Peloton čeká na startu těsně za vozem ředitele závodu

Peloton čeká na startu těsně za vozem ředitele závodu | foto: Petr Pravda, iDNES.cz

Poslední den s Michele Scarponim. Mezi cykloprofíky v autě ředitele závodu

  • 3
Radost, obavy, dokonce i strach o život. Ve voze ředitele cyklistického závodu Tour of the Alps z Rakouska do severní Itálie, kterého se minulý týden účastnily hvězdy světového pelotonu, zažila posádka s redaktorem iDNES.cz všechny emoce. Závěrečná královská etapa se zároveň stala posledním dnem života slavného Itala Scarponiho.

Polovinu závodu je v autě s permanentně otevřenou střechou děsná zima, polovinu vedro, v prudkých horských serpentinách i blbě od žaludku. Na záchod si dojdeme jen jednou, tak tak stihneme malou potřebu. Za pět hodin a patnáct minut sníme banán a housku z pytlíku. Vidíme hodně diváků, stará italská městečka, krásné přírodní scenérie... Jen závodících cyklistů spatříme za celou dobu poskrovnu a nikdy ne hodně zblízka. Ale adrenalinu, toho je na rozdávání.

Ředitel poslední etapy Tour of the Alps Andrea Negro bere svou práci smrtelně vážně. Tím víc, že si do auta vzal trochu divného hosta. Hlavním úkolem osmahnutého Janovana je dohlédnout, aby poslední etapa z vesnice Smarano do Trenta, dlouhá skoro 200 kilometrů, proběhla hladce. Aby se nikomu nic nestalo, aby všichni v obří koloně vozů a motocyklů dělali to, co mají, aby se jim do cesty nikdo nepletl a oni se nepletli sami sobě a závodníkům.

Aby tohle všechno zajistil, připomíná Andrea nezřídka válečného velitele nebo kaskadéra. Většinu času stojí v autě s půlkou těla vytrčenou z otevřené střechy vozu, volá do vysílačky, dává úsečné pokyny řidiči, naklání se a nadává neukázněným „civilistům“, zastavuje přísně auta v bočních uličkách policejní plácačkou a neváhá občas zařvat i na autoritativní policisty na motocyklech.

Ale celá tahle slavná etapa má ještě jeden netušený hororový rozměr. Těsně před startem potkávám v obležení novinářů italského matadora Michele Scarponiho. Nikdo netušíme, že to bude jeho poslední závod i den života, nazítří ráno se při tréninku fatálně srazí s náklaďákem.

V přísně sestavené koloně asi 80 motocyklů a vozidel vyrážíme přesně v 10:30 z horské vesničky Smarano v Trentinu. Kolem nás jedou policisté, novináři, pořadatelé, sportovní jury závodu, činovníci UCI (Mezinárodní cyklistické federace) na motorkách i v autech. Za námi pak ambulance a samozřejmě hlavně auta jednotlivých cyklistických stájí s naštosovanými náhradními koly na střechách. Střešní náklad karbonových speciálů může přitom dvoj až trojnásobně překročit cenu vozu.

Pořadí doprovodných aut je předem určeno průběžnými výsledky závodu. Tedy tak, aby stáj vedoucího závodníka, v tomto případě Gerainta Thomase ze Sky, měla ke svému autu nejblíž a tudíž největší výhodu. Cyklisté velmi zjednodušeně řečeno jedou někde uprostřed obří kolony. Záleží přitom i na kolik skupin je peloton rozdělen.

První minuty jsou tradičně nanečisto. Ostrý start propukne až dole v údolí po sedmi kilometrech ve vesnici Dermulo. To proto, aby se kolona i cyklisté trochu rozehřáli, srovnali a v ostrých úzkých zákrutách horské osady se hned nepozabíjeli. Jsou to také první a poslední minutky, kdy je v našem autě trochu klid.

Jeden velký „masakr“

A pak to začne. Andrea je v neustálém kontaktu s ostatními pořadateli pomocí vysílačky. Do toho z rádia dostáváme každou chvíli informace o situaci v pelotonu - italsky, anglicky a francouzsky. Jedna z prvních není vůbec radostná. „Ve sjezdu padají tři jezdci, mezi nimi i číslo 2, Američan Ian Boswell z týmu Sky,“ hlásí mladý sympatický ženský hlas. Boswell pro zranění odstupuje a favorit závodu Geraint Thomas má tak hned o jednoho pomocníka méně.

Brzy se ve stoupání na Andalo trhají z pelotonu první uprchlíci. Najednou ale rádio hlásí, že konvojem projíždí sanitka. „Nechte všichni sanitku projet, buďte opatrní,“ sděluje naléhavě.

Skupina uprchlíků šplhá na Passo Durone, první horskou prémii poslední etapy...
Dojezd 4. etapy v městě Cles

Zatímco Andrea neustále organizuje situaci v konvoji, čas plyne neuvěřitelně rychle. Na 69. kilometru začíná první skutečná horská prémie na Passo Durone. Na sedmi kilometrech musejí závodníci nastoupat téměř 500 výškových metrů. Jízda se konečně zpomaluje, občas lze vystrčit hlavu střechou auta a udělat pár fotek skupiny uprchlíků.

Zlom přichází úplně nahoře na kopci. „Dolů, rychle se posaď,“ nařizuje mi Andrea a naléhá na řidiče: „Vai, vai“. Hlavu rychle do auta, řidič pořádně zrychluje. Tachometr ukazuje na rovných úsecích mezi prudce se svažujícími serpentinami 80 až 90 km/hod. Šéfovské auto nesmí být dojeto devítičlennou skupinkou uprchlíků, kteří se v kopci oddělili od hlavního pole. Ti před sebou potřebují maximální prostor, nikdo se před nimi ve sjezdu nemůže motat.

Rádio mezitím hlásí další pády v pelotonu a jména závodníků, kteří odstupují. Krásná krajina trentinského údolí Val di Non, plná typických jablkových plantáží, se pomalu mění. Začínají vykukovat dramatické kulisy blížícího se jezera Garda.

Mám pocit, že jsme před chvílí začali a už je tu polovina závodu. Nejdřív Riva del Garda s úžasnými skalními útesy padajícími rovnou do vod jezera, krásná nábřeží s palmami. Místo tak oblíbené českými turisty a cyklisty. Za chviličku navazuje Torbole a je tu přesná půlka závodu.

Zběsilý úprk před závodníky

V ulicích městečka mávají špalíry lidí, kteří se přišli podívat, kdo má jakou formu před blížícím se megazávodem Giro di Italia.

Pomalu začíná další, rozhodující stoupání na Vason Monte Bondone ve výšce 1 650 metrů. Kontroluji rychlost skupiny uprchlíků v nejprudších úsecích stoupání - 20 až 25 km/hodinu. To se mnoha cyklistům turistům nedaří držet ani po rovině. Kopec je nekonečný a venku zuří vedro. Čím víc se blížíme průsmyku, tím víc fandů lemuje počmáranou silnici.

Skupina uprchlíků šplhá během poslední etapy od jezera Garda k Monte Bondone
Jezero Garda, kolem kterého projížděl peloton během poslední etapy

Na samém vršku je náskok uprchlíků zlikvidován a začíná se nanovo. Znovu práskneme do koní, ale tentokrát přestává legrace. Andrea je nervozní a křičí na řidiče: „Jeď, jeď!“ Máme před sebou dvacetikilometrové prudké klesání a v něm na chvilku znovu spojený peloton doslova letí.

Sedím rukama nohama zapřený na zadním sedadle, držím se zuby nehty. Chvílemi se řítíme 120 km/hod. Brzdy smrdí a za každou zatáčkou zařve motor naplno, řidič se snaží jako Sebastian Loeb. Ale pořád je to téměř málo. Kouknu nad sebe, o dvě serpentiny nad námi to dolů pálí cyklisté neskutečnou rychlostí. „Vai, vai, vai!“ křičí zpocený Andrea. Máme to o fous.

Informátorka v rádiu oznamuje, že vražedné tempo na čele rozprášeného balíku diktuje Mikel Landa ze Sky. A do toho padají další borci. Nechápu, jak to mohou přežít. Kdyby nám něco skočilo do cesty, jsme úplně na maděru.

Dole v údolí, už na předměstí Trenta, toho máme všichni plné zuby. Zbývá posledních 15 kilometrů, ale žaludek se už nevzpamatuje. Než se nadějeme, je tu centrum města Piazza Duomo a cíl. Vyskakujeme s Andreou z vozu těsně za cílovou čarou jako James Bond, naše auto mizí a do dvou minut je tu první balík v čele s Thibautem Pinotem a dalšími favority. Náměstí bouří, přijíždějí další a další cyklisté.

Pinot už ví, že nestihl vysvléknout Welšana Gerainta Thomase z červeného dresu vítěze celkové klasifikace, ale má aspoň slušné druhé místo. Celkově třetí je domácí miláček Domenico Pozzovivo, který dobrou čtvrthodinu po dojezdu chrchlá jako tuberák.

Na celkově čtvrtém místě končí další hvězdný italský matador Michele Scarponi. V 37 letech zažívá tenhle obrovský sympaťák neskutečné chvíle. Má formu a má se stát i lídrem svého týmu Astana na blížícím se Giro di Italia.

Všechno je báječné a krásné, závod snad nemohl dopadnout líp. Italové volají nadšením na své hvězdy, ale netuší, co za hrůzu se stane. Druhý den zemře Scarponi kousek od domova pod koly náklaďáku.