Příběh Petera Kürtena zní jako produkt scenáristy, který nechtěl mít s divákem ani špetku slitování a morbiditu svého díla přehnal až k neuvěření. Přesto je opsán ze skutečných událostí. Z dlouhé série událostí, neuvěřitelně sadistických a krutých.
Výchova ke zlu
Začalo to už v dětství hlavního protagonisty, které se na jeho fascinaci zlem, krví a mukami nemohlo nepodepsat. Peter Kürten vyrůstal jako nejstarší potomek v extrémně chudé německé rodině prostoupené násilím. Otec alkoholik v ní rozséval zlo, bil a znásilňoval manželku, později též dceru. Scény plné hrůzy se odehrávaly dennodenně před očima všech dětí, v jediné místnosti, kterou rodina obývala.
V roce 1891, to mu bylo osm let, osud Peterovi do cesty přihrál dalšího archanděla sadismu, souseda, který chytal a mučil zaběhnuté psy. Malý Peter se nejen díval, ale k mučení se sexuálními konotacemi se i přidal. Prvních vražd se dopustil o rok později, kdy v řece utopil dva své kamarády. Akt tehdy úřady ještě označily za dětskou nehodu. A sexuální mučení ovcí, koz a vepřů, při nichž do zvířat bodal, aby se mohl pokochat krví, mladíkovi nikdo nepřipisoval.
Normal (2009)
|
Do vězení putoval, kvůli krádežím, až v šestnácti a jeho sadistické nastavení tam dostalo vítaný prostor a stimul. Vězení bylo bezcitností plné a co víc, samotka mu poskytovala útěšné soukromí svérázné cely, kde se mohl oddávat morbidnímu meditování nad vizemi, které spojovaly sex, mučení a zabíjení. Jeho agrese tam ze zvířat přešla na novou úroveň: našla si cestu k lidským bytostem.
Její první obětí se stala v roce 1913 desetiletá Christine Kleinová. Našel ji spící na schodech, znásilnil ji, škrtil a nakonec jí zabodl do krku nůžky. Tím to však pro něj nekončilo, po činu si užíval rozkoše, kterou měl z toho, jak se celá čtvrť, ve všech kavárnách, na ulicích i v obchodech baví o jeho hrůzném činu.
Dopaden však nebyl, své další pobyty ve vězeních, celkem v nich trávil přes třiadvacet let, si vysloužil kvůli krádežím, sexuálním útokům a dezerci z armády. I tady porušoval vězeňský řád, jak mohl, aby se dostal na samotku, a jako řeholník hříchů, zla a zvrhlostí se tak mohl oddávat fantaziím a plánům. Později u soudu vyložil, že si v hlavě rýsoval představy, jak páchá neštěstí, která připravují o život najednou tisíce lidí. Jak vyhazuje do vzduchu mosty, jak tráví vodu pro celá města, jak ve školách a dětských domovech rozdává čokoládu s arzénem, jak páchá požáry. „Z těchto vizí jsem čerpal rozkoš, jakou mají jiní lidé z myšlenek na nahou ženu,” vysvětlil. Soudu to znělo jako prohlášení samotného Lucifera.
Ctihodné monstrum, které uvrhlo město v děs a paniku
A jeho činy vypadaly jako Luciferovy skutky. Nejprve si však po propuštění z vězení v roce 1921 vyzkoušel, zda zvládne roli věrozvěsta zkázy s vystupováním a tváří ctihodného občana. A obstál. Přistěhoval se do Altenburgu, oženil se s bývalou prostitutkou, chodil do kostela, získal si výtečnou pověst slušného muže u všech sousedů a galantního pána u dam v okolí. Pracoval jako slévač, dokonce byl aktivní v odborech. Vydrželo mu to čtyři roky, pak se pod masku ctihodnosti opět vetřelo peklo.
Německý masový vrah Peter Kürten. Spousta zla a nenávisti v jedné osobě
Přestěhoval se i se ženou do Düsseldorfu a kolo se začalo opět roztáčet. Nejprve to byly menší zločiny, poté žhářské útoky, nakonec sexuální napadení. Pak přibývalo ještě brutálnější násilí. Padesátiletá Maria Kuhnová v únoru roku 1929 bestiální útok přežila, ovšem s 24 bodnými ranami. Devítiletá Rosa Ohligerová o pár dnů později již ne. Třináctkrát ji bodl, pokusil se ji pohlavně zneužít a její tělo poté zapálil.
Konkrétními popisy všech následujících zločinů nebude článek čtenáře trápit. Obětí bylo hodně, dodnes se přesně neví kolik, podle některých odhadů až devětasedmdesát. Nevybíral si, chtěl páchat plošné zlo. Napadal a zabíjel malé holčičky, dospělé ženy i muže. Ubodal pětačtyřicetiletého elektrikáře, podřezal hrdla dvěma holčičkám, další znásilnil a zabil, na další dvě zaútočil kladivem, další chytil zezadu do lasa a škrtil.
Vrah mezi námi (1931)Zločiny a osobností Petera Kürtena byla podle mnohých inspirována i postava Hanse Beckerta z filmu Vrah mezi mezi námi. Jeho režisér Fritz Lang popíral, že by vycházel z Kürtenova příběhu, i tak je však jeho snímek v mnoha zemích známý pod názvem Düsseldorfský vampýr. |
Jeho činy zastavily tep srdce Düsseldorfu i okolí. Zachvátily město panikou, hrůzou a děsem, zvlášť poté, co vyšetřovatelé vyzradili, že podle nich pachatel pil a slízával krev ze svých obětí. Peter Kürten dostal přízvisko, které jeho zkaženou duši muselo více než blažit: Vampýr z Düsseldorfu. O to víc, že se o něm všude mluvilo a všude psalo. Masovou hysterii, kterou rozpoutal a která byla o to silnější, že poskytovala ventil stresu v době velké hospodářské krize, si užíval. Po vraždě elektrikáře se dokonce vrátil na místo činu, aby si promluvil s detektivy. Dva dny poté, co v listopadu 1929 ubodal pětileté děvčátko, kontaktoval tisk, aby prozradil místo, kde tělo ukryl.
Past se začala stahovat v květnu roku 1930, kdy se v Düsseldorfu pokusil znásilnit Češku Marii Budlichovou. Neúspěšně, ale protože žena vypadala dočista zmateně, nechal ji být. Jednadvacetiletá slečna se rozhodla nejít na policii, detektivům se však náhodou její oznámení do rukou přece jen dostalo. O útoku totiž napsala své přítelkyni, ale protože spletla adresu, skončil dopis na poště ve složce nedoručitelných listů. Policii ho předal úředník, který obálku otevřel, policie Budlichovou našla a ta ji dovedla k útočníkovu bytu.
Všechny druhy sadismu a deviace v jedné osobě
Tím však horor jako z děsivého snu nekončil, plnila se jím soudní místnost. Jako by se v ní doslova kupily znásilněné mrtvoly, pobodaná těla, děs a prosby obětí. Tím spíš, že Kürten měl brilantní fotografickou paměť. Nejmenší detaily svých činů a trápení obětí si vpisoval do hlavy, aby se nad nimi mohl dále ukájet. A teď je barvitě líčil i soudu. Tím víc s jeho výpověďmi kontrastovala slova svědků, mluvili o jeho vybraných způsobech, dobrých mravech, laskavosti a šarmu. Nikdo nevěřil, že Düsseldorfským vampýrem může být právě on. Ostatně, když se se svým podezřením, že za masakry stojí právě Kürten, kdysi obrátila na policii jeho někdejší přítelkyně, dostala pokutu. Za zlovolné obvinění.
Krimi podle realityV našem seriálu o kriminálních filmech inspirovaných skutečnými příběhy jsme vám již představili snímky Zrůda, Černá Dahlia a Nebeská stvoření, poté Rozsudek smrti a pláč ve tmě, dál Tanec s cizincem a Rillington Place č. 10 a nakonec Bernie a Bling Ring: Jako VIPky. |
S postupem procesu však nemohl pochybovat nikdo, ani zaměstnavatelé, kteří mu vydávali ta nejskvělejší dobrozdání, ani sousedé. Obžaloba prakticky nenesla důkazní břemeno, stačilo nechat Kürtena mluvit. Barvitě líčil čin za činem, podrobně, s láskou.
Sadistův obhájce se snažil šokovaný soud přesvědčit, že jeho mandant není za zločiny odpovědný. Jak by vlastně mohl být? Při jejich rozsahu a hrůznosti je zřejmé, že to byly činy vyšinutého šílence, který dopadům svého jednání nebyl schopen porozumět. „Kürten je králem sexuálních delikventů, protože sjednocuje všechny možné perverze do jedné osoby. Nemůže to změnit vaše stanovisko ohledně příčetnosti?” ptal se soudních znalců se zřejmě nehraným přesvědčením. Kürten byl pro něj záhadou, vypočítával, že jiní zločinci vraždili buď jen děti, nebo pouze ženy, či výlučně muže: „Ale Kürten vraždil muže, ženy, děti, zvířata, vraždil všechno, co potkal!” Experty nepřesvědčil.
Samotný Kürten si i před soudem zahrál svou úlohu ctihodného občana Výmarské republiky s puritánskými měšťáckými zásadami. Jeho činy jsou prý samozřejmě strašlivé a ani nemá cenu se za ně omlouvat, jedna věc jej však vede k vede k pocitu hořkosti. To když musí mít na mysli, že v nedávno odhalené kauze dva socialističtí lékaři prováděli na žádosti matek z rodin dělnické třídy potraty. „Když pomyslím na pět set vražd, které spáchali, cítím rozhořčení,” uvedl sadista.
Maska ctihodnosti však na jeho tváři neseděla pevně. „Skutečným důvodem mého odsouzení je to, že v životě každého zločince přijde doba, kdy již nemůže jít dál. A tento duchovní kolaps jsem zažil i já,” zhodnotil, že došel do bodu, kdy nezvládal páchat více zla a tím sám pro sebe selhal. Ještě jednu poznámku na zhýralé a rozvolněné mravy moderní doby si však neodpustil: „Mám však za to, že musím učinit prohlášení: některé moje oběti mi celou věc velmi usnadnily.”
Když jej ráno 2. července 1932 po jeho poslední večeři a lahvi bílého vína položili pod gilotinu, měl ještě jedno přání, důležitý dotaz, na odpovědi mu velmi záleželo. „Povězte mi,” optal se vězeňského psychiatra, „když bude moje hlava useknuta, budu slyšet, aspoň na moment zvuk své krve, jak tryská z pahýlu mého krku?” Poté se odmlčel a dodal: „To by byla rozkoš, která ukončí všechny rozkoše.”
