Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Vracíme do šermu středověkou brutalitu, říká novodobý rytíř

aktualizováno 
Řežou do sebe meči, palcáty, sekerami, do hlavy i do zad, kopou se, strhávají na zem. Vší silou. Nic není domluvené ani předstírané. Středověký plnokontaktní boj je novou extrémní sportovní disciplínou plnou adrenalinu a brutality. „Nejvíc úderů jde na hlavu,“ říká český bojovník Tomáš Gajdošík.

Rytíř dostal prudkou ránu hranou štítu do krku. Otřesený se potácí a zdá se, že se skácí. V tom k němu zezadu přiskočí další protivník, nenechává nic náhodě a začne ho rozmáchle mlátit palcátem do hlavy. Nemilosrdně. První rána, druhá, po třetí protivník konečně padá k zemi.

Je-li to pro vás premiérové setkání s tímto sportem, během úvodních deset minut tréninku Sportovního klubu Středověkého kontaktního boje Praha stojíte a nemáte slov. Místnost je plná řinčení zbraní o zbroj a ano, prostě holého násilí. Jsou to brutální scény. Ostatně, tento sport je téměř věrnou kopií opravdových středověkých bitev. Když na drsné souboje uvyknete, máte v hlavě jedinou otázku: Jak se to tedy může obejít bez vážných zranění?

Fotogalerie

Tato otázka napadne každého, kdo se s vaším sportem setká poprvé. Je-li tak věrnou kopií autentických středověkých bojů, jak to, že při něm neumírají bojovníci jako tehdy?
V první řadě je to dáno tím, že zbroje jsou z kvalitnějšího materiálu, než byly ve středověku.

V jakém smyslu?
Železo, ze kterého se ve středověku kalila ocel, nebylo tak kvalitní jako dnes. Dnes máte v oceli na desetiny gramu odměřené složky, které v ní mají být. A navíc, když středověký zbrojíř kalil zbroj, aby zatvrdla, dělal to podle odhadu. Vzal barel s olejem nebo dokonce jen s vodou, strčil ji do ní a testoval. My si dnes můžeme přesně říct: Chci ocel 14 260, z níž máme zbroj nejčastěji, a tu zakalit na 36 Rockwellů, což je stupeň tvrdosti. A víte bezpečně, že výsledkem bude zbroj, která je pružná, ale zároveň pevná. A to už dnes zvládnou i amatéři.

Nejvíc ran jde naštěstí na hlavu. Je totiž výborně chráněná

To je jediné, od čeho se současný boj od středověkého liší?
Důležité je, že zbraně nemají ostří. Ani sekery, ani meče, ani halapartny nemají ani hrot, ani ostří, takže zbroj neproseknou.

Bitva národů

Nejvýznamnější soutěž středověkého plnokontaktního boje Bitva národů se uskuteční od 7. do 10. května v Praze na Petříně. Šestý ročník bude zahrnovat všechny obvyklé kategorie včetně bitky všichni proti všem, které se účastní najednou přes sto bojovníků. Navíc premiérově přibude ženský duel a ženská bohurta všech proti všem. Čeští reprezentanti pak historicky poprvé vystoupí i v kategorii 21 na 21.

Umírali však středověcí rytíři na sečná zranění? Myslel jsem, že spíš tak, že když spadli na zem, byli prostě umláceni tupými ranami. A poté umírali na vnitřní zranění.
Perfektní odhad. Musela to být ohromná rána, aby se bojovník prosekl rytířovou zbrojí, nebo se mu muselo podařit bodnout nějakou škvírou. Rytíři proto skutečně umírali na vnitřní zranění. A až po boji. Vezměte si slavnou báji o Cidovi, legendárním španělském rytíři. Ten umírá po bitvě, zatímco se opřený o strom dívá do dálky za králem. Máme spoustu záznamů o tom, kdy rytíři přežili na válečném poli strašný masakr, večer zapili své vítězství a druhý den ráno je našli mrtvé.

Pakliže to nebyly sečné zbraně, které zabíjely nejčastěji, pak je sice uklidňující, že je při zápasech nemáte ostré, ale máte spoustu jiných, které vypadají nebezpečně, a zřejmě tedy jsou dokonce nebezpečnější.
Nejenže ale máme lepší zbroj, i „bijáky“, úderné zbraně, jsou přizpůsobeny tomu, aby nenadělaly takovou paseku. Když si vezmete palcát, může mít oválný tvar, ale též podobu, která se sbíhá do špičky, a ta je samozřejmě nebezpečnější. V této verzi zbraň narazí na jedno místo a působí strašlivou kinetickou silou. Takové zbraně nepoužíváme, proto by se nám neměla dít taková zranění jako ve středověku.

I tak je záhadou, že se nikomu nic vážného nestává.
Setkáte se se zraněními typu vykloubený kotník, vyhozené rameno, natažený sval, to se vám však stane při jakémkoli jiném sportu nebo i na ulici. Paradoxně to je i tím, že v Historical Medieval Battles (HMB), jak se náš sport oficiálně anglicky nazývá, dost často se útočí na hlavu. A ta je zbrojí nejlépe chráněná.

Helma je ostatně nejtěžší částí výzbroje, že?
Ano, vážívá tak sedm kilogramů. Hlava je prakticky nejlépe, nejúčinněji chráněnou částí těla. Musí být. Těmi nejsilnějšími ranami se vás soupeř snaží bouchnout především do hlavy, protože ona k tomu vybízí, jak vlastně z torza těla trčí. Trčí mimo štít, trčí mimo kryt mečem.

Vystavuje se, nabízí se.
Ano. Navíc místa, která může rána zasáhnout nejefektivněji, jsou právě hlava a tělo. Když zasáhnete hodně velkou ranou ruku či nohu, končetinu to odmrští, rána tak vlastně ztrácí energii, jde do ztracena, nerozdrtí vám to kost, řeknu-li to hodně brutálně. Hlava a tělo však ráně čelí staticky, proto na ně dopadá mnohem větší síla. A proto je potřeba chránit tyto části těla speciálně. Mnoho bojovníků má pod zbrojí ještě moderní ochranné prvky. Do zbroje se například všívají chrániče páteře, které používají motorkáři.

Tomáš Gajdošík

Tomáš Gajdošík

Tomáš Gajdošík

Je mu 26 let, před HMB se věnoval historickému šermu a věnuje se mu i dál. Předtím dělal karate a mix různých bojových sportů. Pracuje jako obchodník v IT firmě, dodělává si vysokou školu. Baví jej historie a rád o ní i čte i v románové podobě od spisovatele Vlastimila Vondrušky. HMB ho baví nejen kvůli sportovnímu vyžití, ale také skvělé komunitě lidí a mezinárodním vazbám, které by si člověk jinde těžko vybudoval. Je členem Sportovního Klubu Středověkého Kontaktního Boje Praha.

Bojovníci musejí mít silný krk

Ale rány do helmy, navzdory tomu, jak je těžká, přece musejí způsobovat hlavě těžké otřesy.
Ne, v helmě je prošívanice a je konstruovaná tak, aby měla deformační zónu, aby se rána nepřenášela na lebku, ale přenesla se dolů do svalů ramen a krční páteře. Jestli jste si na tréninku všiml, spousta kluků, co se mlátí, má dost široké krky, to je část těla, která se musí posilovat.

Nakonec už samotné nošení sedmikilové helmy je samo o sobě posilování.
Přesně tak. Abych se ještě vrátil k její bezpečnostní konstrukci: Když se podíváte dovnitř helmy, zjistíte, že jsou v ní takzvané vývazy. Prošívání není napevno, jsou tam švy, které pruží, tudíž ránu tlumí. Zároveň helma nesedí přímo na lebce, mezi ní a lebkou je volný prostor, dost velký, dejme tomu patnáct centimetrů. Takže když dostanete ránu, jde přes vývazy, ony švy, přes vycpávanici, prošívaný vnitřek a poté se rána transformuje v tlak na krční páteř a ramena, sedne si dolů. Vůbec ji necítíte jako náraz do hlavy.

Takto „chytrá“ helma je také výdobytek moderní doby?
Vůbec ne, takhle byla stavěná už ve středověku.

Ale daní za vysokou ochranu je „komfort“, který helma nabízí. A tím nemyslím jen její hmotnost. První, co bojovníci po zápase dělají, je, že se jí co nejrychleji za pomoci asistentů zbavují, lijí do sebe vodu, lapají po vzduchu.
V helmě se zaprvé téměř dusíte, dostane se do ní jen minimálně vzduchu, je v ní nedostatek větracích otvorů. I proto dělají tento sport spíš „záprdci“ (směje se), lidé menších postav, protože obři mají prostě větší spotřebu kyslíku a nedávají to. Mimochodem, ve zbroji se prostě vaříte, teplota v ní dosahuje kolem padesáti stupňů Celsia. Zadruhé v ní velmi špatně vidíte, proto je orientace, zejména v hromadných bitvách, velmi obtížná, vidíte jen velmi úzkými průzory, jste v absolutně jiných podmínkách než v běžném životě. A zatřetí izoluje zvukově, velmi špatně slyšíte. Je na to třeba si zvyknout. Když jsem dostal svou první helmu, dal jsem si ji na hlavu, posadil se k počítači a hrál s ní bojové hry, abych jí přivykl. Mimochodem, hraní bojovek není tak docela neužitečná průprava na rytířský fullcontact.

Lepší zbroj, nenaostřené zbraně, účinná helma. Ničím jiným se vaše boje od středověkých neliší?
Máme zakázané některé údery, které by byly skutečně devastující. Nemůže se sekat do zátylku, rána nemůže vést do genitálií, do zadních jamek loketních a kolenních kloubů, které se dají jen těžko chránit zbrojí. Není to závazné, ale džentlmensky bývá zapovězeno též vést úder na zadek, protože ani ten se nedá zbrojí chránit – a když do něj dostanete, potom si prostě týden nesednete. To je ale na volné dohodě bojovníků.

Na začátku vašeho tréninku si někteří bojovníci tloukli zbraněmi do vlastní helmy. Aby se nabudili, připravili se na agresivitu?
Ano, každý se nabudí jinak, někdo si mlátí do zbroje, do štítu, někdo udělá pár seků do vzduchu, někdo skáče, někdo flákne zbraní do zábradlí. Jakmile se do zápasu dostanete, adrenalin naskočí sám, ale člověk potřebuje být nabuzený už před tím, tak proto. Adrenalin je nedílnou součástí boje, člověk ho k lepším výkonům potřebuje, bez něj by to nešlo.

Kickbox, posilování, šerm

Představme si, že jsem nováček a začnu u vás trénovat. Co mě čeká?
Musíme být silní, takže silová a kondiční příprava. Pozor, nepotřebujeme mít obří bicepsy, nejde o velikost svalů, to je na škodu, ale o jejich výkonnost, sílu. Potřebujeme funkční svaly, ne obří. Na začátku, když nás trénoval ruský bojovník Dima, to byly opravdu náročné tréninky, stávalo se, že na něčí žaludek byly až příliš náročné. Mlátíme trubkou do pneumatiky, házíme s medicimbalem. Součástí naší přípravy jsou i zápasnické techniky, na pytli trénujeme kickboxerské údery a kopy. Pak je to práce se zbraněmi na panákovi z gumových pneumatik. A samozřejmě sparring ve zbroji.

Chodí k vám hlavně lidé, kteří mají zkušenost se šermem, bojovými uměními?
Ano, ale poslední dobou nejen ti. Máme i zájemce, kteří nikdy žádný bojový sport nedělali, ale plnokontaktní středověký boj je láká.

Když přijdu jako úplný nováček, za jak dlouho se zvládnu připravit na zápas?
Budete-li trénovat poctivě, za půl roku byste mohl nastoupit. Tréninky máme postavené tak, aby na ně mohl chodit člověk bez jakékoli průpravy, ale aby si z nich hodně odnášeli i ostřílení borci. Jde hodně o kondiční cvičení, je potřeba, aby bojovníci měli dobrou kondici a byli si při pohybu v těžké zbroji jistí.

Kromě kondice a techniky je třeba si pořídit zbroj. Na kolik přijde?
Od dvaceti do dvě stě padesáti tisíc, to už se ale bavíme o uměleckých kouscích. Nicméně i ta nejlevnější představuje něco peněz. Někoho to odradí, ale když už si zbroj nováček začne pořizovat, víme že je mezi námi další fighter s odhodláním.

Rozhodit ranou zbraní, složit na zem kopem

Pojďme k turnajům. Jaké jsou základní typy zápasů?
Základní je rozdělení na zápasy jednotlivců a skupinové, takzvané bohurty. Jednotlivci bojují v disciplíně zvané triatlon, kdy se mění zbraně, bojuje se tedy s jedenapůlručním mečem, poté s mečem a puklířem, to je takový malý štít, a ve finále s mečem a štítem. Kola mají minutu a půl, počítají se platné zásahy do soupeře. Vítězí ten, co má nejvíce vyhraných disciplín.

Kolik bojovníků se utkává v bohurtách?
Na mistrovství jsou kategorie pět na pět a jednadvacet na jednadvacet. Každý národ může postavit tři pětkové týmy a jednu jednadvacítku. V hromadných bojích rozhodčí nesčítají platné zásahy, to by v té vřavě nestihli, ale dohlížejí na dodržování pravidel. Bojovník končí ve chvíli, kdy se dotkne země více než dvěma body. Vyhrává mužstvo, jemuž na konci zbude nejvíc fighterů na nohou.

Při hromadných bitvách mají různí bojovníci různé úkoly, je to tak?
V zásadě jsou tři typy bojovníků. Hlavním úkolem těch, kterým říkáme „tanci“, je na sebe vázat co nejvíce soupeřů. Jsou spíše statičtí, bývají to spíše zavalitější kluci, snaží se zaměstnat soupeře, navázat na sebe co nejvíce protivníků, ale zůstat na nohou. Rolí „běžců“ je naopak být mobilní, vlastně produkovat chaos a vyrušovat soupeře, mají vytvářet pocit, že jsou všude. „Strikeři“ jsou potom ti, kteří se soupeře snaží skládat k zemi. Jejich principem by mělo být „jedna rána - jeden mrtvý“, jak říká s nadsázkou Dima. Ideálem je samozřejmě univerzální bojovník, ale každý je nejlepší v něčem jiném, má konstituci, ale i povahu a myšlení namířené jiným směrem. Nejlepší je proto sledovat, jak se při boji chová, do jaké role jej to vede, respektovat a rozvíjet to.

Jak se při hromadných bitvách nejčastěji dostane protivník na zem? Údery? Kopem, nebo spíše zápasnickými strhy?
Je to kombinací všeho, samozřejmě je na každém, jakou taktiku boje má naučenou nejlépe. Za sebe řeknu, že zbraň slouží k rozhození soupeře, případně k navolnění na nějakou následnou akci. Většinou pak jde o zápas na blízko doprovázený podmety, někdy kopem z větší vzdálenosti. Hodně často je k vidění též sražení protivníka na zem v pohybu.

Skupiny historického šermu studují různé školy, německou, španělskou a další. Hodí se i vám?
Přílišný užitek z toho nemáme. Když dobové manuály a učebnice studujete, zjistíte, že popisují především rytířské duely. To byly de facto kavalírské souboje, které končívaly smrtí, ale přesto byly plné respektu, cti, bylo to násilí v rukavičkách. O tom, jak vypadaly rytířské techniky ve skutečných bitvách, nevíme.

Jak se šermířští puristé dívají na vaše strhy, kopy, klinče?
Řada z nich nám samozřejmě vyčítá, že údery rukou a kopy používáme, že se strkáme, podkopáváme si nohy, to že by prý rytířům čest nedovolila udělat. Já si myslím, že náš boj má k autentickým bitvám mnohem blíže než ony učebnice. Jde-li vám v hromadné smrtelné vřavě o život, uděláte cokoli, abyste přežil. Tahle „brutalita“, nehranost se z klasického historického šermu bohužel vytratila. My ji tam vracíme.

Kluci se chtěli vyřádit při něčem tvrdším

Česká asociace HMB

V Česku je kolem čtyřicet bojovníků v šesti týmech. Tři z nich má pod sebou Sportovní Klub Středověkého Kontaktního Boje Praha, další jsou v MFC (Medieval Full Contact) Vysočina, MFC Zlínsko a MFC Ostrava. Všechny kluby spadají pod Českou asociaci HMB. 

Váš sport má kořeny ve východní Evropě. Souvisejí s rekonstrukcemi historických bitev, jak je známe z českých hradů?
Základy našeho sportu položili bojovníci v Rusku, Polsku, Ukrajině. Tam jsou i ony nám dobře známe rekonstrukce bitev podstatně tvrdší, na pořádný „hard masakr“ jezdili kluci z Česka právě do Polska. A vlastně stále jezdí. HMB vzniklo na pozadí těchto bitev. Po oficiálních vystoupeních si totiž bojovníci chtěli zablbnout, chtěli vyzkoušet něco tvrdšího, a tak vlastně vznikly hromadné bitky, ony bohurty.

Ale to bylo vše zcela neoficiální, prostě jen vyřádění se.
Ano, ale při těchto soubojích přišel Anton Trubnikov s myšlenkou vytvořit z toho organizovaný sport s pravidly. V roce 2010 uspořádal na Ukrajině první Bitvu národů a před čtyřmi lety založil asociaci HMB, jejímž je prezidentem.

Kdy se středověký plnokontaktní boj objevil poprvé v Česku?
Do Česka ho přivezl náš kamarád Jakub Vácha, který se byl podívat na Bitvě národů v roce 2012 v Polsku. Nadchnul několik kluků, co dělali do té doby historický šerm. Společně se snažili zjistit více, vznikl Sportovní Klub Středověkého Kontaktního Boje Praha a jeho členové vyrazili do rakouského Linzu za první zkušeností.

Jak premiérové zápasy dopadly? Je to přece jen něco docela jiného než historický šerm.
Dostali tam cennou lekci, jak to rozhodně dělat nemají. Poučení znělo: na zbroje na historický šerm je třeba při HMB zapomenout. Náhodou je ale potkal Dima, který se v Česku učil na kováře, ale měl z Ruska bohaté zkušenosti jak z duelů, tak bohurt. A vzal si je do parády. Přišli další členové, mezi nimi i já, a dřeli jsme na první mistrovství, které nás čekalo ve Francii. Tam jsme se při debutu zapsali poměrně slušně a začali jsme objíždět turnaje. Rok po onom totálním debaklu v Rakousku tam už Praha vyhrála. Dnes je v Česku na čtyřicet fighterů.

Kolik turnajů proběhne v Česku za rok?
Plus minus čtyři pět, nepočítám-li exhibice. Ten sport je nákladný sám o sobě a organizace turnajů to ještě prodražuje. Občas se nám stane, že nás někdo pozve, což je ideální, ale ne každý dobře rozumí tomu, co vlastně děláme. Teď jsme dělali eliminační turnaj v Praze, kam agentura dodala v dobré vůli, aby se nám dobře nosilo, zábradlí z hliníku. Rozsekali jsme ho hned na začátku, museli to samozřejmě zaplatit, takže jsme skončili v minusu. Jezdíme i ven, máme super vztahy s kluky z Rakouska, Polska, Slovenska, Německa, navštěvujeme sousední země, kam se dá s ohledem na náklady dostat. Peníze jsou problém, sponzor by se hodil.

Autoři: ,




Nuda, nebo zápřah?
Nuda, nebo zápřah?

Kolik kroužků má mít vaše dítě?

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.