Dopis datovaný 30. března 1981 byl psaný staromódním, viktoriánským stylem: „Jak teď již dobře víte, velice Vás miluji, posledních sedm měsíců jsem Vám zanechal desítky básní, dopisů a vzkazů, v nesmělé víře, že se ve Vás rozvine zájem o mě...“
To byla však až druhá věta psaní, ta předchozí stavěla milostný dopis herečce Jodie Fosterové do velmi zvláštního světla. „Existuje jednoznačná možnost, že budu během svého pokusu dostat Reagana zabit. Právě proto Vám nyní píši tento dopis,“ stálo v ní. A samotný závěr listu osvětloval, co si od atentátu jeho pisatel, který v rozrušení špatně napsal jméno adresátky, sliboval: „Jody, žádám Vás, prosím, pohlédněte do svého srdce a dejte mi přinejmenším šanci získat si tímto svým historickým činem Váš respekt a lásku.“
Podepsán byl John Hinckley Jr.
Filmová postava ve mně
Narodil se 29. května roku 1955 a na první pohled nic nenasvědčovalo tomu, že by měl mít jeho pozdější osud předznamenání v neutěšeném rodinném prostředí. Rodina netrpěla chudobou, domácím násilí, rozvodem ani alkoholismem. Hinckleyovi byli zámožnou rodinou, pan otec měl byznys s ropou, byl prezidentem jedné z nejbohatších amerických náboženských nevládních organizací. Johnova sestra i bratr vystudovali univerzitu.
Zárodek Johnových psychických potíží však uvnitř domácího prostředí podle mnohých byl. Rodinná atmosféra byla prostoupená křesťanským fundamentalismem, otcovým workoholismem a agorafobií paní Hinckleyové, jejíž svět končil za domovním prahem. Když v magazínu The New Republic Laura Obolensky recenzovala knihu Breaking Points, v níž se rodiče Johna snaží najít kořeny synova duševního onemocnění, neměla slitování. Čím víc se v rodině Hinckleyových považoval okolní svět za nepřátelský, cizí, bezbožný, multikulturní, plný lidí ne-bílých ras a deviantních skupin jako rockerů, tím víc byl podle Obolenské domácí život rodiny přísný, bezcitný, nesvobodný.
John jako by z něj chtěl vybočit, ale nevěděl jak. Univerzitou v Lubbocku se bezcílně poflakoval, přerušoval studium, až ho nakonec opustil, odstěhoval se do Kalifornie, civěl na televizi, poslouchal muziku, začal hrát na kytaru. Chtěl se stát hudebním skladatelem, neměl ale vzdělání, zkušenosti a nic se mu na tomto poli nepovedlo.
Pak, bylo to v roce 1976, došlo k velkému, osudovému setkání. John Hinckley viděl film Taxikář, Robert De Niro v něm hraje psychopatického taxikáře Travise Bickleho, který vidí všude kolem sebe násilí, zmar a rozhodne se stát „uklízečem v tom bordelu“. Během léta téhož roku zhlédl Hinckley film patnáctkrát a zdálo se, že film Martina Scorseseho dal jeho životu smysl.
Jako filmový Bickle si začal vést deník, jako on začal chodit ve vyřazených armádních botách a kalhotách, začal pít brandy. Později se bude u soudu vést velký spor: „Absorboval John Bickleho identitu“, a je tedy duševně nepříčetný, jak tvrdila obhajoba? Nebo filmovou postavu pouze imitoval, věděl tedy, co dělá, jak namítala obžaloba?
Jodie, má láska
John každopádně nebyl v pořádku. V dopisech svým rodičům psal o vybájené partnerce Lynn, která měla rysy podobné Bickleho filmové přítelkyni Betsy. Začal brát sedativa a antidepresiva. „Můj nervový systém je odpálený,“ psal sestře, „beru silné léky, které mi, jak se zdá, nedělají dobře.“ Jeho zhlédnutí se ve filmovém taxikáři se promítlo dál – stejně jako on začal sbírat zbraně. Ale předně, vyvinula se u něj posedlost k Jodie Fosterové.
Jodie Fosterová jako Iris a Robert De Niro jako Trevis Bickle v Taxikáři
Jodie Fosterová na yaleské univerzitě
Když se v roce 1980 v květnovém čísle magazínu People dočetl, že se Fosterová zapsala na studia na Yale, následoval ji. Byl samozřejmě příliš nesmělý na to, aby ji oslovil tváří tvář. Nechával jí proto v poštovní schránce básně, dopisy, dvakrát s ní mluvil po telefonu, aby ji ujistil, že není „nebezpečný člověk“. Překvapivě neuspěl.
Přišel však na způsob, jak zaujmout, jak si zjednat úctu, jak na sebe strhnout pozornost, jak dokázat, že je větší, než si milovaná Jodie myslí: zabije prezidenta. Začal proto těkavě cestovat po celé zemi, kopíroval návštěvy tehdejšího prezidenta Cartera, v Nebrasce snil o setkání s „jedním z hlavních ideologů“ amerických nacistů. Později přiznal, že jeho mysl ještě nebyl v módu, aby byl atentát skutečně schopen vykonat.
Taxikář (1976)režie: Martin Scorsese scénář: Paul Schrader hrají: Robert De Niro, Jodie Fosterová a další |
Trápil se. Když se skrze rodiče dostal k psychiatrovi, ten jeho atentátnické úmysly neodhalil a zřejmě ani nenahlédl do hloubi jeho duše. Rodičům doporučil, aby syna vedli k emoční a finanční nezávislosti. John už byl ale mimo dosah rad a doporučení. Před newyorským hotelem Dakota, přesně tam, kde byl zastřelen John Lennon, zvažoval sebevraždu. Poslední den roku 1980 si nahrál mučivý monolog, v němž říká, že Jodie Fosterové nechce „opravdu ublížit“ a že se bojí o vlastní příčetnost. Svých úmyslů se ale nevzdal.
Prezident Carter mu však unikl, zachránilo jej, že jeho volební období vypršelo. Na řadu přišel Ronald Reagan.
Když 30. března roku 1981 dopsal svůj poslední dopis Jodie Fosterové, vzal ze své sbírky revolver Rohm 6-14, z munice si vybral tu nejsmrtelnější, kulky Devastator. Že Reagan bude v jednu hodinu řečnit ke shromáždění ve washingtonském hotelu Hilton, věděl z novin. Čekal na něj v davu před budovou. Když po svém projevu Reagan v 14:25 hotel opouštěl, John Hinckley vypálil šest kulek. Netrefil se, Reagana však zasáhla kulka odražená od prezidentské limuzíny, proletěla plicí, těsně vedle srdce. Další kulky zasáhly jeho tiskového mluvčího, aby jej zanechaly ochrnutého na levou část těla.
Atentátník byl na místě zadržen tajným agentem, prst měl pořád na spoušti.
Příčetný, nebo ne?
Případ byl tak jasný, že se u soudu hrálo prakticky pouze o jedno: bude zproštěn obžaloby kvůli duševní poruše, nebo ne? Překvapení se konalo, všichni vládní psychiatričtí experti tvrdili, že příčetný je, posudky obhajoby zdůvodňovaly opak.
Filmy a realitaZločin Johna Hinckleye jako by se filmem inspiroval, řada filmových děl se naopak zmocnila skutečných příběhů. V našem seriálu o krimifilmech inspirovaných reálnými příběhy jsme vám již představili snímky Zrůda, Černá Dahlia a Nebeská stvoření, poté Rozsudek smrti a pláč ve tmě, dále Tanec s cizincem a Rillington Place č. 10,Bernie a Bling Ring: Jako VIPky, film Normala Ptáčník z Alcatrazu. Naopak film Vykoupení z věznice Shawshank jako by dalo inspiraci ke skutečnému útěku z vězení Richarda Matta a Davida Sweata. |
Sám Hinckley svůj čin vysvětloval jako „bezprecedentní akt lásky“ a o sobě a Jodie Fosterové mluvil jako o Romeovi a Julii. A jakoukoli svou spolupráci před soudem podmiňoval tím, že se do soudní síně musí dostavit i Jodie Fosterová. „Mami, tati! Budu v té samé místnosti, právě v ní, jako ona!“ křičel na své rodiče poté, co se právníci dohodli, že herečka bude svědčit na uzavřeném jednání pouze za přítomnosti soudce, právníků a obžalovaného.
Nakonec z toho nic nebylo, výslech Fosterové se pouze promítal jako videonahrávka. Výslovně se řešil Johnův dopis z 6. března 1981, vybízel ji v něm: „Jodie Fosterová, lásko, jen vyčkej. Zachráním tě velmi brzy. Prosím, spolupracuj. J. W. H.“ Když byla herečka tázána, zda jí dopis něco nepřipomíná, odpověděla: „Ano, ve filmu Taxikář posílá Travis Bickle podobný dopis na záchranu Iris.“
Snímek Taxikář byl před soudem zmiňován mnohokrát. A dokonce promítán. Hickley si natočil židli, aby viděl co nejlépe, když se De Niro objevil na scéně, měl oči přilepené k obrazovce, ústa dokořán. Hlavu prý odvrátil jen dvakrát, poprvé když je hlavní hrdina odmítnut Betsy, o níž se uchází, podruhé, když Iris, postava Jodie Fosterové, objímá svého pasáka. John Hinckley si v onen okamžik schoval hlavu v dlaních.
Celé obžaloby byl zproštěn pro nepříčetnost, soud jej poslal do psychiatrické léčebny. Jeho rodina s ním nikdy nepřerušila styky. V roce 2011 forenzní psycholog prohlásil, že se Hinckleyho stav zlepšil do té míry, že nepředstavuje nebezpečí ani pro sebe, ani pro společnost. O dva roky později mu byly dovoleny dlouhé návštěvy u jeho matky. Loni jeho bratr uvedl, že John má přítelkyni. John Hinckley neustále žádá o propuštění, rád by pracoval.
