V zástupu při volebním shromáždění, v tlačenici u východu z metra nebo před nákupním centrem dokážou ze stovek procházejících všedních obličejů rozpoznat bezpečně ten jeden jediný. Tvář teroristy, zločince na útěku, hledaného podezřelého. A nepotřebují k tomu nic jiného než krátký pohled na fotografii hledané osoby. Vryje se jim do mozku a zůstane tam.
„Normální lidé jsou schopni udržet v paměti podobu jen menší části jim neznámých tváří,“ popisuje Richard Russell, psycholog z Gettysburg College ve Filadelfii. Jistě, dokážeme si vybavit početnou plejádu obličejů kolegů z práce nebo spolužáků ze střední, známých herců nebo politiků, ale když se podíváme na fotografii neznámého muže či ženy, máme po chvíli problém je poznat naživo.
Úspěšnost většinové populace v rozpoznávání neznámých tváří bez bližšího kontextu ve skutečnosti nepřesahuje dvacet procent. Russell se ve své předchozí práci soustředil na takzvané prosopagnostiky, tedy lidi se specifickým neurologickým postižením, kteří nejsou schopni vybavit si a udržet v paměti lidské tváře. „Je to mnohem běžnější postižení, než byste si mysleli,“ upozorňuje, „postihuje až dvě procenta lidské populace.“
Uvažoval však dál: Pokud existují lidé s tak nízkou schopností rozpoznávat lidské tváře, nemůžou být náhodou někde na druhém konci spektra lidé, kteří jsou naopak v onom smyslu nadáni nadmíru? Předpoklad se mu potvrdil, když zpracovával soudní materiál o přesnosti a zpochybnitelnosti přímé identifikace zločinců během policejních „poznávaček“.
Nic je neoklame
Ano, malé procento populace si naopak uchovává cizí obličeje s nezvyklou úspěšností. V roce 2009 pro jejich označení poprvé použil termín „super recognisers“ („super-vyhledávači“). „Jsou schopni bez větších problémů dosahovat až osmdesátiprocentní úspěšnosti v celé sérii testů,“ dodává Russell.
Paměť na lidské obličeje přitom není totožná s takzvanou fotografickou pamětí. Vyhledávači jsou totiž schopni udržet v paměti obraz člověka plasticky, z různých úhlů a sklonů. Neošálí je ani černé brýle, falešný knír nebo šála. Jsou proto nedocenitelní při vyhledávání konkrétních osob z davu. Stačí jim jen pohled. Russell zahájil sérii testů a brzy se k němu přidali další odborníci z univerzit po celém světě.
O super-vyhledávače a jejich schopnost rozpoznat hledané osoby je totiž značný zájem. Zvlášť když se trénovaný super-vyhledávač umí dívat tak, aniž by vzbudil pozornost a stal se sám nápadným.
Otestujte seProgram pro výběr vhodných kandidátů se už dnes neomezuje jen na zaměstnance policejního sboru. Vyhledávačem z povolání se můžete klidně stát i vy. Zjistit, jestli ve vás ty správné schopnosti dřímou, můžete relativně snadno. K prvnímu testu, který Davis sestavil ze snímků bezpečnostních kamer, se můžete připojit on-line. Postupně vám tu bude ve čtrnácti sériích nabídnuto po jednom „podezřelém“ obličeji, který budete muset v časovém limitu nalézt mezi osmi jinými. Pokud dosáhnete úspěšnosti nad deset správných určení, máte šanci. Dosud se této pětiminutové zábavy účastnily více než dva miliony lidí. Pokud chcete v konkurenci vyniknout, můžete vyzkoušet i náročnější variantu testu. Při něm nejprve prostudujete několik sekvencí fotek s osmi figuranty, které budete posléze vyhledávat v dvacetiminutovém videu z ulic Londýna. Třeba budete mít štěstí. |
Současný zájem měl však velmi pozvolný trend. Policejní sbory se totiž nechtějí kompromitovat spoluprací s lidmi se „zázračnými schopnostmi“. Zvlášť když vysvětlit mechanismus neobvyklé super-vyhledávačské schopnosti dodnes nebyli schopni neurologové vysvětlit.
Ověřeno v praxi
První velké premiéry se super-vyhledávači dočkali v Londýně v srpnu 2014. Desetičlenný tým byl na základě Russellových testů sestaven přímo z 600 přihlášených metropolitních policistů.
Jeho úkolem bylo desítky hodin v kuse sledovat zrychlené, velmi nekvalitní, rozostřené, zrnité a černobílé záběry z bezpečnostních kamer. Na jednom z nich se totiž mohl objevit hlavní podezřelý z únosu čtrnáctileté Alice Grossové. Pokus měl úspěch, byť částečný. Dívenku totiž nezachránil, její tělo vyplavila voda v řece Brent po pěti týdnech. Jenže policisté dokázali z tisíců snímků vyselektovat jediného podezřelého.
„V podstatě to byla nejrozsáhlejší pátrací akce metropolitní policie od bombových atentátů v červnu roku 2005,“ dodává londýnský šéfinspektor Mick Neville. Úspěch podnítil zájem policie, ale také skepsi. Stále totiž chyběl sofistikovaný systém výběru super-vyhledávačů, který by nebyl zatížen chybou a náhodou.
Proto metropolitní policie přizvala ještě Joshe Davise, psychologa z Univerzity v Greenwichi, který dodal celému programu výběru vhodných adeptů řád. Davisovy testy pro policisty byly šity více na míru a pracovalo se při nich s negativy lidských tváří a fotografiemi různé ostrosti (či spíše ne-ostrosti). „Prověřil jsem více než 250 policejních důstojníků a jen osm z nich dosáhlo výjimečně vysokého hodnocení,“ říká Davis. Tucty jich skončily lehce nad průměrem, ale super-vyhledávačksou schopností disponoval jen zlomek.
„Pokud tento poměr platí, máme v Londýně na 50 tisíc strážníků přibližně 500, kteří jsou takto nadáni. A já potřebuji vědět, kteří to jsou a jak co nejlépe jejich schopností využívat,“ říká Davis.
Skutečně docenit jejich kvality pomohla až blesková reakce policie po pouličních bitkách v Londýně. Kamerové záznamy z míst potyček obsahovaly více než pět tisíc osob. Policisté z týmu super-vyhledávačů z nich dokázali vyčíst tváře 609 podezřelých, z nichž 65 procent skutečně skončilo u soudu. Zpětně si na Russella vzpomněli ve Spojených státech a přizvali ho k testování a výběru vlastní jednotky super-vyhledávačů v New Yorku a Washingtonu.
