„Jsem muž akce ve všem, co dělám. Když piju, piju tak dlouho, dokud dokážu stát na nohou. Když jdu na čínu, jdu na čínu all-you-can-eat. Když jím koláč, sním ho celý,“ popisuje Tyson Fury a s dětskou upřímnosti dodává: „Tak nevím, co byste o mně řekli... možná že jsem idiot?“
Jindy byl ještě popisnější a upřímnější: „Jsem velmi komplikovaný muž. Jednu minutu dokážu přemýšlet o hvězdách, druhou o tom, jak ji někomu nahulit do obličeje.“
Jeho příběh není jen o sportovní kariéře. Je i o hrdosti na vlastní původ, obraně rodiny a nejbližších jako nejvyšší hodnoty. O násilí a bitkách, o tradičním romském patriarchálním postoji k ženám, o homofobii. O velkém temperamentu, bojovém srdci, potřebě být protagonistou všude a za každou cenu a umění být velkým hercem.
Nedoufejte, ten chlapeček dlouho nepřežije
Když jeho otec v porodnici hlesl „Bude to Tyson“, lékaři se usmáli. Útrpně. Ano, pan Fury byl sice profesionálním boxerem, ale jméno, které přidělil v roce 1988 synkovi, bylo spíš gestem soucitu, milosrdenství, symbolem přijetí nešťastného tělíčka do rodiny, spíš prosbou než ambicí. Na postýlce totiž leželo neduživé tělíčko, chlapeček se narodil předčasně, ještě před koncem matčina sedmého měsíce těhotenství.
Muži v bílých pláštích nechtěli lhát: Moc šancí na přežití nemá. Bolelo to, pan Fury se ženou totiž již předtím přišli o dvě dcerky, též se narodily předčasně. Přesto doufal, že Tyson bude mít větší štěstí.
Miminko ho potřebovalo opravdu hodně, během prvních pár dní v porodnici upadlo několikrát do bezvědomí. Vždy se však nechalo přivést k životu. Když dnes Tyson Fury říká, že cikánský bojovník z boje neutíká, může tím myslet už první dny svého života. Proti všem chmurným lékařským prognózám prostě přežil.
A jestli někam utíkal, bylo to jedině do ringu. Aniž ho k tomu otec vedl, ve skutečnosti jej prý dokonce od boxování odrazoval. Ale marně. „Je to v něm, nic jiného jej nezajímalo,“ líčil John Fury. V tělocvičně byl Tyson pečený vařený od dvanácti let.
Košatá rodinná tradice
Otec se však synově inklinaci divit příliš nemohl, box byl všude kolem. Rodina Furyových pocházela z romsko-kočovnického prostředí známého častými pěstními souboji bez boxerek i bandáží, ale nakonec se někteří její členové vyšplhali až k boxerským licencím a legálním turnajům.
Sám pan otec John, chlap rozložité postavy, byl v osmdesátých letech profesionálním boxerem známým jako „Gypsy“, držel dokonce titul britské těžké váhy. V ringu byl jako doma i Tysonův strýc Peter a historie boxu v oficiálním ringu sahá až k jeho dědečkovi Bartleyi „King of Gypsies“ Gormanovi, ve čtyřicátých a padesátých letech bojoval, i on jako těžká váha, v šedesáti zápasech. Bylo na co navazovat.
A kluk, co neměl přežít, naskočil do rodinné boxerské tradice plnou parou.
Už v roce 2008, to mu bylo dvacet, měl v amatérské soutěži na kontě 34 zápasu, 30 vítězných, z nich plných 26 uzavřel KO. Amatéry nakonec opouští kvůli nesouhlasu s politikou boxerského svazu, kromě jiného mu zazlíval, že jej neposlal na olympiádu do Pekingu. „Zůstat u amatérů by omezilo moje možnosti. Proto jsem se stal profesionálem,“ odtušil.
Rozhodnutí nemusel nikdy litovat. Hned v roce 2011 poráží do té doby nepokořeného Derecka Chisoru, o rok později například Kevina Johnsona. V roce 2013 sice padá na podlahu ringu po úderu někdejšího šampiona těžké váhy Steva Cunninghama, ale zvedá se a po ráně pravačkou se už naopak Tysonům soupeř nezvedne. Rok nato poráží podruhé Chisoru a letos v únoru Christiana Hammera.
Osmadvacátého listopadu 2015 přišel na řadu Vladimir Kličko. O tomto zápasu Fury dlouho snil. Vladimirovi i jeho bratru Vitaliji vyčítal, že se chovají jako penzisté – vyhýbají se zápasům, o nichž vědí, že by v nich neuspěli. „Ztrácím k nim respekt. Vše je už pro ně jen byznys, o box dávno nejde,“ prohlásil. Nemožnost dostat některého z bratrů do ringu ho dováděla k šílenství. I proto, že profesionálním boxerem, a rovněž výtečným, je jeho bratranec Hughie. A jejich cíl je zřejmý: Furyové vystřídají Kličky.
Poté, co Tyson Fury Vladimira Klička rozprášil, je meta na dosah. Vítězství znamenalo, že se romský profiboxer chlubí 25 výhrami, z toho 18 KO. Ani jednou neprohrál, ani jednou neremizoval.
„Má brilantní jab, který mi připomíná ten Larryho Holmese,“ zní odborný verdikt jeho promotéra Micka Hennessyho, „dává údery ve skvělých kombinacích, má skvělou bradu. A má atletickou postavu, jakou mívaly staré těžké váhy.“ Ostatně, staré časy má rád i Tyson Fury, mašina vysoká přes 200 centimetrů a s hmotností necelých 115 kilogramů. Jedním z jeho cílů, jak říká, je vrátit mistrům v těžké váze status reků, hrdinů, jaký mívali kdysi.
Má však pravdu, když říká, že je komplikovanou osobou.
Večer mimo kontrolu: Podřežu vám krky
„Jestli máš nějaký koule, všeho nech a přijď si to se mnou rozdat,“ vyzýval na svém twitterovém účtu 9. října roku 2013 Lennoxe Lewise, „nechám tě odnést na nosítkách, ty zasr.... kun..!“
„Najdete mě v odlišných náladách,“ říká, „možná budete mít před sebou divokou, arogantní osobu, možná někoho, koho už nebaví žít dál.“
Na laviny primitivních, rasistických urážek obvykle nereaguje, když se neudrží, je to lavina primitivních, sexistických urážek z jeho strany.
Téhož večera, měl evidentně rozšafně furiantské rozpoložení, vyzval znovu k souboji i Davida Hayeho. Ale ani tato rukavice nebyla vhozena se ctí starých reků: „Kdykoli a kdekoli! Vyrvu ti srdce!“
Bizarní smršť urážek a výhrůžek byla okořeněna i homofobií: „Myslím, Lennoxi Lewisi a Vladimire Kličko, že jste stoprocentní homosexuálové!“ A nezapomněl ani na své internetové kritiky: „Je tady tolik čůr...! Všichni jste kun.., co kouří pé..! Moc bych vás rád potkal, podřízl bych vám hrdla, vy bando onanistů!“
Agentura BBS trefně poznamenala, že Fury má zřejmě s Twitterem tentýž vztah jako jiní se svým psychoterapeutem.
Každou výhrou se mstím za rasistické urážky
Jeho strýc vysvětlil, že Tyson byl roztrpčený tím, že dvanáct týdnů trénoval na zápas s Hayem – aby jeho soupeř nakonec souboj zrušil. A že Tysona štve, jak na něj mnozí na internetu útočí, často kvůli jeho romskému původu. „Měl by se ale na to naučit nereagovat,“ vyslal mu doporučení.
Boxeři na Xman.czPřečtěte si profily dalších slavných boxerů: Rubina “Hurikába” Cartera, který se stal symbolem rasistické justice Spojených států, Joe Fraziera, který místo do boxovacího pytle mlátíval do flákot masa na hácích, Stanleyho Ketchela, který zemřel ve 24 letech po bouřlivém životě plném titulů, soubojů v ringu i po hospodách a pitek, nebo Vladimira Klička. |
Nakonec, sám Tyson to ví. „Samozřejmě, schytávám to každý den: Ty cikánskej bastarde, ty tlustej cigoši... všechno možný,“ přiznal v jednom rozhovoru. Inkasuje svou porci předsudků. „Jsou to převážně facebookoví bojovníci. Vím, že bych je mohl pokousat jako pitbull, ale nechci. Nechci proto, že pokaždé, když vyhraju v ringu, ublížím jim tím tam vevnitř víc,“ vysvětluje.
A dodává, že nemá rád stereotypy, které vykreslují kočovníky téměř jako zvířata a primitivy. „Dobré a špatné lidi majdete všude, Půjdete-li do Wythenshawe, kde jsem vyrostl, není to tam takové,“ říká s odkazem na tendenční a hloupou britskou reality show My Big Fat Gypsy Wedding.
Byla to ostatně jen jednovečerní erupce stupidity a agrese. Ne že by neměl rtuťovitého, bojovného ducha. „Cítím se jako cikán. Travellerský původ vás zocelí k boji, dá vám odhodlání a vůli vítězit, jdete až na dno. Ve mně není ten, co prohrává. Jako kočovník nikdy ničeho nelitujete. Děláte, co je potřeba, a jdete dál. Žádné kdyby nebo proč,“ svěřil se.
A je pravda, že obvykle se jeho bojovné srdce projevuje umírněnějšími způsoby, jako například v prohlášení, které sdělil na tiskové konferenci Kličkovi: „Ve své době jste mohli přemoci spoustu rolníků v Polsku i jinde, nebojovali jste ale proti cikánskému králi. Na jednoho se teď díváte.“ A jindy dostane jeho furiantství dokonce žertéřský kabát. Například když se na tiskovce objevil v Batmanově kostýmu. „Má rychlé ruce jako Ali, ale taky je skvělý mluvka,“ posoudil Furyho akcie z jiné strany britský PR expert Max Clifford, „ví, jak prodávat vstupenky, ví, jak hrát hru. Mohl by být velkou celebritou, v ringu i mimo něj.“
Sám Tyson říká svým teatrálním vystoupením „pantomima“. Dodává však, že pantomima je to jen předtím, než se ohlásí začátek prvního kola v ringu, poté je to už jen boj. „Pokaždé, když vejdu do ringu, vím, že je to život, nebo smrt. On, nebo já,“ líčí.
Jeho dětství a vyrůstání ho na ni dobře připravilo.
Před zápasem s Kličkem Fury soupeři zazpíval:
Moje kořeny. Nikdy se jich nevzdám
„Pocházíme z bojovného prostředí,“ přibližuje jeho strýc Peter, který jej jeden čas i trénoval. Tyson souhlasí: „Boxování je klíčový prvek kočovnické komunity.“ A popisuje, že zatímco jinde si malé děti kopou s míčem, „my se šermujeme pěstmi“. „Když je spor, nikdy nejdeme na policii, sundáme si košile, jdeme ven a vyřešíme to ránami pěstí. Být dobrý bojovník je jedna z nejlepších věcí v životě, které mohou být,“ skládá hold hrubým a archaickým principům romsko-kočovnické komunity.
Irští kočovníciO historickém původu irských kočovníků se vedou spory, protože se k němu nevážou písemné prameny. Podle jedné teorie je romský a romština opravdu tvoří asi deset procent jejich řeči zvané shelta. Podle podloženější verze jsou irskou etnickou menšinou. Po příchodu Romů Britské ostrovy v 16. století se obě komunity, které měly podobný životní způsob, slučovaly prostřednictvím sňatků. I proto kočovníci většinové obyvatelstvo nazývá též jako „Cikány“. |
On sám však žil v karavanu jen malou chvilku, jeho rodina byla usazená, pocházela z vyšší třídy. A i když dostal stovky výzev k tomu, aby si triko sundal i on (kdo by nechtěl sejmout šampiona?), žádnou prý nepřijal. „Dají si pár piv a začnou si myslet, že jsou Tyson nebo Ali: vrhají údery, potí se a skáčou kolem sebe s tlustými břichy. Rád bych jich pár knokautoval,“ říká Tyson. Není v tom opovržení, dodává, že je to součást jeho života. Je ale šampion a nemůže si to dovolit.
Každý z jeho rodiny však zábrany nemá a tradiční způsoby řešení konfliktů pořád platí. Jeho otec vyfasoval jedenáctiletý trest odnětí svobody za to, že v bitce vypíchl protivníkovi oko. „Bylo to, jako kdyby chtěl strčit svůj prst do mého mozku skrze oční jamku,“ popisoval u soudu poškozený, „a poté se snažil udělat totéž i s druhým okem.“ Bylo to vyvrcholení dvanáctiletého sporu a nutno dodat, že na pana Johna Furyho vystartovali hned tři protivníci. A údajně dali první ránu. „Táta udělal, co musel. Nebylo to snadné,“ říká Tyson.
Komunita, do níž se narodil, je do něj vepsaná stejně jako bojový duch. Se vším všudy, i s podřadným postavením žen. „Dělá hodně domácích prací, uklízí a vaří pro mě pětkrát denně. Stará se o mě velmi dobře. Je to žena žen a jde o to, aby byla milována, aby vařila a měla děti, ne aby strkala nos do mužových věcí,“ vykazuje svou ženu Paris do kuchyně. A dodává: „Nejsem žena, ale být vdaná za hezkého muže, jako jsem já, za hřebce, to musí být dobrý pocit.“
Smutný démon ve mně
„Pořád zůstávám být kočovníkem,“ říká zkrátka Tyson Fury, i když dnes žije ve velkém, drahém domě. Je mužem mnoha rozporů. A stejně jako je nad poměry profesionálního boxu svárlivý a vzpurný, kontrastuje s přetvářkou profi sportu jeho otevřenost a upřímnost. Snad až příliš velká. Nic netají, vyzrazuje na sebe skoro vše.
Přiznává, že má divné, depresivní stavy. Něco psychické rovnováhy získal narozením dvou dětí, duševně zdravého jej prý udržuje box. „Někdy si myslím, že život nemá smysl – a právě v tom funguje box,“ říká. A též bůh. Někdy se prý probudí a má pocit, že všude je hřích. „Je to tvrdá cesta, ale bůh mi dává každý den sílu drtit ďábla,“ dodává.
Aby byla jeho osobnost ještě složitější, jindy zdůrazňuje, že nechce být pro nikoho vzorem. Ostatně vysvětluje dokonce, že svět si lidi pamatuje ne podle toho, jak byli dobří, ale podle toho, jak kontroverzní věci v životě udělali. „Lidé mají v paměti Mika Tysona, ale neříkají si, že byl ́nejmladší šampion v těžké váze všech dob ́. Myslí na něj jako na někoho, kdo někoho znásilnil, ukousl někomu ucho, byl největší padouch planety,“ prohlásil. Těžko říct, jak to myslel.
„Nikdy nemůžete vědět, co si myslím. Moje žena nikdy neví, co udělám. Drží mě zkrátka, protože ví, že když si v pátek večer vyrazím, přijdu v sedm ráno,“ říká. Jedno však jisté je. Chce být aktérem, protagonistou, byť svérázným a nevyzpytatelným: „Být panem Nudným a sedět v koutě a být milý a potichu, to může každý. Ale ne já. Když někam přijdu, stanu se životem a duší toho místa.“
