Jeho život nezačal nejlépe, rodiče jej opustili už čtyři roky po narození a malý Truman byl svěřen do péče příbuzné Nanny Rumbley Faulkové. Ta se stala jedinou osobou, která za ním v dětství opravdu stála, a jak spisovatel později přiznával v rozhovorech, zamiloval si ji a měl ji za nejvyšší autoritu i nejlepší přítelkyni. Kamarádka Nanny se ostatně několikrát objevila také v jeho prvních povídkách.
Nikoho jiného ale od prvních krůčků introvertní chlapec neměl. Spojence našel až v holčičce ze sousedství Harper Leeové. Mimochodem, i ona se stala slavnou spisovatelkou. Truman jí však později tak záviděl Pulitzerovu cenu, kterou dostala za svůj slavný román Jako zabít ptáčka, že na jejich přátelství zanevřel.
Chlapec, co pořád psal
Jedna kamarádka mu ale nemohla vynahradit jinak osamělé dětství. Bez něj by se však možná nikdy nestal slavným spisovatelem. Oč méně měl kamarádů, o to více se uzavíral do svého vlastního světa. Číst a psát se naučil sám ještě před nástupem do základní školy. Obyvatelé městečka Monroeville na něj vzpomínali jako na malého klučinu v nepadnoucím oblečení, který s sebou neustále tahal malý zápisník a několik knih.
V roce 1934, když mu bylo devět, se vrátil ke své biologické matce a poté, co se nechal adoptovat jejím novým partnerem, získal příjmení Capote. Idyla se však nekonala, otčím byl obžalován z finančních podvodů. Následný rozvod vzal malému Trumanovi nejen mužský vzor, ale ještě mnohem víc. Jeho matka krušné měsíce plné nejistoty psychicky neunesla a spáchala sebevraždu.
Capote přestál depresivní období po svém, celé hodiny psal a psal. "Byl jsem tím posedlý," vzpomínal. Nebylo tedy až tak překvapivé, že si první práci našel ve slavném magazínu The New Yorker. Moc tam však ke psaní nepřičichl, popravdě, dělal tam spíše poskoka, děvečku pro všechno. Jeho hlavní pracovní náplní bylo třídit komiksy a vystřihovat z novin.
I tak jsem ale měl štěstí, že jsem to místo dostal, uvedl v jednom z rozhovorů. Práce ve výhni praktické žurnalistiky si totiž vážil víc než akademického vzdělání. "Tehdy jsem se rozhodl nikdy nevkročit kvůli vzdělání do vysokoškolské posluchárny. Cítil jsem, že člověk spisovatelem buď prostě je, nebo není. A že žádná kombinace profesorů nedokáže jeho výsledky ovlivnit. Pořád se domnívám, že jsem měl pravdu, alespoň co se mne samotného týče," vzpomínal na své začátky Capote.
Mistr extravagance
Sázel sám na sebe a stále se zdokonaloval v psaní povídek. A šlo mu to. V krátkém sledu slavil úspěch s povídkami Miriam, Z mého pohledu a Zavřete poslední dveře, a právě ta mu teprve v devatenácti letech vynesla prestižní literární cenu O. Henryho.
Univerzální metoda neexistuje. "Každá povídka přináší své vlastní problémy, takže techniku psaní nelze zobecňovat. Najít pro povídku tu správnou formu prostě znamená uvědomit si nejjednodušší způsob, jak vyprávět daný příběh," říkal Capote.
Cenou ověnčená práce však paradoxně zůstala ve stínu Miriam. Ta totiž zaujala věhlasné vydavatelství Random House, které nabídlo mladému spisovateli smlouvu na jeho další knihu. Capote pro něj napsal svůj první román Jiné hlasy, jiné pokoje, který se po vydání udržel celých devět týdnů v žebříčku nejprodávanějších knih magazínu The New Yorker. Nejenže Capoteho proslavil jako skvělého spisovatele, zajistil mu také image výrazné a notně extravagantní osobnosti.
Na vnitřní straně obálky totiž vydavatelé použili Capoteho fotografii pořízenou Haroldem Halmym, která mladého autora představuje jako démonickou a nejednoznačnou personu. Jen stěží si představit, že právě v její duši vznikají tak citlivé a dojemné příběhy!
Byl to vskutku geniální tah. Spolu s jeho samotným dílem udělala prezentace ze spisovatele skvělý produkt. Mimochodem, právě kvůli téhle jedné fotografii vzniklo přátelství mezi Capotem a Andym Warholem.
Za dveřmi už ale čekal mnohem větší úspěch. Snídaně u Tiffanyho bylo vítězství na všech frontách, tahle útlá knížka se ihned zařadila po bok nejvýznamnějších děl dvacátého století a Capoteho vystřelila do pozice respektovaného autora. I on sám rozlišuje svou kariéru na dvě období, před Snídaní u Tiffanyho a po ní. Capote se subtilním příběhem přesně trefil do oblíbeného tématu hledání amerického snu a v hlavní hrdince vytvořil tak trochu symbol své doby. Kniha se dočkala slavné filmové verze, v níž v hlavní roli zazářila Audrey Hepburnová a autorům vynesla pět nominací na Oscary.
Zájem o spisovatele stoupal. Malý, jen sto šedesát centimetrů muž s vysokým hláskem, který se otevřeně hlásil ke své homosexuální orientaci, se stal ozdobou všech možných večírků a společenskou smetánku bavil vždy až do ranních hodin.
Mezi fikcí a realitou
To ale ještě i psal. A měl nápady. Když si jednoho dne listoval magazínem The New Yorker, zaujal ho krátký sloupek o brutálním vyvraždění čtyřčlenné rodiny Clutterů v malém městečku ve státě Kansas. Spolu se svou věrnou duší Harper Leeovou se vypravil na místo činu a více než čtyři roky strávil sbíráním těch nejmenších střípků, které se zapeklitým případem souvisely. To vše s jediným cílem, vytvořit nový literární žánr, který bude balancovat na hraně strohé reportáže a fikce, která mu může dát jazykovou košatost.
Truman Capote byl hvězdou nočního života. Jeho talent na to doplácel.
Vůbec si přitom nebyl jistý, zda investuje do ziskového podniku. Bude zvolená forma na stránkách knihy fungovat? Bude to dostatečně zajímavé? "Když jsem příběh zapisoval, nebylo vůbec jisté, zda vrahy dopadnou. Když už je chytili, nikdy jsem se k nim nemusel dostat a hovořit s nimi. Celý tvůrčí proces tak byl zatraceně nejistý," popisoval čtyři roky práce Capote.
Těžko říci, zda věděl víc, když držel v rukou výsledné dílo, jemuž dal název Chladnokrevně. Čtenáři však měli jasno hned. Úspěch dosáhl astronomických rozměrů a přinesl obrovské tržby. Mělo to vady na kráse, o několik let později se vyrojily hlasy, které Capoteho obviňovaly z necitlivé manipulace s realitou. Redaktor časopisu Esquire Philip K. Tompkins kontaktoval několik osob zainteresovaných v případu a zjistil, že některé události popisované v knize se vůbec nestaly nebo si je autor velmi přikrášlil.
Jeden velký sešup
Velký úspěch Chladnokrevně byl bohužel definitivním hřebíčkem do rakve talentovaného autora. Capote se nechal pohltit slávou a na psaní téměř zanevřel. Hlavní náplní jeho života se staly večírky, alkohol a drogy. Několikrát se pokoušel ze své závislosti léčit, nikdy ale úspěšně. V pozdějších fázích se k jeho problémům přidaly také těžké halucinace a extrémní ztráta váhy. Příběh o vyvraždění jedné kansaské rodiny se tak stal jeho posledním dokončeným dílem.
Když Truman Capote v roce 1984 zemřel na rakovinu jater, bylo mu pouhých 59 let. "Myslím si, že smrt byla od Capoteho nejlepším tahem v kariéře, jaký mohl udělat," prohlásil jeden z jeho kolegů a přátel Gore Vidal. Byla to ostrá slova, která ale skrývala kus pravdy.
