to, v co už věříme, nebo s námi zatřese, aby nám to vyvrátila. Kdyby se nemohla odkázat na kulturní konsensus, nemohla by dělat z mužů pojídače steaků a z žen tajné milovnice čokolády.
