Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Vždycky budu sígr, říká Tomáš Hajíček. A věří ve stěhování duší

aktualizováno 
Smrt blízkého člověka je nejlepším kurzem asertivity, říká rocker Tomáš Hajíček. Tajuplně dodává, že i se zemřelými se dá mluvit, ale nakonec mávne rukou: Lidi by to stejně nepochopili. A mávnutím ruky přejde i svou zkušenost z vězení. Ale i díky ní se mu hrála role Adama ve filmu Burácení dobře.

Lidi by měli ochutnat volnost a svobodu, říká Tomáš Hajíček. | foto: ZIPO

Jak se rocker dostane do filmu?
Asi před sedmi lety mi zavolal kamarád Adolf Zika, že má zajímavý námět na nízkorozpočtový film, jestli v něm nechci hrát hlavní roli. Kývl jsem. Stejně to asi nebude moc vidět, říkal jsem si.

Takže jste si myslel, že celá věc bude menší, než nakonec byla.
On to tak chtěl prvně taky. Věděl jsem sice, že Adolf je trochu megaloman, ale že to opravdu dotáhne do vítězného konce v tomto rozsahu, tomu jsem moc nevěřil. Než se tak ale stalo, stačil mě z toho vyloučit, když vstoupil do projektu jistý partner. Adolfovi, který film i režíroval, dost seděl na prsou a diktoval podmínky.

Mezitím už jste něco rozjeli?
Já se už seznámil s rolí, už jsem to měl de facto v hlavě, on to na mě vlastně psal. Jenže sponzor tlačil na pilu a chtěl hvězdu, že pokud to nebude hrát slavná osobnost, nedá mu na to peníze.

Fotogalerie

Jak jste to vzal?
Já měl úplně jiné starosti, umírala mi žena. A potom, po dalších čtyřech letech, mi volal s tím, že si to celé rozmyslel, že to byla chyba. A jestli bych se nechtěl vrátit. Sponzorovi vrátil všechny peníze a vzal mě zpátky. Neměl na film ani korunu, ale měl mě. Začal vlastně úplně od začátku.

Jaké to bylo, vracet se po tolika letech a peripetiích?
Já jsem cítil po celou dobu, že jinak to nemůže dopadnout, nedovedl jsem si představit, že by to měl zahrát někdo jiný.

Jiné dimenze

Burácení

Film z motorkářského prostředí založený na skutečných událostech líčí příběh Adama Vernera, který se dostane do vězení poté, co v sebeobraně zabije násilnického otce své dívky. Scénář napsal a režíroval Adolf Zika. Kromě Tomáše Hajíčka ve filmu hrají Vica Kerekes, Martin Stránský, Vladimír Javorský, Jakub Kohák či Chantal Poullain-Polívková. Film měl premiéru 18. prosince, do kin přichází 1. ledna 2015.

Proč? Tolik se v hrdinovi Adamovi, motorkáři, který prošel vězením, poznáváte?
Všechny situace z filmu jsem zažil na vlastní kůži, a vlastně možná stokrát hůř. Tohle je jenom moje zkrácená životní epopej. Tohle jsou dvě a půl hodiny, tam se nedá nastrkat úplně všechno. Já se nemusel do situací ze scénáře vciťovat. Šlo jen o to si to zpětně vyvolat a dát to do filmu.

Jak myslíte, že je to o vás?
Je to o tom, že člověk měl blbý den a to se s ním táhlo celý život. Pozitivních věcí je tam úplné minimum, asi jako v životě. O tom podle mě ten film je: že těch hezkých věcí by si měl člověk vážit a užívat si je, protože těch sraček okolo je stokrát víc.

Myslíte tím hlavně smrt vaší ženy?
To už dávno neberu jako strašnou věc, smrt lidí, zvířat, to je jen přesunutí do jiné dimenze. Ano, chybí mi, je to smutné, ale zase nic tak výrazného se neděje.

Co může být těžší než smrt blízkého člověka?
No, to vás právě narovná. Pokud se s tím jste schopen vyrovnat, posune to vaši hlavu do úplně jiného levelu. Když se to vezme kolem a kolem, je to nejlepší kurs asertivity, co vám může život nabídnout.

To může znít spoustě lidí zvláštně.
Samozřejmě, ale je na nich, jak to kdo pochopí. Je to o nových duších, starých duších, ale to bychom se dostali někam jinam a bylo by to na devět deset hodin.

Pardon, ale tyto ezoterické úvahy mi s motorkářstvím a rokenrolem nejdou dohromady.
No, sdělovat světu svoje pocity, to je strašně těžká věc. Vysvětlovat lidem, že člověk může jet ve dvou rovinách, možná i ve čtyřech, je hrozně obtížná záležitost. Samozřejmě, sígr jsem byl a sígr budu.

Co přesně tím myslíte?
Když se mi něco nelíbí, tak se mi to nelíbí. A nesmířím se s tím, půjdu proti tomu. Nedokážu se s tím vyrovnat, nezlomím se, nepřijmu, že věci jsou na pytel a že s tím nejde nic dělat. Já byl vždycky bojovník a vždy jsem chtěl vyhrát.

V předfilmech, které film uvedly na internetu, je šéf vězení, který Adama šikanuje. Když takové typy potkáte v reálném životě, jak se zachováte?
Snažím se jim vyhýbat. Když už je potkám, no, ještě nejsem na takové úrovni asertivity, abych byl v nadhledu, dojde ke konfrontaci. Protože jak jde někdo tak špatným směrem a ještě u toho mává rukama, tak ho těžko převrátíte, to je otázka zabití. (smích)

To je opravdu jako v tom filmu.
Vždyť říkám, že je psaný na mě. Pan režisér věděl, jak to napsat.

Jaká situace ve filmu je pro vás nejsilnější?
Celé je to silné. Člověk by řekl, že vězení, tím jsem si prošel taky. To je pokus svázat svobodného ducha. Jasně, duch se nedá svázat, ale když zavřete tělo, člověk by musel být Tibeťan, aby se od toho jeho duch oprostil.

Vy u těch duší skončíte vždycky.
Protože tak to je, i když o tom lidi nevědí. Ale to by bylo nadlouho.

Hledal jsem silnou autoritu

Jak jste k tomu dospěl? Přes knížky, přes životní situace?
Já jsem byl nepoddajný už ve dvanácti letech, měl jsem problém s autoritami. Když jsem potkal silného člověka, třeba i učitele, který byl opravdovou autoritou, měl jsem radost, že mám konečně pevný bod. Všichni ostatní, co na mě zbyli s tím, že mě budou vychovávat, tak to byly nesmysly a já to věděl. Je hrozně těžký se popasovat s tím, že vás chce někdo lámat, ale nechce vám dát volno a směr. A pak vám postupem času začne docházet, že těch dobrých učitelů je děsně málo a že o pochopení světa kolem bojujete sám, že není nikdo, kdo by vás vedl.

Jaké jste měl dětství?
Skvělé.

To zní po tom, co jste teď říkal, překvapivě.
Mám moc hodnou mámu, mám spoustu sourozenců. A musel jsem se o všechny starat, protože jsem nejstarší. Měl jsem skvělé dětství, akorát jsem to tak nějak celé musel vést. Tak to asi mělo být, abych prošlapával cestu a oni to měli v pohodě.

Takže dětství bez táty.
Samozřejmě.

Když jste mluvil o vzorech a autoritách, táta jí nemohl být. Byl někdo, kdo vám ukázal, jak věci dělat?
Jo, otčím. On mně tedy nejdřív neukázal pravou tvář. Než jsem ji pochopil, musel jsem se všechno dovědět oklikou, zpětně, z fotek, co mně ukázala máma. Já jsem předtím vlastně nikdy neviděl, jaký byl.

Proto, že jste ho nechtěl vidět?
Ne, my jsme spolu prostě nedokázali komunikovat. Dokázali jsme to, až když já jsem zjistil, co je zač, a když jsem mu to řekl. Tehdy pochopil, že nejsem blbec. Možná o mně předtím neměl valný mínění. (smích)

Byl rád?
Byl. Dodneška si moc rozumíme. Můžu říct, že jsme jako otec a syn, opravdu.

Film jako psychoterapie

Zmínil jste se o zkušenosti z vězení.
No, to taky. Jak říkám, v tom filmu je vlastně všechno, co jsem zažil. Já se nemusel do ničeho nutit, ta role mi šla úplně rychle. Já jsem si v tom filmu de facto zrevidoval svůj život.

Tomáš Hajíček

Frontman skupiny Krucipüsk předtím vystupoval v kapelách Der Fraumann či Solomon Bob, živil se i jako opravář elektromotorů či řidič. V roce 2010 hrál ve filmu Bastardi, v Divadle Ta Fantastika v muzikálu Obraz Doriana Graye.

To zní jako forma psychoterapie.
Když se k tomu člověk zpětně dostane a má to ještě navrch ztvárnit, je to velmi silný.

Jak se vám hrálo?
Adolf vybral lidi, kterým role seděly. Když máte takové sparingpartnery, pak to je pohádka.

To ano, ale byla tam kamera, vy jste za tou kamerou musel vidět lidi, kteří budou jednou v kině.
Já jsem muzikant, takže když lidem něco říkám z pódia, nebo přes kameru, funguje to na stejné bázi.

Jen kontakt s lidmi není bezprostřední.
To je jedno, musíte přenést pocit. A když se na to potom podíváte, ten pocit z toho musí být znát.

Jak jste si sedl s rytmem natáčení?
Bylo to hrozný. Já nejsem člověk, co rád čeká. Já čekám celý život. Furt čekám! Pořád někde jezdím a čekám, na tu chvíli, co mi udělá na pódiu dobře, pak zase uklidit a čekat. A tohle bylo dvojnásobné čekání. A to pro mě bylo zabíjející. Člověk si říká, že ví, proč to tak je, ale stejně vybuchuje. Pan režisér mi říkal, že mě zná, že to nesmím dělat, ale stejně jsem to udělal, protože jsem blbej.

Kvůli čemu?
To je jedno, prostě mi bouchly nervy. Člověk by nejradši všechny poslal k šípku a šel domů. Řekl všem, že to nemá vejšku ani smysl, vyhodil je pryč.

Těšíte se, až půjde film v kinech, nebo je vám to jedno, protože vy jste si to odžil a víc nepotřebujete?
Když člověk něco tvoří, má to mít smysl. Je to dáváno shora, on to jenom filtruje a dává dál lidem. Tak to je, když píšu muziku, text. S filmem je to to samé. Jsem zvědavý, jestli se to lidem bude líbit, i když z nadšení jsem vyrostl, protože vím, kde se pohybuje celospolečenská inteligence. Doufám, že tenhle film je seštelovaný tak, že by mohl zaujmout. Že lidi, co nic z toho neprožili, to zvedne ze židle: Já chodím každý den do práce a někde se děje i tohle?

Co byste chtěl, aby takovému člověku film řekl?
Lidi by v téhle rádoby demokracii měli pochopit, co to je svoboda. Že by neměli být svázáni zákony, předpisy, paragrafy. Že by měli ochutnat volnost. Aby nebyli sklíčení, aby nebyli v mašinerii systému.

Ale ten film spojuje svobodu s trestem. Říká vlastně: OK, zkus to, ale zaplatíš.
To je právě ono, za všechno se musí platit. Za dobrý skutek musí přijít spravedlivý trest. A spousta lidí dnes už nechce platit, nechce se obětovat, raději se zařadí do systému. Jenže teď nevím, kdo je spokojenější, jestli ten, co sedí s lahváčem u Ordinace v růžové zahradě, nebo ten, co vyrazí do lesa a televizi vyhodí z okna. Dnešní systém je, jako kdybyste dali dohromady katolíky, Hitlera a stalinisty.

Nakonec se vrátím ještě k něčemu osobnějšímu, protože musím. O smrti vaší ženy jste mluvil až s podezřelou vyrovnaností. Setkal jste se s něčím horším?
Nikdy ne. Když se vám stane tohle, to už jen koukáte na lidi a říkáte si: Co to tady řešíte za blbosti? Odejde vám nejbližší člověk, který vám plní funkci kamaráda, nejlepšího sparingpartnera i nejlepší milenky, který vám stačí za všechny ostatní lidi, díky kterému ostatní nepotřebujete. Čekáte na něj celý život, dostanete ho a po pár letech vám ho zase vezmou. Říkáte si: to jsem udělal něco špatně? Neudělal, ale kdysi jste si prostě tenhle osud vybral. Pak jste na to možná zapomněl a i skrze tohle můžete přijít na to, že vlastně pořád nesete na zádech.

Autoři: ,






Nejčtenější

Mužský a ženský pohled se liší, tvrdí věda.
Vidíme to jinak. Ženy a muži udržují oční kontakt odlišně, zjistila věda

Ženy vnímají tvář více jako celek a jsou pečlivějšími pozorovatelkami. Mužský pohled je liknavější. Může za to nejspíš evoluce, která ženám přisoudila roli...  celý článek

Kalendář Pirelli pro rok 2017 se představil Česku.
Kalendář Pirelli se představil i v Česku. Dražit se bude na iDNES.cz

Patnáct krásných žen, každý měsíc o třech fotografiích, celkem tedy 36 snímků. Kalendář Pirelli pro rok 2017 je oslavou přirozeného ženského půvabu, fotograf...  celý článek

„Sbírám boty, aktuálně jich mám na dvaapadesát párů, hlavně tenisky,“ říká...
Mám dvaapadesát párů bot, říká MOgirl Miley

Studuje, má oděvní značku a navrch tetuje. Je aktivní a podnikavá. A k tomu je sběratelkou, má dvaapadesát párů bot. „Hlavně tenisky,“ říká MOgirl Miley.  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.