Totálně ujetá cyklotour. Zase nadoraz, zase na krev, píše Baumaxa

Dnes mám od pana Poláčka to privilegium napsat článek já. Ne, že by se mi chtělo, ale Tomáš mi to odprezentoval jako výhodu, ne-li výsadu. Toho si člověk musí cenit.

Pan novinář si tam tlačí v klidu utopence a já ho mám po všech těch kilometrech a litrech potu na pódiu ještě zastupovat v novinářské profesi?! Ale pojďme dál, na plakání a nadávky tu máme internetové četaře v diskusi pod článkem.

Koncert v plzeňském Anděl Café začal vokálním jazzovým profilem etapy, což je v podstatě parafráze hlasového malování Dana Bárty, kdy melodie kopíruje výškový profil trati.

Neděle 22. května, 15.00 h

Dnů na cestě: 5

Místo: Vlachovo Březí

Najeto: 251 kilometrů

Průměrná rychlost: 16,1 km/h

Počet vypitých piv: 31 Xavi, 28 Tomáš

Pamatuji si také, že jsem ve druhé půli koncertu dal návštěvníkům asi desetiminutovku kvízového hádání melodií z filmů, seriálů a pohádek. Myslel jsem, že Profesionály poznají už podle hajtky, ale musel jsem dát ten první výjezd na dechy. Naopak mne překvapilo, s jakou rychlostí lidi určili Návštěvníky či Doktora z vejminku. Sandokana poznali ihned, ale musel jsem si to dát i s refrénem.

Nejvíc si nalámali hlavu s Hříšnými lidmi města pražského, přitom je to taková chytlavka od Zdeňka Lišky...

No, s vrozenou megaskromností okopírovanou od Jana Nedvěda si troufám tvrdit, že Plzeň je opravdu město kultury a místní intelektuálové z dělnických rodin se již svědomitě připravují na rok 2015, tedy na období zhruba tři roky po konci světa. Ten pro mne nastal až kolem páté hodiny ranní, jelikož jsme se museli jít zeptat přes silnici k Zachovi, jak dopadl koncert Vlasty Třešňáka, jemuž jsem ten večer věnoval jednu píseň.

Matně tuším, že kolem třetí hodiny ranní jsem v mlžném oparu při venčení psů meandry Úslavy skládal větší počet slok chystané písně Nosánek. Zasvěcení již vědí.

Holit se nemusíme

Poctivé dvě a půlhodinky spánku nás nabíjejí do dalšího cyklodne.

Oblékáme srnce (buznakaťata s výstelkou hýždí) a valíme do Nepomuka ke Švejkovi - čtyřicet kilometrů na jeden zátah. Vyjde to přesně na jednu cykloflašku. K problému cyklistické výstroje asi toto: nejvíce se lidé diví, že jezdíme v buznaoblečcích, ale kdo je fanouškem boratovek, ví, že vlk může být pro další cestování v sedle kardinální problém! ¨

Tyhle řádky vznikaly ve Vlachově Březí

Místopřísežně však s Tomášem prohlašujeme, že nohy ani hrudník si holit nebudeme, jelikož manager naší stáje Chlastana toto nepožaduje.

Z Nepomuka do Horažďovic se trochu zvedají kopečky, ale cesta je tak krásná, že to vůbec nevnímáme. Na doporučení místních Nepálců (obyvatel Nepomuka) se stavujeme na koupačku v lomu nedaleko Defurových Lažan. Defura to tu má celkem pěkně loženo.

Do Hory Žďovické se dostaneme přes obec Třebomyslice, kde jsem naposledy hrál na hasičském voze Tatra T-148, během kteréhožto vystoupení mi velitel Sboru dobrovolných hasičů Lhoty Horažďovické pověsil na krk záchodové prkénko se svou podobiznou, zachycující jej při likvidaci cvičného požáru, což je také, krom sečení trávy na návsi, aby po obci neběhala klíšťata, jediná činnost, jíž se dobrovolní hasiči ve většině svého volného času zabývají. (Toto souvětí jsem napsal pro studenty, kteří by si v čase maturitním chtěli ještě na poslední chvíli procvičit rozbor složitých větných konstrukcí.)　

Zákaz používání piana

V samotných Horažďovicích nás oslovila špičková kuchyně rekonstruovaného hotelu Prácheň, který jsme okamžitě zanesli na naši kulinářskou mapu a panu Maurerovi vřele doporučujeme. Součástí hotelu je i zrenovovaný secesní sál s koncertním křídlem, jež se smí používat pouze po přečtení třístránkového návodu k používání. Návod visí zalaminován v šatně umělců a je plný příkazů a zákazů omezujících interpreta natolik, že se na piano bojí v podstatě sáhnout a hraje pouze C-dur.

Veřejně přiznávám, že jsem porušil řád v bodě "Výslovně se zakazuje na klavírní stoličku typu Beethoven s černým koženkovým potahem odkládat předměty nebo při sezení na ní v rámci výkonu jakékoli předměty držet v rukou", a to tím, že jsem měl na klíně kytaru a u toho pil z láhve jemně perlivou vodu.

Xavier Baumaxa

Litvínovský "bard všech úchylů", vlastním jménem Lubomír Tichý, se narodil v roce 1973, ve čtrnácti založil svou první folkrockovou skupinu Prach, v šestnácti punkovou V. M. H.

V šestadvaceti začíná vystupovat jako sólový písničkář, jeho songy si pohrávají se slovy, parodují popové zpěváky i hudební styly. Řadu let spolupracuje s ukrajinským minimalistickým básníkem Em Rudenkem. Za sebou má například alba Fenkám, Buranissimo Forte, … a ten Clintn, ten mi hýkal a loňské Coveranto.

Vystudoval pedagogiku s aprobací angličtina a čeština.

Následujícího dne nás v kratší, avšak kopcovité etapě do Nahořan překvapuje obec Makarov, za níž se zvedá ještě nemilosrdnější čtyřkilometrový Krutov. Vzhledem k tomu, že jsem trochu Fetisov, mám na horizontu tep jako Larionov, ale svým výkonem se mohu Kasatonov. Poslední Treťjak etapy nás zavádí dalším brutálním Krutovem (Tichonov ho dnes staví ve dvou pětkách) do cíle v Nahořanech.

Po hodině a dvaceti minutách koncertu mi vysazují hlasivky a na řadě je výtečná mladá parta Strong Coffee.

Tomáš je zpruzen hlučícím publikem, a proto po vystoupení odchází spát, čímž ale přichází o náš půlnoční jam, kdy já mastím na elektrickou kytaru a zpívám své oblíbené hity od Stinga, U2 či Pearl Jam. Za bicí sedá majitel hospody Lukáš a basy se chápe předchozí zpěvák a výtečný kytarista.

Zase nadoraz, zase na popel, zase na krev.