Hokej jste hrál od šesti let, celkem šestnáct. A dařilo se vám, byl jste profesionální brankář. Nechal jste toho v podstatě ze dne na den. Jaký byl důvod?
Přišlo mi, že kdybych hrál dál, můj život by byl už prázdný, nikam to nevedlo. Celou dobu mě to hrozně bavilo, poslední sezonu jsem byl ale na Kladně na hostování a tam se to celé otočilo. Vždycky jsem chodil první na trénink a poslední z ledu, na Kladně to bylo najednou obráceně. Nevím vlastně, co se stalo.
Souviselo to s tím, že vás Slavie poslala na Kladno?
Určitě to mělo nějakou spojitost, asi jsem přišel na to, jak to funguje, že už to není až tak o sportu, že jde o vztahy, byznys. Přišel jsem na to, že jsem asi celý život žil v iluzi, jak je to super. Bavilo mě to tak patnáct let, ten poslední jsem už jen trpěl. Byl to můj nejhorší rok v životě. Už na začátku sezony jsem věděl, že nechci hrát. Ale chtěl jsem ji dohrát.
Touha po změně začala zrát až na Kladně, nebo už dřív?
Jeden z mých bráchů hrál v kapele na basu, takže jsem se začal zajímat o jiný věci. Chodil jsem na koncerty na strahovskou Sedmičku, základnu punku a hardcore, poznal jsem jiné lidi a začalo mi docházet, že by život mohl být svobodnější.
Jak jste se vysekal z profi smlouvy?
Nevysekal, nějak to vyšumělo, a to jsem měl ještě na rok platnou smlouvu. S trenérem Vláďou Růžičkou jsme se už osobně nesetkali.
Divný rozchod. To se takhle dělá?
Vůbec nevím. Něco o mně tehdy řekl do novin. Vůbec jsme spolu nekomunikovali. Ale špatný pocit z toho nemám.
Jak na vaši proměnu reagovalo okolí?
Nechápou to doteď. Nechápou, co se stalo. Můj současný tatérský úspěch jde nějak mimo ně, není to jejich svět. Vědí, že dělám, co mě baví, ale vidí, jak materiálně bojuju, že jsem v nejistých vodách.
Co řekli bráchové?
Pro nejmladšího Viktora to byl šok, chtěl být taky profesionální sportovec, takže to nechápal. Prostřední brácha říká, že jsem se pohnul dobrým směrem, a mého rozhodnutí si váží.
Chybí vám hokej?
Vůbec. Na ledě jsem byl od té doby snad jen dvakrát, rekreačně. Výstroj jsem prodal a udělal za tím tlustou čáru, nelituju toho.
Vůbec hokej nesledujete?
Popravdě, pokukuji po ostatních brankářích, jak se vyvíjejí, ale na hokej nechodím a s nikým se osobně nestýkám.
Co jste tedy dělal bezprostředně poté, co jste s vrcholovým sportem prásknul?
Byl konec sezony, nastoupil jsem dovolenou. Vlastně jsem byl připraven, že přijdou nabídky ze zahraničí, pak jsem ale svému agentovi zavolal, že už nechci hrát vůbec. Ozval se mi ještě sezonu poté, že mě někde chtějí, já už ale neměl chuť. Už jsem to uzavřel. Přihlásil jsem se na FTVS, vydržel jsem ovšem jen jeden semestr a zjistil, že mě to nebaví. Udělal jsem si tam trenérský kurz, ale netrénoval jsem. Pak jsem si s kámošem otevřel spinningové centrum, ale to byl úlet. Rok jsem trénoval juniorské florbalistiky.
Vytěsnil jste nakonec sport vůbec, kompletně?
Úplně ne, jsem spinningový trenér, mám dvě hodiny týdně. Krom toho chodím do fitka, nejmladší brácha je trenér boxerů, tak si občas zatrénujeme.
Co jste si za těch šestnáct let z hokeje odnesl?
Formovalo mě to, kolektiv je nenahraditelný. Dvacet kluků, to bylo tvrdý. Nikdy jsem nedostal nic zadarmo, to se do života hodí.
Prokreslil jsem se k volnosti
Pak přišlo tetování.
Kreslil jsem odmala, hrozně mě to bavilo, dokonce jsem se chtěl hlásit na grafickou střední, ale vyhrál hokej. O tom, že si kreslím, nikdo nevěděl, asi by to nikoho nezajímalo.
Jaké byly úplné tatérské začátky?
První rok jsem tetoval doma a pokoušel jsem se o svoje vlastní věci, abych si vytvořil portfolio. Když jsem byl v Tribu (vyhlášené pražské tetovací studio – pozn. red.), lidi to dost často nechávali na mně, asi jsem uměl s lidmi komunikovat. Měl jsem nejmenší praxi a stejně jsem měl nejvolnější ruku. Zažíval jsem tvůrčí svobodu. Pak jsem jel na tatérské setkání do Berlína, tak se ke mně dostali lidi v zahraničí a už to jelo. Prokreslil jsem se k volnosti.
Musovi zásadní lidé"Důležité možná nebyly ani tak chvíle, které jsem zažil, ale lidi, které jsem potkával. Určitě to byli moji dědové, byly to zvláštní osobnosti. Jeden byl voják z povolání, měl ale neuvěřitelné charisma a bylo fajn s ním konfrontovat svoje názory, debatovat o sportu a o životě. To bylo zajímavé. V rodině máme velmi dobré vztahy, toho si hodně vážím." |
Vybíráte si, koho potetujete?
Ten člověk mi musí sednout, to je důležitý. Nesympaťákovi buď doporučím někoho jiného, nebo mu řeknu, že počkáme. Za půl roku to může být jinak. Nechci být do něčeho tlačený, někdy nechci, aby dotyčný nosil tetování ode mě.
Sám jste zajímavě potetovaný, tak pěkně nesourodě. Jaká byla vaše první kérka?
Večerníček. Chtěl jsem něco, k čemu mám vztah, co mě provází celý život. (smích)
Berete svoje tělo jako záznamník toho, co prožíváte, co vás formuje?
Některá tetování jsou pro mě velmi důležitá. Vztahuje se to k lidem, kteří mě tetovali, nechal jsem to vždy na nich.
Které místo na těle bylo pro vás nejhorší?
Rozhodně tetování hrudníku, to bolelo moc. Jednou jsem se z bolesti málem pozvracel.
Vyčítá vám tetování mamka?
Už ne. I mí bráchové mají ode mě kérky. Jednomu jsem dělal svoji úplně první kérku. Byl jsem u toho hrozně nervózní.
A mámu byste potetoval?
Ona sama by do toho nikdy nešla. Ale kdyby chtěla, potetoval bych ji s láskou. Nechala by si udělat nějakého jezevčíka, má je ráda. (smích)
Kdyby k vám přišel Jaromír Jágr, že chce potetovat, co byste mu nabídl?
Asi bychom si museli dlouho povídat, bylo by to zajímavý. Je to podle mě strašně přemýšlivý člověk. Určitě by to nebylo na jednu konzultaci. Je to zajímavá osobnost, asi by mě to bavilo.
Dnes máte renomé tatérské hvězdy, jak se s tím žije?
Nevím, vůbec nevím, jak na to reagovat. Jsem trochu asociální. (smích)
Nechci, aby z toho byla práce
Lukáš "Musa" MusilNarodil se v roce 1984, do dvaadvaceti hrál vrcholově hokej za Slavii, Mladou Boleslav a Kladno, účastnil se světových juniorských šampionátů. Dnes je jedním z nejvýraznějších českých tatérů a prosazuje se i jako malíř. "Maluju, miluju, kreslím, přemejšlím, vymejšlím, funguju svobodně," říká. |
Poslední dobou jste od tetování trochu odkročil, především malujete...
Nad malováním přemýšlím pořád, celé dny. Nechci do toho dávat svoji výpověď, chci, aby to něco vyvolávalo v lidech. Nosím s sebou pořád zápisník a dělám si poznámky.
Co vás inspiruje víc, město, nebo vesnice?
Zajímá mě atmosféra. Můžou to být zvuky, i ty se dají přenést na plátno.
Pouštíte si při malování muziku?
Ano, je to pro mě hrozně důležité. Teď poslouchám především vážnou hudbu. A hrozně rád mám kapelu Lumen, ta muzika mě hrozně baví.
Třeba nastane další zlom a začnete muziku i dělat.
I to je možné. Moc nepočítám s tím, že by mě potkalo něco zlomového, ale jsem tomu otevřený. Kdo ví? Poznal jsem jednoho kluka, který skládá hudbu, tak jsme se bavili, že bychom spolu něco mohli vymyslet. On by hrál a já maloval. Uvidíme.
Chystáte výstavu?
Teď se chystá první, zatím ještě nevím kde přesně. Mám ale představu, jak by to mělo fungovat, co bych tím chtěl vyvolat.
Jak moc se liší kérky od vašich maleb?
Kérka je hlavně pro toho člověka, co ji bude nosit. Člověk se s ní musí napojit, nejde o to, aby se udělala dobře řemeslně, jde o pocity. Může mít i léčivý účinek, můžete protetovat akupunkturní body. Některé reakce na tetování jsou strašně silné, některým lidem dělá dobře, že je mají. Neumím to dost dobře popsat.
Prodávají se již vaše obrazy?
Něco se už prodalo, já jsem však špatný obchodník. Neumím komunikovat, neodpovídám na e-maily, neodepisuju na zprávy, nemám to rád, odtahuje mě to od myšlenek.
Maloval byste na kšeft? Mohl by si vás někdo koupit?
Doufám, že to ustojím. Kde je ta hranice? Je v momentu, kdy děláte víc tapetu, než to, co tím chcete vyjádřit. Tetování i malování mám moc rád, nechci, aby z toho byla pro mě práce.
Netoužíte po hmotných statcích?
Chci mít ateliér, to jo, a dávat to zpátky do své tvorby. Štve mě, že mám v ateliéru zimu, to bych chtěl změnit. Nechci se ale zaprodat a dělat na zakázku. Chci, aby si mých obrazů někdo vážil, nechci, aby visely někde nad krbem. Měly by být třeba v nějaké speciální místnosti, aby k sobě patřily, abyste se jim tam mohl věnovat a trochu u nich třeba meditovat. To by bylo ideální.
