Zločin to byl krutý, na místě činu zůstalo ležet ohlodané tělíčko pětiletého Jeana Martina. Skutek přirozeně zasluhoval pozornost justice a potrestání pachatelů. Na lavici obžalovaných jich v Savigny ve Francii v roce 1457 skončilo sedm, jedna prasnice a šest vepříků.
Justice případ neodbyla, i když nedržela v rukou lidské pachatele. Kromě obžalovaných a soudce se k líčení dostavili dva žalobci, obhájce a osm svědků. Zatímco provinění dospělé obžalované bylo nepochybné, byla totiž přistižena téměř při činu, a byla proto odsouzena hned na prvním líčení k oběšení, kauza sexteta čuníků byla složitější. Soudce nařídil druhé líčení a vyzval majitele podezřelých Jeana Baillyho, aby zaplatil kauci. Macešský pan Bailly to odmítl, prý nemá peníze, především však odmítá poskytnout jakýkoli slib, že se jeho vepříci budou v budoucnu zdržovat protiprávního jednání.
Soudce prokázal k možné nápravě nezletilců více důvěry a též víc benevolence. O tři týdny později obžalované omilostnil. Jednak kvůli nízkému věku, ale též pro to, že byli vystaveni špatnému morálnímu příkladu své matky, a kvůli nedostatečným důkazům o jejich spoluvině. K Jeanu Baillymu se osvobození vepříci nevrátili, soud vzal v úvahu jeho nevstřícný postoj a dal je do opatrování místní feudálce.
Jakkoli zní prasečí kauza groteskně, nebyla v dějinách soudnictví jedinou, při níž stála před soudem zvířata. Tribunály povolávaly psy, krávy, koně, housenky, krysy, krtky i termity. Docela běžně, jak dosvědčuje fascinující kniha Trestní vyšetřování zvířat a nejvyšší trest E. P. Evanse, která nashromáždila na dvě stovky dochovaných příkladů procesů a poprav zvířat z období mezi desátým a dvacátým stoletím.
Myši s kočičím alibi
Soudy se zvířecími kauzami zabývaly se vší pečlivostí a rozhodně si neulehčovaly verdikty s tím, že jde pouze o zvířata. Ostatně obžalovaní mívali často výmluvné a právo bezvadně ovládající advokáty. Jedním z nejznámějších byl Bartholomew Chassenée, který se proslavil obhajobou zvířat v šestnáctém století.
Jeho argumenty zachránily před trestem například myši, které „zločinně snědly a svévolně zničily ječmen“ ve francouzské provincii Autun. Advokát obhajobu opíral o „délku a obtížnost cesty“, kterou musely myši podstoupit, o „vážné hrozby“, jimž čelily ze strany „svých smrtelných nepřátel koček, „které sledovaly každý jejich pohyb a s jasným záměrem na ně číhaly za každým rohem a průchodem“. Byla to jasná, přímá a přesvědčivá argumentace. Protože soud nemohl přimět vesničany, aby drželi své kočky doma, měli je přece kvůli myším, musel případ shodit ze stolu.
Odsouzenkyně s mláďaty mají odklad trestu
Podobnou linii zvolil též v roce 1519 v tyrolské oblasti Stelvio prokurátor Hans Grinebner, který byl pověřen obhajobou krtků, kteří zničili úrodu rytím. O tom, že se skutek opravdu stal a že ho spáchali obžalovaní, nebylo pochyb, dosvědčili to početní svědci obžaloby.
Obhájce však případ nepovažoval ani tak za ztracený. Nejprve připomněl, že jeho klienti přinášejí užitek zemědělcům, protože hubí škůdce a kypří půdu, a nakonec pro obžalované požadoval, budou-li odsouzeni k vyhoštění, bezpečný pozemek. Takový, kde je nebudou ohrožovat ani rušit psi, kočky ani další nepřátelé.
Hodina prasete (1993) Obhájce zvířat Bartholomew Chassenée inspiroval snímek Hodina prasete režiséra Leslieho Megaheya, hlavní postavu ztvárnil Colin Firth. Film vypráví příběh mladého právníka, který přijíždí na venkov obhajovat vepře obviněného z vraždy. |
Soudce na slova obhajoby slyšel, pečlivě však vydělil, které skupině obžalovaných se má dostat ohleduplnějšího trestu. V případě všech odsouzených, kteří se starají o mláďata, se trest trvalého vyhoštění zmírnil: dostali odklad vykonání trestu o patnáct dní a právo na doprovod kvůli bezpečnosti. Ovšem pozor, hlásal verdikt: „Po vypršení termínu musí jeden každý a jedna každá odsouzená odejít, bez ohledu na věk a předchozí těhotenství.“
Oslice byla k souloži donucena
Laskavou tvář ukázaly soudy mnohdy. Když se, bylo to dávno po konci středověku, v roce 1750, před soudem ocitla oslice, kterou dopadli s mužem jménem Jacques Ferron při sodomii, byl Ferron odsouzen, jeho čtyřnohou společnici však čekalo osvobození. Nepáchala trestný čin se svobodnou vůlí, byla k němu donucena násilím, konstatoval soud. A přihlédl ke svědectví kněze, který znal obžalovanou po čtyři roky a uvedl, že byla vždy ctnostná a dobrých způsobů, a že přísahá, že je „tím nejpočestnějším tvorem“.
Byly však i těžší případy. Takovým byla kauza z roku 1379 ve Francii, jejíž obětí se stal muž jménem Perrinot Muet. Smrtelný útok na něj sice vedla pouze jedna skupina prasat, druhá zločinu pouze přihlížela, soud však odsoudil k trestu smrti obě dvě. Radostné a přitakávající kvíkání svědků incidentu totiž jasně dosvědčovalo, že čin schvalovali, a proto nemohli jako „participes criminis“, tedy spolupachatelé, uniknout trestu ani oni. Nakonec však mniši, jimž odsouzení patřili, s žádostí o omezení trestu pouze na skutečné vrahy uspěli.
Další případy však byly pro obhajobu prohrané od samého počátku. Jako například kauza prasnice z roku 1567. Přitížilo jí, že svou oběť, čtyřleté děvčátko, nejen napadla, ale učinila tak se zvláštní krutostí. Dalšímu seleti přitížilo, že nejenže zabilo dítě, ale učinilo tak v pátek, v den Ježíšovy smrti. Prokurátor proto právem žádal soud, aby onen fakt zohlednil jako „vážnou přitěžující okolnost zločinu podsvinčete“. A trest smrti čekal v roce 1394 i jiné prase za to, že zhltlo svatou hostii.
Justice byla přísná, dodejme ostatně, že zmíněné osvobození oslice stíhané za sodomii bylo ojedinělým osvíceným a humanistickým rozhodnutím soudu, které mezi všemi rozsudky ční. Obvykle byl za sexuální styk odsouzený člověk i zvíře. Trest byl přitom krutý – upálení.
Termiti, krtci, myši: Vykliďte prostor
Procesy proti zvěři nebyly právní anomálií. Byly součástí trestního práva a dělily se v zásadě do dvou druhů. Tím starším byly církevní procesy, podle právního odborníka Jena Girgena se datují až do roku 824, kdy byla podle církevního práva vykázána z italského údolí Aosta skupina krtků. Rané procesy se zvířaty měly své místo především ve Švýcarsku a u příhraničních oblastí Německa, Francie a Itálie, rozšířily se však až do Skandinávie, Španělska, ale též Etiopie, Kanady či Brazílie. Církevní soudy typicky řešily poničení úrody a jejich terči byl hmyz či hlodavci.
E. P. Evans shromáždil téměř dvě stovky dokladů o procesech se zvířaty.
V osmdesátých letech čtrnáctého století tak kardinál autunský ve Francii odsoudil slimáky, kteří v jeho oblasti překračovali zákon. Nařídil třídenní procesí, které mělo delikventy vyzývat k opuštění území. Rovněž nezvaní myší okupanti domů nejprve podle Evanse obdrželi „přátelský dopis s doporučením, který je měl přimět opustit každý dům, v němž nebyli vítaní“.
Pokud rozhodnutí tohoto typu selhalo, a ono obvykle selhalo, přikročilo se k prokletí nespolupracujících odsouzenců. Když je nestihl trest ani poté, a ani on je obvykle nepostihl, nebylo z pohledu církevní autority vše ztraceno. Na vině byly hříchy lidí, které průchodu boží spravedlnosti bránily.
Tvrdé tresty pro vepře
Vážnější případy příslušely světským soudům. Jejich nejstarší historie sahá do starořecké doby, první dochovaný písemný záznam ze západní Evropy pochází z roku 1266 z Francie, z Fonteney-aux-Roses. Je však jisté, že obdobné procesy se konaly již dříve, jen bez písemných svědectví. Nejvíce záznamů pochází opět z východních částí Francie a přilehlých oblastí Německa, Itálie a Švýcarska.
Dějiny soudů, mučení a trestů V našem seriálu jsme představili starodávného bronzového býka i železnou masku, jejíž obětí se stávaly nejen drbny, ale i vzdorné, nepoddajné ženy, stejně jako středověké šarivari. A také mučení a zabíjení drcením slony nebo závažími. |
I toto byla soudní líčení se vší vážností, obžalovaným se dokonce počítalo k tíži nevhodné chování před tribunálem. Obzvláštní míru pohrdání pro instituci soudu vykazovali vepři. V boxech pro obžalované chrochtali, kvíkali, prostrkovali rypáčky přes mříže – a to se promítlo do jejich rozsudků. Naopak prasata, která se účastnila líčení způsobně a v tichosti, mohla podle historiků počítat s měkčími tresty.
Tresty však bývaly velmi brutální, leckteré žertovné případy by neměly zakrýt, že většina oněch soudů byla demonstrací lidské krutosti. Zejména pro vepře znamenal trest smrti ohromné utrpení. I proto, že prasata se dopouštěla nejtěžších zločinů. „Zabíjela lidi,“ říká Sara McDougallová z John Jay College of Criminal Justice. Ony případy byly poměrně běžné, protože vepři pobíhali volně po ulicích a polích, kde byla miminka v kolébkách či malé děti bez dozoru. Odsouzení bývali upalováni zaživa, mučeni, věšeni.
Proč to všechno?
Vysvětlení, proč komunity věnovaly tolik úsilí a na vlastní náklady vedly se vší vážností procesy proti zvířatům, je několik. Jedno připomíná, že tehdejší společnost věřila, že veškerá existence pochází z boží vůle, a poruší-li jakýkoli tvor boží řád, je třeba trestu.
Další se ohlíží pragmatičtějším směrem, tresty vynášené nad zvířaty měly být především varovnou disciplinací jejich majitelů. Prase pověšené na šibenici vzkazovalo vlastníkům vepřům: „Takto dopadne i váš majetek, nebudete-li na něj dávat pozor.“ Podle jiných byla soudní líčení se zvířaty reakcí na pocit nejistoty, ať už horní části společnosti, nebo té dolní. Procesy potvrzovaly, že řád platí a je vymahatelný.
Server slate.com poté připomíná další možné interpretace. Podle některých hlasů jsou soudy se zvířaty pouhým dokladem primitivnosti společnosti před dobou osvícenství, podle jiných, například též podle samotného sběratele a analytika oněch procesů Evanse, jsou produktem dětinského rozmaru potrestat neracionální tvory.
Redaktor slate.com James E. McWilliams však vidí cestu, jak oněm bizarním soudům rozumět, jinde. Tehdejší lidé žili v téměř neustálé interakci se zvířaty, trávili s nimi až šestnáct hodin času denně. Než se domácí zvířata stala hospodářskými zvířaty, rozpoznávali v nich lidé bytosti schopné reakce na okolí, navazování společenských vztahů, schopné lišit se jedna od druhé. Bylo snazší chápat je jako členy společnosti.
Server wired.com jako by chtěl na jeho úvahu navázat, když tvrdí, že právě v tom je paradox soudů se zvířaty. „Když jsme zavlekli i ty nejnižší brouky pod náš justiční systém, personifikovali jsme je. Jenže když jsme s nimi pak zacházeli brutálně za jejich domnělé zločiny, snížili jsme se na úroveň brutality, kterou bychom očekávali od zvířat.“
