Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Vadim Kozin: homosexuál, co zpíval pro Churchilla a skončil v gulagu

aktualizováno 
Byl hvězdou, zářivým tenorem, kvůli davům musela při jeho koncertech asistovat policie. Užíval si slávy, dokonce prý zpíval na jaltské konferenci, na přání Winstona Churchilla. Stalinistický stát však Vadima Kuzina poslal na Sibiř, kvůli homosexualitě. Nikdy se z ní nevrátil, nikdy ho nerehabilitovali. Zemřel plný hořkosti.

Sovětský diktátor Josif Vissarionovič Stalin a tenorista Vadim Kozin | foto: koláž iDNES.cz

Jako by to ani nebyl jeden muž. Homofobní represe stalinistického státu totiž jeho život rozčísla vedví, změnila ho k nepoznání, brutálně a nevratně. Navštívili-li bychom Vadima Kozina ve třicátých letech minulého století, nalezli bychom jej nejspíš ve skvostném moskevském hotelu Metropol, nejprve tam zpíval své působivé lyrické písně, potom i bydlel. Uprostřed nablýskaného přepychu, známý, uznávaný, oslavovaný. Nejlepší tenor Sovětského svazu.

V roce 1993, kdy se jeho život uzavřel, bychom za ním však museli na východní Sibiř a setkali bychom se tam se zlomeným mužem, který žil padesát let v slzách, v pokoření, bez naděje. Viděli bychom umělce, jehož stát vymazal z historie, jehož nahrávky likvidoval a který své desky jako nežádoucí připomínky někdejší slávy poté pálil dokonce sám. Byl dočista zapomenutý.

Nikdo kromě nejbližších v jeho studeném vyhnanství nevěděl, že zpěvák Vadim Kozin vůbec kdy existoval.

Síla romského sentimentu

Narodil se v roce 1903 v Petrohradu a jeho život byl plný hudby od samého začátku. Vděčil za to matce, romské zpěvačce, díky níž byl dům Kozinových hudební síní, v níž defilovali nejen romští hudebníci, skladatelé, zpěváci, zpěvačky. Muzika měla být i Vadimovým zdrojem obživy, když se stal v devatenácti letech po otcově smrti zodpovědným za zajištění rodiny, začal vydělávat jako pianista v biografu.

Skutečnou lásku však věnoval psaní písní a jejích interpretaci. Srdce jej táhlo k milostným skladbám, cikánským baladám, ale i k tangu, zpíval přitom s nebývalou procítěností a jeho ryzí, elegantní lyrický přednes mu okamžitě vynesl přízeň publika, hypnotizoval, dral se do nitra posluchačů. Z jeho zpěvu sálala vášeň romské duše a čistota citů.

Vystupoval s těmi nejskvělejšími hudebníky, například s Borisem Krupeševem a jeho orchestrem v havajském stylu, jeho věhlas brzy ještě znásobilo, když mu otevřel náruč svět rozhlasových stanic a nahrávacích studií. Jeho tklivé, intimní songy se linuly z rozhlasových přijímačů i gramofonů.

Do hudebního světa navíc stihl vstoupit ještě v době před tím, než se společnost ocitla v sevření stalinismu, atmosféra byla pořád ještě uvolněnější. Společenské mantinely přitom hrají v Kozinově příběhu důležitou a tragickou roli: Vadim Kozin byl totiž homosexuál a svou orientací se netajil.

Sovětská celebrita, ale s „morálním kazem“

Jedna z jeho nejslavnějších písní Přátelství je věnována muži, prozradil to o řadu desetiletí později v sibiřském exilu svému fanouškovi Borisi Savčenkovi. „Naše něžnost a naše přátelství je silnější než vášeň a větší než láska,“ zpívá v ní. A jedné ze svých lásek věnuje i jednu z nepočetných lyrických pasáží svých deníků z let 1955 a 1956. „Jak rád bych se ještě jednou, byť jen jedinkrát, zahleděl do hloubky oněch zelených očí. Proč se věci, jako je tato, stávají? Objeví se osoba a najednou není na světě nic jiného posvátné,“ píše.

Na jiném místě brání svobodu sexuální orientace: „Na životě, jaký chci žít, není nic nepřirozeného. Je to život opravdového, dobrého přátelství a naprosté vzájemné důvěry.“

Jenže doba čistotě citů bez pokryteckých „morálních zásad“ nepřála. Zatímco po roce 1917 přinesla revoluční doba legalizaci homosexuality, s opevňováním se režimu přišel konzervatismus a v roce 1934 Stalin prohlásil homosexualitu za trestný čin.

Kozinovu kariéru to ale tehdy, a vlastně též docela dlouhá léta poté, neohrožovalo. V roce 1937 se dokonce stěhuje do Moskvy a dobývá i hlavní město Sovětského svazu. Doprovází jej skvělý pianista David Aškenazy, vystupuje v luxusním hotelu Metropol – a jeho okázalé prostory se nakonec stávají i jeho domácí adresou. Bydlí v luxusu, užívá si slávy. Jeho vystoupením musela asistovat policie, aby bránila panice a chaosu, takový zájem o ně byl. „Noci byly dlouhé, dlouhé jako cikánské pohádky,“ vzpomíná později.

Jeho hlas jej uchrání zákopů druhé světové války, jeho posláním je spolu s dalšími populárními umělci povzbuzovat morálku vojáků. Objíždí bojiště i pustošená města, zpívá své milostné písně jako Modrý šátek, ale též skladby z cyklu Leningrad o trápení obléhaného města, kde nakonec hladem zemře jeho matka a sestry. „Nikdy si neodpustím, že jsem je odtud nedostal,“ zapíše si později do deníku.

Jenže neštěstí mělo brzy navštívit i jeho.

Stalin a tenor

Zatímco byl pořád ještě nástrojem povzbuzování válečné morálky a chloubou Sovětského svazu, jehož zpěvu propadl samotný Josif Stalin, jeho homosexualita začala stále víc vadit. A nejen ta, politicky se zřejmě málo snažil. Proč nezpíváte o soudruhu Stalinovi? ptal se jej prý, když si jej několikrát předvolal, Stalinův řezník Lavrentij Berija. Kozin zřejmě netušil, kam to může vést. Písně o Stalinovi nejsou uzpůsobené pro tenor, odtušil prý jednou.

To umělci se „závadnou“ sexuální orientací nepřidalo. V roce 1944 je postaven před soud, kvůli homosexualitě a protisovětské činnosti dostává pět let. Stráví je v Magadanu na východě Sibiře, jeho vězeňský exil však údajně zaznamená podivuhodné intermezzo.

Když se totiž v roce 1945 koná na Jaltě schůzka Stalina, Winstona Churchilla a Franklina Roosevelta, obrátí se britský premiér na Stalina s osobní prosbou: Nemohl by snad přijet zazpívat váš slavný tenor Kozin? Zpoza magadanských ostnatých drátů tak podle svého svědectví Kozin putoval ven. Z mrazivých ubikací před nejmocnější světové státníky – a zase zpátky.

Deníky jako svědectví a lístek do vězení

Za vězeňským plotem žil do roku 1950, jenže magadanské vyhnanství nesměl opustit ani poté. Nastoupil do sboru magadanského divadla... a že to byl sbor! Kvůli čistkám v jazzové scéně a v dalších progresivních sektorech sovětské kultury skončily na Sibiři umělecké špičky. Kozin tak vystupoval na tomtéž pódiu například jako geniální trumpetista Adi Rosner, který bylo znám též jako „bílý Louis Armstrong“.

Nejen lyrika, nejen porážka

Ač se nejvíce proslavil jako zpěvák lyrických songů o lásce, z některých jeho magadanských skladeb sálala břitká energie. „Kozinovy písně dělá pozoruhodnými hlavně naprosto vzdorná energie, kterou načerpal ze svého života,“ píše magazín The Quietus v recenzi na Kozinovy skladby v interpretaci Marca Almonda. „Je-li punk spíše popisem subjektivní kvality písní než hudebním stylem, potom je sladce zvonivý úvod skladby Magadanské bulváry nejpunkovější písní všech dob,“ skládá poctu. A připomíná, že skladba Odvážný chlapec je nestydatě homoerotická a je vlastně o homosexuálních vztazích v Rudé armádě.

Jenže místo luxusních sálů, jaké je hostily dříve, objížděl Kozin se svými kolegy umělci tísnivá města a vězeňské tábory od Arktidy po hranice s Čínou. Vystupovali v továrnách, na nádražích, v mizerných sálech, své velké hity hráli a zpívali pro vězně i jejich věznitele, pro horníky, pastevce i dělníky.

Jeho deníky jsou svědectvím o bídě ve východní části stalinské říše. „Kemerovo. Jaké dezolátní místo! Vody je nedostatek, ačkoli nedaleko teče řeka Tom. Je nedostatek chleba! Máslo je jen velmi zřídka. Objevují se velké fronty na jakékoli základní potraviny. A v mnoha sibiřských městech je to totéž... Není pochyb o tom, že Sovětský svaz produkuje dost jídla, ale k lidem se nedostane,“ uvádí.

Jeho záznamy kopírují atmosféru sovětské společnosti. „Vyvolává to logickou otázku,“ komentuje Chruščovovu kritiku kultu osobnosti v roce 1953, „proč nevznesli jiní straničtí vůdci tyto otázky již dříve?“ I jeho postoj však dosvědčuje, jak hluboko se Stalin prohlodal tehdejší společností. „Ruce a nohy mi polil chlad. Je-li to pravda, nezapomenu tento den do své smrti. Jak hrozně budeme vypadat před světem?“ neskrýval šok nad tím, že se odklízejí Stalinovy obrazy.

Jindy se posmívá velkolepému vyhlašování pětiletých plánů. „Ležím teď ve studené školní třídě bez elektřiny. Nemohu se oholit. Toaleta je na druhém konci světa. Neteče voda. V Tymovsku nelze číst onu sci-fi nazvanou Co se stane v příštích pěti letech bez rozhořčení,“ píše.

Po všech těch ponurých místech někdejší hvězda cestovala téměř bez ustání. Například od června 1955 do prosince 1956 měl Kozin více než 250 koncertů na Sibiři a Dálném východu. Štěstí však do jeho života nepřinesly. Jak by mohly? „Řeknou: Zpívej. Zpívej tam, kde ti poručíme. Zpívat můžeš tady, ale ne tam,“ píše ve svých záznamech.

Není divu, že se o ně začala zajímat tajná policie. Za své deníky je opět poslán do vězení. Mohla za to politická kritika, ne homosexuální obsah, jak se spekulovalo. Je ho tam jen nepatrně, Kozin věděl, že musí být opatrný. V jednom záznamu se svěřuje, že musí varovat jistého člena souboru, který neskrýval, že je gay. „Přivede jej to do tábora,“ bojí se a píše, že on se poddal a sklonil hlavu: „Pokusím se trpět o samotě.“

Příliš pozdě

A trpěl tak do konce života. Trpěl o samotě a v zapomnění. Už po jeho prvním uvěznění stalinský stát pečlivě vymazával všechny stopy o jeho kariéře. Mizely fotky, nahrávky, články. Propadl tomu i on sám, jeho magadanští přátelé před ním později museli ukrývat svědectví o jeho umění, vše chtěl zničit.

Kozinovy písně zaujaly britského originálního hudebníka Marca Almonda. Nazpíval je na albu Orfeus v exilu.

Kozinovy písně zaujaly britského originálního hudebníka Marca Almonda. Nazpíval je na albu Orfeus v exilu.

Protože svět po desetiletí neměl zájem o něj, přestal mít zájem o svět. „Jsem naprosto zapomenutý,“ zapsal si v únoru 1956, „je dobře, když necítíte únavu, když se o nic nestaráte, protože jste ve svém těle a ve své mysli již mrtvý.“ Když jej v Magadanu vystopoval Boris Savčenko, nechtěl se s ním bavit. „Co si to píšete? Nic vám nepovím!“ odsekával mu prý.

Svůj poslední koncert měl v roce 1973, Magadan nikdy neopustil. V roce 1982 o něm Savčenko napsal článek, který společnosti připomněl, že zpěvák Vadim Kozin existoval. Začala se vydávat jeho alba, mluvilo se o něm. Když slavil v roce 1993 devadesáté narozeniny, cestovaly na šestihodinový koncert v magadanském divadle osobnosti speciálními letadlovými linkami. „Potřeboval jsem to mnohem dříve. Co z toho teď, kdy již nemám hlas?“ komentoval zájem Kozin.

„Někdy jsem se na něj díval a viděl jsem, jak se propadá do sebe a jak se v jeho očích objevují slzy,“ vzpomínal Savčenko, „sedl si a složil hlavu do dlaní. Ve tváři měl takový výraz! Zdálo se, že je zlomený životem, že se vše pokazilo a teď již není možné vrátit nic zpět.“

Vadim Kozin zemřel v roce 1994 a stát jej nikdy nerehabilitoval.

Autoři: ,




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.