1. Tour de France a Dreyfusova aféra
Kořeny celého podniku jsou velmi politické, souvisejí s Dreyfusovou aférou. Jejím protagonistou byl francouzský kapitán židovského původu Alfred Dreyfus, který byl v roce 1894 odsouzen za vlastizradu k doživotí. Ukázalo se přitom, že byl verdikt vynesen nespravedlivě, armáda zamlčovala a falšovala důkazy a Dreyfusovým „proviněním“ byl jeho židovský původ.
A jak to souvisí s Tour de France? Dreyfusova kauza rozdělila Francii a fraktura vedla i skrze cyklistickou scénu. Zatímco levicový šéfredaktor největšího cyklistického magazínu L ́Vélo, který mixoval sport s politickými komentáři, byl Dreyfusův zastánce a odpůrce antisemitismu, velcí výrobci kol a plátci reklam byli ve druhém táboře.
Nakonec tenze vyvrcholily rozchodem, inzerenti se od časopisu L ́Vélo v roce 1900 odtrhli a založili magazín L ́Auto-Vélo, jehož později soud donutil přejmenovat se na L ́Auto. Právě oni uspořádali závod Tour de France, aby svému novému projektu zajistili propagaci. Bylo to součástí konkurenčního boje, magazín L ́Vélo totiž od roku 1896 organizoval úspěšný závod Paříž – Roubaix.
Historie závodu Tour de France však nezačala právě slavně. Nebyl o něj zájem. Tour měla odstartovat 1. června, ale týden předtím bylo přihlášeno jen patnáct cyklistů. Organizátoři proto start o měsíc odložili, snížili zápisné z dvaceti franků na deset a zvýšili finanční odměnu pro vítěze na 20 tisíc franků.
Nakonec se počet přihlášených vyšplhal na 79, z nichž na start skutečně nastoupilo šedesát. Podnik měl šest etap, které byly výjimečně dlouhé, v průměru měřily kolem 400 kilometrů, vedly však po rovině, jen jediná byla horská. Mezi nimi měli jezdci dva až tři dny odpočinku. A pokud závodník některou etapu nedokončil, mohl na rozdíl od současných pravidel nastoupit do další, byť nebyl zařazen do celkové klasifikace.
V pelotonu převládali Francouzi. Kromě nich v něm byli čtyři Belgičané, čtyři Švýcaři, dva Němci a jeden italský cyklista. Všichni byli profesionálové či poloprofesionálové, jednadvacet jich bylo sponzorováno výrobci kol. Favoritem závodu byl Maurice Garin, menší chlapík s knírem, který také nakonec skutečně zvítězil.
2. Barikády ze stromů a útok klacky
Je-li trochu překvapující pozadí prvního ročníku závodu, nejsou o nic méně zajímavé kontury jeho pokračování. Bylo plné skandálů, podvádění a holého násilí. Tak například muselo být z podniku vyloučeno devět jezdců, kteří část závodu jeli v automobilech, nebo se jimi nechali vléct.
Vítězi závodu Maurici Garinovi se zase dostalo protekce od organizátorů. Mohl se najíst ve chvíli, kdy to pravidla nedovolovala, a to údajně proto, že se jeho sponzor podílel na financování závodu. Ostatně, nakonec byl spolu s dalšími třemi jezdci diskvalifikován. Kvůli čemu přesně, to se dnes neví, existují jen dohady a poletují v nich připínáčky rozhazované na trati před koly soupeřů a jezdci otrávení konkurenty či jejich fandy. Lucien Petit-Breton vypověděl, že viděl jednoho z rivalů, jak se nechal vléct na motorce, a když Petit-Breton protestoval, bylo mu vyhrožováno pistolí.
Nebylo to jediné násilí, které se odehrálo. Jeho šokující dávka čekala na některé závodníky u St-Étienne. Nejenže tam fandové místního jezdce Faura káceli stromy přes trať, aby zdrželi jeho konkurenty. Vyšlápli si na ně i s klacky v rukou. Italský jezdec Gerbi skončil po útoku v horské pasáži Col de la République se zlomeným prstem, Maurice Garin dostal kamenem do obličeje a kromě toho inkasoval stejně jako jeho bratr César rány klacky. „Faure do toho! Pryč s Garinem! Zabijte je“ křičeli místní, které rozehnaly až výstřely z pistole. „Násilníci se rozprchli do noci,“ líčí kniha o dějinách Tour de France Pierra Chanyho.
3. Chvilka na pivo a cigáro
Ve dvacátých letech bývala Tour de France prostě jiná. Jezdci se při ní nezdráhali kouřit ani pít alkohol. Cigarety si dopřávali zejména před výjezdy, to proto, že se tradovalo, že pomohou otevřít plíce. Pivo zase mělo pomáhat nejen na bolest, ale také mělo podpořit výkon.
Henri Colle a Charles Parel si dopřávají pivo na trati v roce 1921.
4. Pipi přestávka
Přes sto kilometrů a čtyři až pět hodin denně v sedle, poctivé a pečlivé doplňování tekutin, imperativ nenechat se předjet, neztratit ani sekundu. Ale co volání přírody? Ta otázka musela napadnout každého: Jak závodníci čůrají? Několika způsoby.
Ten první není právě hygienický, zato je však nejdynamičtější. Vyprázdní se prostě za jízdy v sedle. Zaplatí za to mokrou nohou, ale ušetří čas. Druhý způsob vyžaduje více úsilí, závodník si čas strávený toaletou dopředu „uspoří“. Zrychlí, aby ho zastavení a odskočení si stálo co nejmenší ztrátu.
Třetí způsob je přímo královský. Takzvané pauses pipi se řídí nepsanými pravidly Tour de France a fyzickou potřebou lídra závodu. „On je králem,“ vysvětluje profesionální jezdec týmu OROC-Vault Racing Team Stephen Hall. „Když musí on, může vyhlásit přestávku, kdekoli se mu zlíbí.“ Celý peloton zpomalí, zajede ke krajnici, seskočí z kol a využije šance a uleví si. Předjíždět v takové chvíli by bylo vehementním porušením nepsaných etických norem Tour de France.
