Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Sylvia Kristelová: žena, která vystoupila ze stínu Emmanuelly

  4:00aktualizováno  4:00
Byla závislá na kokainu, alkohol pila od jedenácti. Svůj nejslavnější film natočila na startu kariéry a nikdy ho nepřekonala. Dluhy ji připravily téměř o vše, poslední roky bojovala s rakovinou. Přesto říkala: "Mám talent na štěstí." Sylvia Kristelová, filmová Emmanuelle, nikdy netrpěla sebelítostí.

Kdo by ji takhle neznal? Sylvia Kristelová jako Emmanuelle, na ratanovém křesle, polooblečená, s náhrdelníkem s perel v ruce. | foto: Profimedia.cz

Je jednou z těch hereček, s nimiž měli a budou mít lidé na celém světě spojenou jednu jedinou roli. Na rozdíl od jiných si z toho ale Sylvia Kristelová, která 17. října zemřela ve věku šedesáti let, neodnesla trauma. Nepopírala to, nežehrala na to, nelitovala toho. Že bude navěky pouze onou napůl nevinnou, napůl sexem posedlou manželkou diplomata, akceptovala jako fakt – a nezdráhala se toho využít, když to šlo.

Nezastírala, že Emmanuelle ji dovedla do světa plného vzrušení, slavných umělců, nekonečných večírků a bohatství. Do světa, do něhož podle svého rodného listu vůbec nepatřila.

Jednou ti bude líto, koho jsi odkopl

Její dětství byla totiž jedna velká kaluž slz. Spolu s otcem, matkou a mladší sestrou bydlela v utrechtském hotelu, který rodičům patřil. Obvykle v pokoji 21, když byl ale hotel plný a přišel další zákazník, rodiče z něj holčičky často uprostřed noci vypakovali do malého tmavého kumbálku číslo 22. "Co když jednou matka pronajme i dvaadvacítku?" ptala se prý jako malá sama sebe.

Kontury jejího dětství ale byly ještě temnější: ve svých memoárech uvedla, že v devíti byla sexuálně zneužita jedním z hostů, jinde vzpomíná, jak ji několikrát obtěžoval jeden ze zaměstnanců. Oba rodiče byli alkoholici. Až do svých jedenácti si Sylvia myslela, že alkohol je věc běžné denní spotřeby jako voda či jídlo. Když jí v internátní škole řádová sestra před spaním zakázala skleničku, bylo to poprvé, co jí byl upřen koňak, do té doby její běžné pití.

Fotogalerie

To nejhorší ale mělo přijít. Ve čtrnácti našla v ložnici otce s milenkou a v šestnácti otec vyhodil manželku i dcerky na ulici. Doslova bez ničeho. "Bylo to, jako kdybychom všechny tři byly jeho zaměstnanci a on nás propustil," nosila v hlavě obraz onoho dne Kristelová. Mluvila o tom jako o nejsmutnější věci, která se jí kdy stala. Když jednou později zaklepala na dveře hotelu, otcova nová žena ji odmítla pustit dovnitř.

Zrada se jí vepsala do duše. Také v ní ale rozpálila ambice něco dokázat. Něco, co toho, kdo se jí zbavil, přiměje zpytovat svědomí. "Otci a jeho ženě ukážu," slibovala si, "budu slavná, tak slavná, že mi pošlou aspoň pohled, dopis, cokoli."

Na tohle myslela, i když stála v roce 1973 ve svých jednadvaceti na pódiu v Londýně při ceremoniálu, kdy byla vyhlášena Miss TV Europe. "Chci, aby mě viděl otec, aby viděl, koho si nechal uletět z klece," znělo jí hlavou a matce tehdy řekla: "Tohle je moje chvíle, moje velká chvíle. Bude ze mě hvězda."

Trvalo to zhruba rok. Slečna, která se předtím živila v kancelářích, byla modelkou a mihla se v pár filmech, obvykle nahá, dostala nabídku, která ji měla změnit život.

Neboj, matka to nikdy neuvidí

Vůbec to tak ale zprvu nevypadalo. Popravdě, roli Emmanuelly přijala na přání svého tehdejšího manžela Huga Clause, filmování totiž slibovalo pár hezkých týdnů v Thajsku a něco peněz. Slávu nečekala, myslela si totiž, že film neprojde cenzurou. V Nizozemsku se to promítat nebude, takže žádný strach, že by se tvoje matka musela stydět, uklidňoval ji Claus předtím, než se snímek, který nakonec podle některých odhadů zhlédlo 650 milionů lidí na celém světě, začal natáčet.

"Nikdy jsem nebyla prudérní," vzpomíná Kristelová na to, čím na castingu zaujala. "Při jedné nudné otázce po mém vzdělání jsem využila příležitosti a natočila rameno tak, že mi spadlo jedno ramínko, pak druhé. Pokračovala jsem v odpovědi. Bylo tam trochu chladno a ztvrdly mi bradavky. Protože jsem byla zdánlivě uvolněná, dělalo to dojem, že jsem pořád oblečená, moje tělo ale přitom bylo vystavené na odiv, přímo před nimi, nahé. Porota byla šokovaná, některým mužům dokonce vyklouzly jazyky z úst..." Ne, to nejsou řádky z knižní předlohy Emmanuelly, takhle popisuje Kristelová casting ve svých pamětech.

Jedinou scénou v prvním dílu Emmanuelly, kterou hrála se sebezapřením, je ta, v níž je nabídnuta jako cena pro vítěze thajboxerského souboje.

Jedinou scénou v prvním dílu Emmanuelly, kterou hrála se sebezapřením, je ta, v níž je nabídnuta jako cena pro vítěze thajboxerského souboje.

Dostala smlouvu na tři filmy a od manžela radu, jak natáčet milostné scény: "Snaž se nevypadat příliš jako leklá ryba." Po třech měsících natáčení imitovaných orgasmů, simulovaného orálního sexu a jednom nočním pobytu ve vězení kvůli nahotě na veřejnosti vyinkasovala šest tisíc dolarů. Když si před natáčením druhého dílu Emmanuelly řekla o zvýšení, dostala bez mrknutí oka sto tisíc.

Příběh zasvěcování Emmanuelly do říše erotiky totiž mezitím ovládl evropská kina.

Sebejistá nahota

Z dnešního pohledu je to trochu záhada a nejde jen o přehlídku knírů, jimiž se Emmanuellini partneři pyšnili. Co udělalo právě z tohohle filmu ikonu erotiky? Jeho sexuální scény jsou podle současných měřítek jako z instruktážního videa pro střední školy. List The Telegraph se trefil, když napsal, že dnes snímek nejvíc šokuje tím, jak nadřazeným a kolonialistickým pohledem vykresluje Thajce, buď jako služebnictvo, sexuální hračky či sexuální násilníky.

Film má průhledný děj, který ničím nepřekvapí, balancuje na hraně neohrabanosti a směšnosti a je plný mouder o tom, že "láska je hledání rozkoše", a kýčovitých záběrů jak z turistického průvodce.

Přesto mu diváci propadli. "Nemůžu říci, že je to skvělý film," řekla v jednom rozhovoru Kristelová, "přišel ale v pravý čas." Přesně tak. Sedmdesátá léta otevřela stavidla erotice, cenzura padala a Emmanuelle se stala tím snímkem, který dovedl soft erotiku do normálních kin. A chodily na něj davy.

Když ho producenti uváděli v Americe s podtitulem "film, na který stálo frontu 12 milionů Francouzů", nebyla to reklamní nadsázka. Celkem snímek vydělal podle listu The Guardian 300 milionů dolarů, stále je jedním z nejvýdělečnějších snímků francouzské kinematografie a v jednom biografu na Champ-Elysées ho promítali po neuvěřitelných jedenáct let.

A navzdory své mělkosti má i on jedno tajemství. To, co na něm vzrušuje, není očividná sexuální atraktivita Emmanuelly, která nijak nepřipomíná pornoherečky, ale přirozenost, s jakou se sexuálnímu hedonismu poddává. "Jsem vysoká, skoro vychrtlá, vypadám androgynně a nemám žádná prsa, o nichž by se dalo mluvit," říkala Kristelová, "Nahá ale vypadám sebevědomě – a to je podle mě to, co lidi přitahovalo."

Emmanuelle se stala jejím odrazovým můstkem, i když filmy, které přišly po ní, si vlastně není důvod pamatovat. Točila s Rogerem Vadimem a Claudem Chabrolem, hrála po boku Gérarda Depardieu (a se všemi zažila milostné románky), ale ačkoli jí tyto filmy katapultovaly do kategorie "normálních filmů", jak říkala, úspěchu nedošly.

Lepší nebyly ani ty, které natočila během sedmiletého pobytu v Hollywoodu. Na slečnu z Utrechtu to ale byla i tak slušná kariéra a Emmanuellin úspěch jí, pokud jde o její herecké kvality, nezaslepil. Ano, vadilo jí, že musí zápasit o to, aby mohla hrát oblečená, protože jí chtěl každý scénář nahou, ale nenamlouvala si, že má talent od Boha. "Pracovala jsem s režiséry, jako byl Claude Chabrol, Walerian Borowczyk a Roger Vadim. Říkala jsem jim: Víte ale, že doopravdy neumím hrát? A oni: Nevadí, přidej se k nám, bude kupa srandy," vzpomínala po letech. Bylo to sympaticky realistické a scházela tomu jakákoli namyšlenost.

Možná i proto, že jí život uměl dát pár facek.

Pití, kokain, dluhy

Její osobní život byla katastrofa. Huga Clause, s nímž měla syna Arthura, vyměnila za britského herce Iana McShanea, který rozhodně nebyl adeptem pro harmonický vztah. V pamětech přiznává, že soužití bylo plné hádek a násilí, i to, že po jedné ze strkanic spadla na zem a potratila vymodlené dítě.

A potom ty její dvě velké záliby! Los Angeles shledala nudným městem a alkohol nabízel aspoň jisté rozptýlení. Kromě toho ale v Americe objevila ještě něco lepšího – kokain. "Bylo to báječné. Skvělý objev!" Ani ho nepovažovala za drogu, brala ho jako zázračný "supervitamin". "Dávala jsem si ho ráno, když jsem vstala. A pak večer, než jsem šla do postele. A taky mezi tím," smála se později nad otázkou, jak často šňupala.

Pak jí ale začal docházet dech. Když odjel syn Arthur zpět do Evropy, nebyla prý smutná. Bývala tak mimo, že byla ráda, že jí její dítě zmizí z očí. "Před některými scénami jsem si musela dát panáka," přiznala, "dodal mi kuráž. Jenže pak se ukázalo, že bez alkoholu nemůžu začít den." Kokain zase mohl za to, že v rauši prodala za pouhých 150 tisíc dolarů svému agentovi podíly na Emmanuelle.

Nakonec jí doktor řekl, že si musí vybrat mezi provozuschopnými játry a pitím a její účetní jí dal zase vybrat mezi udržením si domu a kokainem. V obou ohledech si vybrala dobře.

Její hledání otce vysněného druhého dítěte ale šťastně nedopadlo. Manželství s jedním americkým podnikatelem vydrželo jen pět měsíců a sňatek s paparazzim Philippem Blotem ji připravil o všechny peníze, které měla. Blot byl snílek a fantasta, který Kristelovou přiměl k tomu, aby financovala jím produkované filmy. Všechny skončily fiaskem a jednoho dne zazvonil u jejich domu v Saint Tropez vymahač dluhů.

Kristelová přišla o peníze, byt v Los Angeles, domy v Nizozemsku, Paříži a na Francouzské riviéře. "Nezůstalo mi nic," řekla. Když prosila, aby jí vrátili aspoň rodinné fotky, přišel jí zamítavý dopis: "Není to možné, protože i vaše osobní věci mají svou tržní cenu." V roce 1994 se kvůli penězům vrátila před kameru, v dalším díle Emmanuelly však již nahotu a sex nechala mladším.

A pak už vše směřovalo do finále. V roce 2004 zemřel její poslední manžel, s nímž strávila deset let klidného života, dva roky předtím lékaři Kristelové, která kouřila od svých jedenácti, diagnostikovali rakovinu hrtanu. Později se rozšířila do plic. Nakonec do jater.

Emmanuelle nejsem já

Těžko věřit, že si navzdory tomu všemu udržela humor a optimismus. "Mám talent na štěstí. Dívám se očima malíře a vidím krásu," řekla novináři listu The Telegraph v Amsterdamu, kde strávila poslední roky svého života. Sešli se v kavárně pod jejím bytem, byl prý příliš malý na přijímání návštěv.

Když se jí zeptal, jak na Emmanuelle vzpomíná, zda s láskou, vděkem či odporem, odpověděla, že s tím vším dohromady. Jindy prohlásila: "Díky Emmanuelle jsem měla po řadu let solidní práci." Vypadá to, že jí zůstala schopnost být nad věcí.

Prostě se souhrou náhod jednou v mládí trefila do libertinského ducha doby a něco jí to vyneslo. Nic víc, nic míň, brala to prakticky. Z Emmanuelly se nezbláznila a nebyla na ní závislá. Svým způsobem z jejího stínu vystoupila. Od konce osmdesátých let se živila malováním, specializovala se na ženské portréty a obrazy růží, vystavovala v Amsterdamu, Bruselu i Los Angeles. Za nic se neomlouvala a necítila se zneuznaná.

A viděla nakonec Emmanuellu její matka? Až když ji dávali v televizi. "To tedy nemůže být tak špatný film," usoudila. Když se dokoukala (a poté, co se dvacet let bála toho nejhoršího), zeptala se: "A to je všechno?"

Autoři: ,






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.