Štěstí chodí dokola a občas sedne, ano, i na mě. Takže v pátek 22. července dopoledne nemířím do práce, ale na letiště. Den nato v 9:15 stojím před hotelem ve francouzském Chamonix a koukám na pět superbů se jmény pasažérů a jedno z nich je moje.
Tahle pracovní „pochůzka“ je odměnou. Budu celý den sledovat dřinu jezdců na trati Tour de France. Čtyři vozy jsou označeny jako VIP a jeden jako Press. Ten je ovšem ve skutečnosti ještě mnohem více VIP, protože jako jediný se v průběhu etapy může pohybovat mezi jezdci. Ostatní jedou buď před, nebo za závodním polem a jednou za etapu kolem pelotonu projedou.
Toto „prominentní“ auto bude řídit Maurice Borhghoust, Nizozemec, který se ovšem zásadně nazývá Holanďanem. To on bude naším řidičem a společníkem. V první roli nám zvládne nahánět strach divokou jízdou, ve druhé neosvědčí přílišný smysl pro vtip a humor. To, co nás čeká, bude každopádně jízda.
Začíná ve vesnici Megève, kde předposlední etapa Staré dámy startuje.
Jezdci jsou naživo hubení. Strašně hubení
Ta je centrem dění. Je azylem týmovým autobusům, je v ní žluté pódium, na němž se prezentují jezdci a podepisují účast v etapě, skrývá uzavřený prostor pro hosty sponzorů a partnerů Tour. Po chvíli s kolegy novináři zjišťujeme, že chodíme po lehce silážované slámě, načež se ukazuje, že jsme v zemědělském objektu. Zní to směšně, ale na důstojnosti to Tour vůbec nic neubírá. Naopak. Když si představím, že místní zemědělci museli všecky ty traktory, kombajny a náklaďáky přesunout kdoví kam, jen aby se tam mohla promenovat hromada úplně cizích maňasů, pomyslně smeknu.
Ranní ptáčataPřed sedmou ráno se u hotelu začínají houfovat podivné postavy ve stejných zeleno-černých dresech. Fasujeme karbonové silničky a jedeme se projet se Stephenem Rochem. Ten podsaditý chlapík to má pořád v nohou. Jedeme samozřejmě na pohodu, kolem Chamonix natočíme jen něco kolem 20 kilometrů s průměrem lehce nad 25 km/h, ale Stephen při tom neustále řeční, pořád někomu něco ukazuje a zdá se, že snad ani nešlape. Uvažoval jsem, že s ním taky prohodím pár slov, ale popravdě řečeno, jeho irštinu jsem už předchozí večer moc nechytal. Tak jsem si s ním po vyjížďce aspoň udělal selfinu. Když vracíme kola a helmy, do všeobecně dobré nálady se na celé kolo ozve s rozšafným ostrovním přízvukem: „And now shower and breakfast!“ Nikdo na to nic neříká, ale v duchu jsme jistě všichni rádi, že nám tento anglický prodejce škodovek ujasnil následující program. Při pohledu na něj se trochu divím, že s námi vůbec jel a že jsme ho neztratili na prvním kruhovém objezdu. Zdá se totiž, že právě snídaně pro něj představuje jeden z nejzásadnějších bodů celého dnešního dne. Jo, tady bude ještě sranda. |
V této zóně je několik stánků s menšími prezentacemi a občerstvením. Prošli jsme si to, pokoukali, na stánku Škody si dali kafe, kousek vedle kelímek vody a Angličan Dan z magazínu Cycling Weekly, který mi bude kolegou, někde mezi tím nafasoval bílou kšiltovku s fialovými puntíky. Ale táhlo nás to ven mezi týmové autobusy.
Slunce pere jak sedlák cepem, a tak jsou jezdci do poslední chvíle zalezlí v autobusech. Proto omrkneme aspoň kola. Před autobusem stáje Tinkoff hledáme kolo Romana Kreuzigera, hned vedle ční i stroj letošního nejlepšího vrchaře Rafala Majky. Stranou od všech ostatních pak stojí kolo Petera Sagana ve speciálním designu. V táborech Etixxu a Bory okoukneme nářadí Petra Vakoče a Jana Bárty, ale všeobecně nejvíce pozornosti budí kolo Chrise Frooma. Stojí si jen tak na nosiči na střeše týmového auta a nebýt jmenovky a žluté omotávky řídítek, člověk by ho si ho asi ani nevšiml.
Sem tam se objeví i nějaký jezdec, ale největší hvězdy zůstávají pořád ještě schované. Ti, kteří nejedou na celkové pořadí, už mají před očima zítřejší konec celého toho třítýdenního martyria. Dnes jim stačí přejet všechny ty kopce v časovém limitu a zítra už to do Paříže doklepou v nejhorším i na tříkolce. Proto se tu v už vcelku uvolněné náladě potkávají s rodinami a známými.
Člověk má tendenci radovat se s nimi, ale něco tady nehraje. Chvíli mi trvá, než mi to dojde: ne nadarmo se říká, že televize rozšiřuje. Někteří jezdci jsou strašně hubení. Ale strašně. Úplné nítěnky. V některých případech si člověk říká, jak vůbec můžou držet pohromadě, natož podávat takové heroické výkony, když vypadají jako z reklamy na pobyt v Dachau.
Postáváme ještě chvíli před ležením Tinkoffu v naději, že zahlédneme Romana a/nebo Petera, ale už musíme jít. Přece jen máme privilegované místo v doprovodné koloně, takže musíme pozici zaujmout včas.
Divoká jízda. Tour prověří i řidiče aut
Vyjíždíme z Megève a míjíme označení nultého kilometru, tedy skutečného startu etapy. Když sem závodníci dojedou, ředitel závodu v autě před nimi mávne praporkem a od té chvíle se jede naostro. V tomto případě se od začátku jelo tedy vskutku velmi ostře. Zajímavé je, že i tady, v místě, kde se vlastně ještě „vůbec nic neděje“, se dá napočítat zhruba třicet diváků podél silnice, přestože hlavní davy se šly podívat na předstartovní slávu přímo do Megève.
Ale Francouzi jsou v tom nejlepším slova smyslu velmi vděční fanoušci cyklistiky, což poznáváme velmi záhy. Lidé v nemalých počtech lemují trasu již od prvních kilometrů a nadšeně mávají každému, kdo projede kolem. Najednou zjišťuji, že i já na ně mávám jako o život a culím se jako měsíček na hnoji.
A tak je to vlastně po celou etapu. Ta atmosféra je zkrátka nekonečně nakažlivá a v tomto případě to fakt není fráze. Ani náznakem.
Ale místy to člověka i přejde. Přijíždíme totiž k prvnímu sjezdu. Na kochání se není čas, protože cyklisté jezdí o dost rychleji, než si velká většina ortodoxních motoristů představuje. A o tlupě elitních profesionálů za námi to platí trojnásob. Je tedy potřeba na to šlápnout, aby se naší skupině vozů nepřiblížili více, než je vhodné, a Maurice na to šlape velmi zkušeně. Zkouším cvičně fotit lidi a auta okolo, ale v té rychlosti nejsem schopen nic moc včas zaměřit a trefit. Kašlu na to, budu to cvakat mobilem.
V zatáčkách to s člověkem hází, prudké brzdění napíná bezpečnostní pásy, v zatáčkách občas zapískají gumy a auta i motorky se i na této dost úzké silnici porůznu dost natěsno předjíždějí. Vypadá jako v nějaké pěkně divoké závodní videohře. Dvoumetrový Pepa z webu We Love Cycling se vepředu musí levou rukou zapřít o sedadlo řidiče, já a Dan se vzadu snažíme tvářit jako že nic. Pohoda, ne? No, fakt ne.
Nato si Maurice vzpomene na vynikající historku, o kterou se s námi zkrátka musí podělit: předevčírem vezl nějakého ukecaného maníka, který ve sjezdu náhle ztichl. No, dopadlo to tak, že museli zastavit, chlápek se vyklonil ze dveří a rovnou si ulevil. „Naštěstí nešlo nic do auta, to by byl průser,“ zakončuje Maurice. Tak díky, hned se nám jede líp.
Petera Sagana ty předstartovní procedury moc nebraly. Po etapě říkal, že se nechtěl nudit v pelotonu, tak jak se asi musel nudit ve stojícím pelotonu.
U mě to zatím vypadá, že snídaně zůstane na místě, ale dvakrát do tance mi tedy taky není. Když se dívám dopředu, není to nic moc. Když se dívám na stranu, je to ještě horší, protože se všechno míhá mnohem rychleji a navíc s předstihem nevidím zatáčky, tudíž nevím, kam to se mnou smýkne. Říkám si, že k těm jménům na autě nám asi měli připsat i krevní skupiny. Dochází mi, že Tour de France je výzvou nejen pro cyklisty, ale i pro řidiče doprovodných vozů.
Sranda s MauricemJeden z týmových autobusů stojí vedle parkovacího automatu. Dan vysloví pochybnost, zda mají všechny týmy řádně zaplacené parkovné. Pobaví mě to, tak si automat vyfotím. Čistě jen proto, abych na tu historku nezapomněl. Vidí to Maurice a vůbec nechápe, co to dělám. Tak mu Danovu hlášku zopakuji a Maurice... pořád nechápe, co jsem to dělal.  To je on: parkovací automat mezi týmovými autobusy Odpoledne na trase zastavujeme na svačinu. Maurice rozkládá kempinkový stůl a vytahuje jídlo a šampaňské. Když nám ho rozlévá, utrousím narážku: „Drivers first, eh?“ A zatímco Pepa s Danem to začnou hned rozvíjet do několika dalších směrů, Maurice nechápe. To už nás nijak nepřekvapuje. Ale nemáme mu to za zlé, ani si z něj „bokem“ neutahujeme, prostě jsme to přijali jako skutečnost. Ovšem tady sranda moc nebude. |
Asi půl minuty tedy hledím do Mauricova opěradla a poté se zdá, že si začínám zvykat, ale v autě stále panuje varovné ticho. Napůl na odlehčení situace a napůl jako test, co to se mnou udělá, zkouším něco říct. Pronáším zamyšlení nad tím, že vlastně ani nevím, kdy jsem byl naposledy na horské dráze. Daniel vedle mě vypadá naprosto v pohodě, ale hlas se mu znatelně třese: „Scream if you wanna go faster, aye.“
Uchechtneme se tomu, ale dál raději držíme huby. Jak se totiž průběžně ukazuje, Mauricův holandský humor je zcela nekompatibilní s naším česko-anglickým. Takže nechceme riskovat, že by třeba opravdu ještě zrychlil.
Na slovíčko se Stephenem Rochem. Jako by nic
Brzy sjíždíme údolí a jízda i rovnovážné centrum v mozku se uklidňují. Navíc zase začínáme stoupat na první dnešní kopec. Sjezd z něj už zvládáme v pohodě a navíc někde uprostřed zastavujeme. Počasí je stále dobré, a tak se chytáme přestoupit do vrtulníků. Ale ještě si počkáme na jezdce.
Čekáme relativně dlouho a závodníci pořád nikde. Zato kolona týmových vozů, pořadatelů, policistů, kameramanů a fotografů v autech i na motorkách je snad nekonečná. Dokonce projela už i žlutá motorka, na níž se dodnes uprchlíkům píšou časové odstupy na ceduli křídou. Když se započítá i reklamní kolona, která jedním místem projíždí přinejmenším půl hodiny, spíš o poznání více, vychází z toho téměř až nepředstavitelný vozový arzenál. A to jich nemálo jede ještě za pelotonem.
Mezitím se u mě na pár slov zastaví Stephen Roche. Ano, ten Stephen Roche. Jeden ze dvou lidí na světě, kteří získali takzvanou trojkorunu. V roce 1987 vyhrál v jedné sezoně Giro d’Italia, Tour de France a mistrovství světa. Před ním to v roce 1974 zvládl Eddy Mercx, po něm už nikdo.
Okamžitě jsou u nás fotografové a kameramani. Samozřejmě se tváříme, jako by to byla běžná součást naší práce, což pochopitelně platí pouze ve Stephenově případě, a nerušeně pokračujeme v konverzaci. Blíží se těžké mraky, tak se ptám, jak velkou komplikací by byl déšť. Prý nic neobvyklého, jezdci jsou na to zvyklí, jen je třeba jezdit pomaleji z kopce.
Na startu 20. etapy
No jo, ale může dojít k nějakému pádu, který ještě zamíchá pořadím vepředu, ne? „Může, ale nedojde. Tohle je v podstatě poslední etapa, takže nikdo už nebude dělat blbosti. Jezdci zepředu si to budou hlídat. Pořadí se může změnit, ale pád to nerozhodne.“ Inu, je to starý praktik, předpověděl to naprosto přesně.
Konečně projíždí i auto s ředitelem závodu a chvíli po něm už první jezdci. Nejprve několik uprchlíků, pak skupina s Romanem a Peterem a krátce po nich Froomie a jeho parta. Valí to dolů svinským tempem, takže skoro ani nestíhám vnímat, kdo je kdo a co se to vlastně děje. Na mysl mi naskakuje známý vtip „Frnk, frnk a želvy byly pryč“. Jasně, že přirovnání těchto chlapů k želvám je naprosto nesmyslné, ale to si prostě člověk nevybere, co ho napadne jako první. Každopádně to nejdůležitější jsem zaznamenal: Roman a Peter jsou vepředu.
Saganův komentář, který si nechám pro sebe
Jen co závodníci projedou, přesouváme se k helikoptérám, abychom se na přejezd dalšího kopce podívali pěkně z výšky. Ale jen co se odlepíme, přichází kvalitní alpský slejvák. Párkrát do toho i pěkně zafučí, takže se i trošku pohoupeme, ale oproti prvnímu sjezdu v autě je to pořád jako posezení v klubovém křesle.
Blbé je, že přes sklo zlité vodou se prostě nedá nic kloudného vyfotit, ale aspoň si o to víc užíváme pohledy na okolí a jezdce pod námi. I odtud to vypadá, že do toho šlapou hodně intenzivně.
Kolo Chrise Frooma
Je to neuvěřitelné, ale je to tak: chvíli před přistáním přestává pršet a my se suchou nohou přesouváme zase do auta. Vyjíždíme vstříc předposlednímu kopci. Podle hlášení na oficiální frekvenci závodu jedou Roman a Peter pořád s nadějným náskokem na skupinu hlavních favoritů. My z toho hlášení ve francouzštině samozřejmě nerozumíme ani „ahoj“, ale Maurice nám to překládá, zatímco my s Danem vzadu na palubním tabletu zjišťujeme „další údaje okolo“.
Zastavujeme na menší svačinku a pak máme ještě chvilku času, a tak třeba koukáme dolů do údolí, jestli neuvidíme závodníky. Zatím tedy vidíme jen řadu doprovodných aut a motorek, ale zato slyšíme obecní rozhlas. Něco tam říkají docela dlouho a čím dál hlasitěji. Po chvíli se ovšem ukázalo, že to bylo „zpravodajské“ auto. Jede před závodním polem a jeden chlap tam do amplionu divákům kolem trati hlásí průběžnou situaci v etapě. Velmi dobrý nápad.
Za chvíli přijíždějí první uprchlíci. A za nimi početnější skupinka, jejíž čelo svítí zelenou barvou.
„Romane, Peťo, pojďte! Pěkně jedete, chlapi!“
Nevím, jestli mi rozuměli, nebo jestli mě vůbec slyšeli, ale jejich soustředěné výrazy prozrazovaly, že jsou na tom zatím dobře. Jeli pěkně a věděli to.
Chvíli uvažujeme, jestli jsme někdy viděli Petera někomu tahat do kopce, a vlastně ani nevím, jestli jsme nakonec vůbec k něčemu došli. Každopádně tak jako tak, i sám Roman po etapě řekl, že Peter jel jako zvíře. Naproti tomu Peťo, který měl v tu chvíli už jistý zelený dres pro vítěze bodovací soutěže, se nechal slyšet, že než aby se nudil v pelotonu, radši pomohl Romanovi doskočit do první desítky celkového pořadí. I proto je Sagi taková persona současné cyklistiky. Má skvělé výsledky, ale není to primadona.
Vyrážíme dál. Po chvíli zase dojíždíme Petera. Jede už sám, v dnešní kopcovité etapě odevzdal pro Romana, co mohl. Stahujeme okno: „V pohodě, Peťo, super to bylo, pošetři na zítra.“ Mám tím na mysli zítřejší dojezd do Paříže. Vítězství v poslední etapě Tour na Champs Elysées je pro sprintery vlastně to úplně nejvíc, čeho mohou v etapových závodech dosáhnout.
Nairo Quintana před startem 20. etapy
Spíše sám pro sebe mi na to slovensky odfrkne něco v tom smyslu, že se dnes dost vydal. Ale úplně přesně mu nerozumím. Respektive takto: pokud řekl to, co si myslím, že jsem rozuměl, tak to tady psát nechci. I taková hvězda jako on má přece právo si ulevit od plic „mimo záznam“.
Prostě toho dnes udělal opravdu hodně a teď už si jel to, co sám potřeboval. Ale zároveň vypadal pořád vcelku dobře naložený. Pokynul nám hlavou a ve tváři měl ten svůj typický výraz, jako by se pořád trošku usmíval. Člověk má zkrátka nutkání vytáhnout ho večer na pivo a nechat si povyprávět o etapě i celém závodu.
Trať plná deště a vyčerpání
Za chvíli začíná zase pořádně pršet a nepřestane až do cíle. Průběžně předjíždíme další odpadlíky z čelní skupiny. Mají toho dost. Fakt dost. V masivní průtrži se přehoupneme přes vrchol a za chvíli Maurice hlásí, že dojíždíme Fuglsanga. Cože? Ve sjezdu? Ano, za pár sekund už vidíme zářivě modrý dres Astany. Jakob vypadá, že mele z posledního. Je vyčerpaný, kompletně promočený a ve sjezdu je mu zima. Pokud se to tak dá říct, tak i z toho kopce sotva leze. Zato my v autě už jsme na Mauricovy sjezdy plně adaptovaní. Jakobův výraz jasně prozrazuje, že by z toho nejradši slezl, hodil kolo někam do lesa a u krajnice se nechal pohřbít. A to ho čeká ještě jeden pořádný kopec.
Krátce po nájezdu na něj se cesta zužuje, takže jízda se dost zpomaluje. Místy dokonce tak, že jezdci, které jsme předjeli, nás zase předjíždějí zpátky. Někteří se tomu smějí a v rámci možností na nás udělají i nějaký ten posunek. Mají v tom nečase aspoň nějakou vzpruhu a rozptýlení.
Zastavujeme odhadem ve dvou třetinách kopce. Než stačíme vystoupit, Maurice odkudsi vytahuje deštníky a rozdává nám je. Frajersky si stoupáme k cestě a teprve až tady si uvědomujeme, že na kost promoklí jsou i lidé kolem trati. Ale zůstávají, tohle je nemůže odradit. Vždyť závodníci v tom přece navíc musí ještě jet do toho krpálu a taky si nestěžují.
To je ten pravý!V horní části posledního kopce Maurice najednou vykřikne: „To je ten pravý!“ Má na mysli vousatého chlápka v kostýmu ďábla. V pantoflích a s trojzubcem v ruce. Je to známá postavička na cyklistických závodech, něco jako Fantomas na zápasech našeho hokejového národního týmu. Ale zatímco Fantomas s plagiátory nemá vážnější potíže, v průběhu etapy jsme potkali přinejmenším tři falešné ďábly. Dokonce se zdálo, že jeden amatér měl i umělé vousy.  Kopií jsme potkali hned několik, ale originál je jen jeden. |
Ale oni si asi i postěžují. Sice nesněží jako občas na Giru, ale dnešní podmínky mají do nějakého rozumného standardu pořád dost daleko. Kolem nás projíždějí jednotliví závodníci, maximálně dvojice. Některým se ve tváři zračí čiré utrpení, jiným rezignace, další mají zase naprosto tupé výrazy, jako kdyby jejich mysl odcestovala do jiné dimenze. Ale pravděpodobně jen myslí na to, až se v cíli zahřejí, převlečou do suchého a nají se. Při pohledu na ně se mi vybavuje jeden starší reklamní slogan: toto je opravdová TorTour.
Mezi povzbuzováním jednoho každého z nich převaluji v hlavě myšlenku, jaké to asi je. Máte za sebou tři týdny závodění, jedete víceméně z posledních sil na další strašný kopec, jakých jste za ty tři týdny zdolali, ani nevíte kolik. Jste durch promočení. Je vám zima, i když to lámete do krpálu. A do toho na vás všichni hulákají: „Allez, allez!!!“ To musí být strašné.
Stroj naprogramovaný jet. Bez ohledu na cokoli
Z těchto úvah mě vytrhne ještě hlasitější „Allez, allez“. Ze zatáčky dole totiž právě vyjíždějí tři černí samurajové v pevně semknuté formaci a mezi nimi císař ve zlatém hávu. Tým Sky s Chrisem Froomem. Tito chlapi naopak nehnou ani brvou a jedou naprosto strojově, jako dokonale naprogramované mašiny. Zima nezima, déšť nedéšť, rozkaz zněl jasně: dokončete misi za všech okolností a za každou cenu.
V televizi to letos byl víceméně klasický obrázek, ale v reálu a takto zblízka z toho jde úplná hrůza. Po těle mi přeběhla lehčí husina. Ale možná mi v tu chvíli jen zafouklo někam za límec. Každopádně pokud by mělo existovat zhmotnění síly, moci, sebevědomí a dominance, mohlo by vypadat právě jako tým Sky. V přenosech z etapy vám můžou stokrát říct, že Sky jede zkušeně, hlídá si to, udává tempo, kontroluje závod a kdoví co ještě, ale tato slova zkrátka nedokážou popsat, jak to vypadá naživo z necelých tří metrů.
A ten žlutý panáček je tak hubený. Podle dostupných informací měří Froomie 185 centimetů, tedy zhruba jako já, ale jeho váha padá až někam k 65 kilogramům. To je o dobrých 25 kilo méně než u mě. A asi netřeba kdovíjak polemizovat s tím, že na konci třítýdenního etapáku asi bude atakovat spodní hranici svého rozsahu. Rázem si připadám strašně tlustý. Ale aspoň se pousměju nad tím, že naživo sedí na kole ještě o poznání pokřiveněji, než jak to vypadá v televizi.
Kolo Petera Sagana ve speciálním designu
Ohromen usedám znovu do auta. Když předjíždíme jezdce, kteří před chvílí jeli kolem nás, jsou zase o kus strhanější. Chce se říct, že místy je to boj o holý život, ale to by bylo velmi laciné přirovnání. Je to tuhý boj s kopcem, počasím, vlastním tělem a zejména vlastní morálkou. A u některých navíc pořád ještě i s časem.
Snažím se to fotit, ale vítr a déšt mi přes otevřené okno třískají do obličeje jako mokrý hadr a přes čočku foťáku mi vytrvale teče voda, takže na snímcích jsou víceméně jen barevné mazanice. Kašlu na focení, tohle si chci zbízka na vlastní oči uložit v prvé řadě do vlastní hlavy a ne na paměťovku.
Některé situace jsou snad až dojemné. Mikael Chérel a Cyril Gautier ze stáje AG2R jedou pospolu a v kritických úsecích jeden druhému vypomáhá tlačením. Jsou jako bratři ve zbrani, když voják na bojišti pomáhá do bezpečí raněnému kamarádovi.
Zhruba někde v těchto fázích etapy podává smutné hlášení i vysílačka: „Aru odpadá.“ Lídr stáje Astana je na hadrocucky a všichni týmoví kolegové, kteří ještě mají jakés takés síly, se k němu stahují, aby mu pomohli. Marně. Nejde to. Skupinka modrých dresů jede v podstatě výletním tempem.
Ale jsou tu naštěstí i veselejší momenty: Roman je pořád vepředu! Když vyjedeme nad hranici lesa, vidíme na protější straně údolí čelo závodu. Roztomilé barevné korálky. Nejdříve jeden, pak dva a za nimi dalších několik.
„Roman jede na čele té skupiny,“ oznamuje spokojeně Pepa.
„Vždyť jede v té dvojici, paráda!“ snažím se zkušeně uvést věci na pravou míru.
Zbytek posádky se začne nepokrytě chechtat. No jo, právem. Už poněkolikáté se mi dnes totiž popletly dresy Tinkoffu a Cannondalu. Ty zelené odstíny mi splývají, a pokud nevidím loga nebo startovní čísla, tak je zkrátka nedokážu rozlišit. A do toho jede v zeleném ještě Peter Sagan. Prostě hrůza.
Když přejíždíme přes poslední vrchol, čelo závodu to má do cíle už kousek. Nedlouho po dojetí vítěze vysílačka potvrzuje, že dorazil i Roman, takže zbývá už jen vyčkat, kam až ho to vynese v celkovém pořadí.
Splnil se mi sen, který jsem nikdy neměl
V cíli víme již vše podstatné. Roman urval desítku, Chris Froome v pohodě udržel vedení a na předních pozicích se žádné veletoče neodehrály. Daniela jen trochu mrzí, že to na bednu nedotáhl Adam Yates, a nás to vlastně mrzí taky, ale celkové čtvrté místo na Tour de France je pro tohoto mladíka výsledek z říše těch nejdivočejších snů.
Ovšem Maurice má dojem zkažený. Když projíždíme cílovým městečkem Morzine, vidíme na jedné křižovatce tři jezdce z týmu Lotto Jumbo. Postávají tam i s koly a poněkud bezradně se rozhlížejí. To Maurice coby bývalého profesionálního cyklistu nadzvedne: „Kde je autobus? Kde je týmový autobus?!“
Chvíli moc nevíme, co že se to vlastně stalo, ale Maurice to začne vysvětlovat bez vyzvání a bez prodlení: „Je jim zima. Strašná zima! A čekají tu na autobus, ale ten tu není. Kde proboha je?! Vždyť ti kluci jsou promrzlí a mají hlad!“
Souhlasně přikyvujeme a nemáme co dodat, a tak žalozpěv dokončí náš řidič sám: „A to je holandský tým! Ostuda.“
Vítěz 20. etapy Ion Izagirre
Na chvíli se ponořil do vlastních úvah, ale stále řídil na plné bomby. Za chvíli jsme dorazili na parkoviště, kde přestupujeme na odvoz do hotelu do Ženevy. Maurice si jen přehodil pár věcí z našeho auta do jiného a zase se vydal na cestu. Celá Tour se totiž stěhovala do Paříže a s ní i všechen personál, vozy, technika, zkrátka všecko. Po celém dni za volantem, ze značné části v alpských serpentinách, ho tak čekalo ještě dalších 650 kilometrů.
Takže díky, Maurici. Srandy s tebou člověk sice moc neužije, ale den s tebou byl fantastický a staral ses o nás naprosto bezchybně. Tak šťastnou cestu a z toho týmového autobusu si nedělej těžkou hlavu. Opravdu to nepovažujeme za ostudu pro celé Nizozemsko.
Náš program ještě nekončí, ale už cestou na hotel zjišťuji, že se mi splnil sen, který jsem vlastně nikdy neměl. Nikdy by mě nenapadlo vydat se na Tour na vlastní pěst. To jsem si raději vyjel na kole a večer se podíval na záznam etapy. Ale teď už vím, že to chci zažít znovu. Ještě aspoň jedno rande se Starou dámou.
