Nic z tohoto plánu od prvního kilometru neplatí.
Pro mě osobně začala cyklotour v úterý o půl páté odpoledne v Ostrově nad Ohří.
Šlapu do pedálů a coby mantru si opakuju "jsem vůl, nevzal jsem si mapu, jsem vůl". Už za hodinu mám sraz s Xavim na karlovarské kolonádě a jaksi nevím, kudy jet. Naštěstí potkávám tři mladé romské výrostky. "Nazdar!" mačkám brzdy a kluci sebou trhnou, jelikož mají v kanystru pár litrů kradeného benzinu. "Nebojte, já jsem obyčejnej cyklista," uklidňuju je, "kudy na Vary?"
Romové si vydechnou: "To musíte tudy, pane, a za třináct kilometrů tam jste," ukazují směr.
"A není to náhodou dálnice?" tážu se jich. Prý není.
Uvěřil jsem, a proto se poslušně zařazuji do pomalejšího dálničního pruhu. Někteří řidiči kamionů jsou mírně překvapeni.
Kolo(ně)náda
Ve Varech jsem na minutu přesně, ale nikde tu nevidím kolegu Xaviho. Telefon mi nebere, tak volám jeho ženě.
"A kde máte sraz?" snaží se mi pomoct.
Odpovídám, že na kolonádě.
"Ale kde přesně?"
No na kolonádě!
"To je asi stejně neurčitý, jako byste jeli do Prahy a řekli si, že se tam potkáte na náměstí. No nic... Prostě si sedni na zahrádku někde naproti Thermalu, dej si pivo, on tě tam Xavi určitě najde."
Je to dobrý nápad, i když dražší. V Café restaurantu Romania mají pivo za padesát, ale co se dá dělat. Piju pomalu a čekám na mistra, který dorazí ve čtvrt na sedm a je poněkud grogy.
Ten šílenec přijel už na první koncert kolmo – včera vyrazil z domova, na tachometru má ujetých 178 kilometrů. Okamžitě si poroučí pivo a oznamuje, že má po přejezdu Krušných hor "třísla jako pornoherec" a že se omlouvá za zpoždění, ale: "Nedalo se nic dělat, musel jsem se přiopít v Horní Blatné."
Zpočátku té jeho historce vůbec nerozumím, takže polopatě:
Xavi má kamaráda, básníka Em Rudénka, a když na svých cestách potká někoho se zajímavým hlasem, poprosí ho, zda by mu zarecitoval některou z Rudénkových básní do diktafonu. "No a takhle mi kdysi zarecitoval dvě stěžejní básně starej pingl Ivan Zívr z Horní Blatné, jenomže když mě, ožralýho, okradli nedávno v Teplicích na nádraží, tak mi vzali diktafon s tou nahrávkou. A tak jsem se dnes v Blatné zastavil, ať mi to Ivan zarecituje znovu, a on, že dobře, ale že si nejdřív musí dát tři fernety a dvě piva a já musel pít s ním. Proto to zdržení – ale nahrávku mám," podává mi Xavi svůj nový diktafon.
Zvědavě ho pouštím a pinglův hlas deklamuje báseň, kterou iDNES.cz pravděpodobně neuveřejní. Ale zkusme to:
Tři zbytečné otvory (z cyklu Sex)
Jedním ti nadává,
druhým ti nedává
a
třetím na tebe se...
Povzneseni poezií si s Xavim ťukáme drahými pivy, netušíce, že budou nakonec zdarma. Svět je ještě menší, než si myslíme. "Čau kluci," zdraví nás pikolík a ejhle, on je to Emsa, člen karlovarské hiphopové skupiny Bow Wave. "Kdybych měl volno, tak hned jedu s váma na bruslích! A ty piva berte jako prezent."
Středa 18. května, 10.00 hDnů na cestě: 1 Místo: Karlovy Vary Najeto: 4 kilometry Průměrná rychlost: 11 km/h Počet vypitých piv: 6 Xavi, 6 Tomáš |
Jak milé. Pohotově si objednáme ještě jedno. Je sedm večer a mě napadá zásadní otázka: "Xavi, od kolika je vlastně koncert?"
Odpověď je velmi nejistá: "Mně je nějak všechno jedno – a to je stádium, do kterýho jsem se chtěl dostat."
Raději jedeme.
Na kolonádě rozrážíme svými bicykly skupinu rusky hovořících Varanů, kteří nám bezděky věnují vtip. Bohužel je srozumitelný pouze nám, starým lidem, pamatujícím výuku ruštiny, ale nevadí. "Zděs kolonáda," praví jeden z Rusů vyčítavě, "zděs kolo něnáda!"
Xavi, zahraj vesele!
Před klubem Paderewski nám dochází, že se cykloturné vymklo z rukou. Je totiž půl osmé a přísná paní pořadatelka nás vítá naštvaně: "Lidi čekaj! Máme vyprodáno a koncert má začít." Podívá se na hodinky: "Měl začít před minutou."
Tak tohle je špatné.
Xavi sice urychleně nazvučí kytaru, ale nestihne si už zajít na záchod, což je takový zhruba desetiminutový rituál, jehož absence vážně ohrožuje úspěch koncertu.
Paní na nás syčí, že máme začít. Já bych už vyměkl, ale Xavi tuto situaci evidentně nezažívá prvně, takže si ještě v klidu nabereme piva a střiky u baru. Pak Xavi vyskočí na pódium, stovka natěšených posluchačů jej vítá potleskem, ale on je přeruší: "Dobrý večer, ještě potřebujeme pět minut, abysme se v šatně přepudrovali." Což v praxi znamená, že si ještě potřebujeme dát cigáro, ale Xavi pokračuje. "Takže buď vám pan zvukař pustí nějakou reprodukovanou muziku, anebo si tady seďte jako parta buziků."
Chudáci karlovarští, je mi jich líto. Při cigaretě Xaviho úpěnlivě prosím, aby zahrál vesele a občas i nějaké ty hitovky, protože on je skutečně netypický muzikant, který ještě minutu před koncertem netuší, co vlastně zahraje.
A pak jsem v šoku – ten kluk mě poslechne! Hraje dvě hodiny a smát se občas musím i já, který jsem ho viděl na pódiu přibližně třicetkrát.
Xaviho výrokNa pódiu klubu Paderewski: "Prohrabal jsem si Verlaina, Gogh jsem dolů pod židli - a tam plzínka! Hmm, hmm, jeden Zrzavý by mi teď Baudelaire!" |
V deset hodin Xavi odtuší, že radosti už bylo dosti, a jelikož se mu nechce přidávat, přeruší aplaus po svém. Otevře kufr s cédéčky a zagestikuluje, ať je jdu na pódium prodávat. Tohle jsme si nedomluvili, neznám ani jejich cenu!
Xavi na mě v rychlosti ukáže véčko, z čehož získám pocit, že bych měl dávat jedno za dvě stovky. A úspěch! Prodám dvanáct desek.
Tři neznámí pánové se pak vnucují se svým životním přáním – chtějí projet kus cesty na kolech s námi – a já jim marně vysvětluju, že se tím dobrovolně uzavřou do blázince, protože my přesně nevíme, kam a jak jedeme. Ani Xavi nemá mapu, takže budeme vyšívat záhadnou krajku v západočeské krajině. Ale to jim prý nevadí, všechno risknou. A zaplatí nám účty v pohostinství, což je argument, o němž jsme nuceni přemýšlet. Ve středu sami dva na kole nepojedeme, ale o tom až v příštím článku.
