Koncert pro otužilce před Národním divadlem. Překonat trému a zimu je podle...

Koncert pro otužilce před Národním divadlem. Překonat trému a zimu je podle Alexandra Shonerta obdobné. | foto: archiv Alexandra Shonerta

Učí hru na housle přes otužování, sám díky tomu hraje jako Paganini

  • 0
Učí hrát na housle žáky z celého světa. Tvrdí však, že ve skutečnosti vyučuje duchovní praktiky, a při výuce se cítí jako lékař. Jeho metoda totiž začíná v žákově mysli. Alexander Shonert jej nejprve naučí s pomocí technik z taiči uvolnit psychiku a poté i tělo. Díky tomu pak zvládnou například obtížné divoké staccato.

Čtyřiačtyřicetiletý Alexander Shonert přišel do Prahy v roce 1999 jako mladý profesor a houslista. Přestože jako uznávaný umělec okamžitě získal trvalý pobyt a později i dvojí občanství za přínos české kultuře, zatím se mu nedaří mít v Česku víc koncertů než v zahraničí ani pracovat na některé konzervatoři. Možná za tím stojí i jeho originální a nevšední metody výuky, založené na uvolnění a umění změnit názor na věci. To trénuje například i při překonávání zimy.

Narodil jste se v Irkutsku na Sibiři. Odtamtud musíte být na zimu zvyklý, že?
Naopak. Já zimu od dětství nenáviděl. Vždycky jsem byl hubený, zima pro mě byla utrpení. Pořád jsem měl studené ruce. Tady v Praze mi byla ještě větší zima. Je tu větší vlhkost, takže když je tu minus deset, je to jako na Sibiři minus čtyřicet.

Co vás tedy dovedlo k otužování?
Došlo mi, že když se zimy nemůžu zbavit, musím prostě změnit svůj postoj. Musím se se zimou zkusit skamarádit. Začal jsem se proto doma ve sprše otužovat. Pak jsem se začal polévat kýblem studené vody venku na zahradě. Lidé na mě nejdřív koukali jako na blázna, ale mně to bylo jedno. Pak už si zvykli. Nakonec jsem začal chodit plavat do Vltavy, na tréninky Prvního pražského klubu otužilců do Braníka.

Uplaval jste i tři sta metrů, když měl vzduch minus 16 stupňů a voda pouhý stupeň nad nulou. Se zimou jste tedy již kamarád?
Pokaždé, když jdu do studené vody, nechce se mi, stále mám strach. Ale dokážu to v hlavě změnit. A když jsem ve vodě, tak už mi není zima. A od té doby, co jsem začal s otužileckým plaváním, už vůbec nemívám studené ruce. Třeba koncert v kostele už mi nedělá problém. A to je pro muzikanta velmi užitečné.

Fyzický aspekt otužování však není hlavní důvod, proč to děláte...
Ne, to je jen vrchol ledovce, podobně jako technika při hře na housle. Na prvním místě je vždy hlava. Každý má trochu strach, když leze do studené vody. Ale co je podstatné? Že dokáže v hlavě překonat bariéru, udělat změnu, pochopit, že to není tak hrozné, jak se zdá. Nejtěžší je první krok.

V čem vám otužování pomáhá při hraní na housle?
Třeba při trémě. Koncertoval jsem jako sólista i před dvěma tisíci lidmi, to je obrovská zodpovědnost, napětí, koncentrace na to, neudělat chybu. Někdy tam člověk ani nechce jít. A tak je, stejně jako při otužování, potřeba překonat svůj strach, změnit svůj postoj. Princip je totožný. Když jsem pak ve vodě, začínám si sám sebe vážit. Je to umění ovládat svoji hlavu, myšlenky a své tělo. To umí málokdo z nás.

Podle vás je tedy náš strach mnohem větší než skutečnost...
Ano. A když se člověk naučí překonávat svůj strach na základě otužování, může to pak použít na cokoli. Já to používám pro hraní na housle. Umění změnit svůj názor či postoj se dá použít na všechno.

Máte konkrétní radu, jak to udělat, když je vám sakra zima a navrch máte ještě vlézt do ledové vody?
Já si stoupnu na břeh, v plavkách, rozproudím energii v těle dechovým cvičením. A pak si začnu představovat, že to není studené, že jsem v moři, že voda je teplá. Měním v hlavě minus na plus. Podvědomí se bojí, ale vědomě vím, že je to dobré. Ten, kdo dokáže uklidnit podvědomí, zvládne vždycky víc.

Každou situaci si tedy můžeme nastavit ve své hlavě vědomě, jak chceme?
Ano. Někdy ovšem začne dominovat strach, bohužel.

Hra na housle je meditací

Jak je toto všechno přenositelné do hry na housle?
Někdy u mých žáků ruce ovládají hru podobně jako strach ovládá naši mysl. Oni pak nedokáží ruku uvolnit tak, aby hrála plynule. A i tady je v první řadě potřeba zbavit se toho strachu v hlavě. A poté to přenést do těla.

Vy díky tomu dokážete zlepšit techniku i zkušeným hráčům. Specializujete se na náročné řadové staccato, hraní not co nejvíce odděleně. Máte pro staccato speciální talent?
V Rusku nás vždycky učili, že buď pro to máte talent, nebo staccato nikdy nedokážete zahrát. Mně to podle tradiční metody, kdy máte svaly v křeči, hrát nikdy nešlo. Řekli mi proto, že já talent nemám. Bylo mi to líto, protože jsem nemohl hrát hodně krásných Paganiniho skladeb. A tak jsem přišel na metodiku, která je opačná, spočívá na uvolnění. Zahraji staccato dolů na 120 tónů, což je víc než legendární Josef Slavík (přední houslista žijící na začátku 19. století a přezdívaný český Pagannini, pozn. red.) A bez talentu.

Alexander Shonert

Narodil se v roce 1972 v Irkutsku, od roku 1999 žije a pracuje v Praze. V roce 2008 o něm Česká televize natočila dokument s názvem Životní pouť houslového génia. Je autorem originální výukové metody, která je založena na znalostech lidské psychologie, fyziologie a na práci s energií. Jeho rady vyhledávají studenti a absolventi Julliardovy konzervatoře v New Yorku, Jacobsovy konzervatoře při univerzitě v Bloomingtonu v Indianě, Hudební školy v Milwaukee, stejně jako žáci v České republice, Slovensku, Rakousku, Kanadě, Španělsku, Itálii i Singapuru.

V čem je klíč vašeho přístupu?
Mám na to cviky. Cviky, které pochází z taiči a jsou fyzické, ale i mentální. Především je to věc uvolnění. Například zvednu ruku a nechám ji padat. Když ji uvolním ještě víc, padá rychleji. Není v tom žádná síla, jen jsem ruku ještě více uvolnil. Je to jemné.

Taiči používá sílu soupeře, vy váhu smyčce při tahu dolů. To chápu. Ale co při tazích nahoru?
Není to nahoru dolů. Je to jeden pohyb dolů a setrvačnost nahoru. Opět je to jen jiný názor na věci. Spousta lidí cvičí deset hodin denně, jdou nahoru po těžké cestě. Já nabízím cestu z druhé strany hory. Neučím hrát na housle. Já učím duchovní praktiky.

Duchovní praktiky při hře?
Nejtěžší ze všeho je soustředit se a alespoň minutu nemyslet na nic. Většina lidí to neumí. Máme hodně informací a to nás ničí. Hrát na housle dlouhé tóny a soustředit se na jejich zvuk, to je meditace. Housle jsou meditace.

Kamarádíte se i s houslemi?
Ano, když hrajete na housle, je důležité chytit jejich vibraci. Dobrý houslista s ní umí pracovat jako s energií, každým další tahem ji ještě více rozehraje. Když mám někde nějaký blok, nemůže proudit. Stejně jako v taiči.

Metodou uvolňování hlavy a následně těla učíte své žáky hrát i přes Skype. Jak to jde takhle na dálku?
Jako učitel hry na housle se cítím jako doktor. Je důležité za krátkou dobu určit správnou diagnózu. Tibetská medicína dokáže jen podle pulsu odlišit až tři sta nemocí. Já používám ucho, už podle barvy zvuku dokážu odhalit, kde je problém. Někdy stačí například jen uvolnit loket.

Napravuji cizí chyby

Zatím doučujete většinou žáky jiných profesorů. Chodí za vámi, až když mají nějaký problém, když jim něco nejde.
Napravuju cizí chyby. Ale doktoři dělají často to samé. Já žáky opravím, oni se zlepší, ale vystupují pak jménem svého profesora. Takové žáky mám i z prestižní školy Julliard v New Yorku, vyučuji člena známého českého tělesa i 67letého žáka z Bostonu. Na mé konzultace do Prahy jezdí houslisté až z Vídně či Bratislavy, ale také profesoři mého věku i starší. V létě se ke mně přijede učit profesor z Budapešti, aby mohl mou metodikou učit své studenty.

Nemrzí vás trochu, že nemáte své žáky?
Trochu ano. Už bych chtěl mít svoji třídu. V Rusku jsem byl vedoucí smyčcového oddělení na novosibiřské konzervatoři, ale tady učím spíše soukromě. Mám pocit, že na školách se mě tu trochu bojí. Nejsou otevření novým směrům.

Proč?
Asi mentalita. Všude platí, že nikdo není prorokem, ale v Česku to platí možná víc než jinde. Snad proto, že Češi byli hodně utlačovaným národem, jsou přespříliš opatrní...

Než začal chodit plavat do ledové vody, poléval se doma na zahradě.

I když mu profesoři tvrdili, že staccato nezvládne, osvojil si ho. Vlastní technikou

Proto podle vás neumí změnit zavedené přístupy, názory?

Nechtějí je měnit. I když jsou samozřejmě i pozitivní výjimky. Nedávno jsem byl na představení Jaroslava Duška. Udělal na mě dojem jako herec, ale i jako duchovní člověk. On je to, co hraje. Kdyby k tomu neměl osobní vztah, už by to nemohl dělat. Je to součástí jeho života a přináší to lidem. A je pozitivní, kolik lidí na to chodí, to je dobré znamení.

Vy zkoušíte lidi popostrčit.
Řeknu vám příběh. Otec dal svého syna do hudebky a ten pak hrál doma celé dny prázdné struny, dělal jen tahy smyčcem nahoru dolů. Otec mu v televizi pustil, jak hraje Hudeček: “Podívej, jak mačká tóny po celém hmatníku. A ty pořád hraješ jenom prázdné struny.” A syn odpoví: “Táto, pan Hudeček to ještě hledá, ale já jsem to už našel.” V tom je potíž. Spousta lidí si myslí, že už to našli, a nechtějí se měnit. To ale není jen český problém, je všeobecný.

Proč lidé ustrnou?
Nevím. Já hraju Hašlerovy skladby, je to krásná hudba. A to, že nejsem Čech, mi pomohlo uvidět v ní něco, co ten, kdo tvorbu notoricky zná, už neuvidí. Udělal jsem z toho klasické skladby. Přesto se ozývají hlasy, že to je špatně, že Rusové ovlivňují českou kulturu. Jenže kdyby Dvořák nejel do Ameriky, nikdy by nevznikla Novosvětská. A to je nádherná česká hudba, i když ovlivněná jazzem. Důležité je, že tam zůstaly ty kořeny.

Vy překračujete hranice, hrál jste například v katedrále svatého Víta židovskou hudbu...
Ano. Koncert židovské hudby se tam konal poprvé za šest set let.

Větší zájem je však o vás paradoxně v zahraničí. Proč se nepřestěhujete například do Ameriky, kde máte též žáky?
Mám velkou rodinu, byla by to náročná operace. V Americe bych musel mít zelenou kartu. Své americké žáky navíc můžu učit po Skype, koneckonců to tak již dělám. Stěhovat se nepotřebuji.

Říkáte, že nejraději hrajete pro důchodce. Proč právě pro ně?
Jsou nejvděčnější publikum, zvlášť když jim hraju Hašlera. Já je cítím. Oni mě cítí. Dokážou pochopit některé věci, které mládež nedokáže. S důchodci mohu skrze housle mluvit na velice zajímavá témata. Mají určitou životní moudrost. Jsou ostrovem moudrosti v celosvětovém moři úpadku kultury.

Proč takový pesimismus?
Podívejte, dříve umělec vytahoval publikum na svou úroveň. Teď hudebníci hrají na objednávku něco jednoduššího, aby se udrželi na úrovni svých posluchačů – a ta tak jde ještě níž.

Vy sám odmítáte hrát jednoduché komerční skladby, které po vás chtějí pořadatelé?
Moc neodmítám, mám rodinu, kterou musím uživit. A navíc, když mám koncertů málo, začínám být nemocný. Mám určité filosofie, které se snažím skrze housle sdělit. Takže takové skladby hraji, ale snažím se je interpretovat na vysoké úrovni.

Co hrajete nejraději?
Svou vlastní hudbu. Využívám židovský folklór, ale jsou to už moje věci. Mívají také na koncertech největší úspěch. Jenže pořadatelé říkají, že je potřeba hrát to, co lidé znají. A co podle nich zvládnou, například už Bach jim připadá pro posluchače těžký.

Co považujete za největších úspěchy, co je pro vás odměnou?
Někdy se při mých vlastních skladbách na koncertech stává, že lidé pláčou. To je největší úspěch. Jednou jsem hrál pro slepé děti. Paní učitelka mě připravila dopředu na to, ať se nezlobím, že budou děti během koncertu zlobit. Že mají svůj svět. Po koncertě byla v šoku, protože děti seděly a pozorně naslouchaly. To byla největší pocta a ocenění.