Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Stříbrný olympionik Hradilek: Až mě kajak přestane bavit, seknu s tím

  11:00aktualizováno  11:00
Dokud ho na kajaku baví zdolávat peřeje, ví, že může vyhrávat. Až onen magnetismus přestane fungovat, prý to zabalí. Zatím se však Vavřincovi Hradilkovi mezi brankami na divoké vodě zatraceně daří. Fakt, že patří mezi tři nejlepší na světě, potvrdil stříbrnou medailí z olympiády.

S kajakem začal v roce 1997, dnes patří mezi nejlepší na světě. | foto: Jiří Benák, iDNES.cz

S kajakem jste začal v deseti. Proč jste si vybral právě vodu a ne nějakou klasiku, fotbal, hokej?
Víte, já jsem z absolutně nesportovní rodiny, takže kdybych si vybral fotbal, asi by to bylo našim jedno, ale já bych měl pocit, že to k naší rodině tak nějak nepasuje. Ale hlavně, fotbal se mi nelíbil, nezajímal mě, nezajímalo mě, o čem ti fotbalisti mluví v televizi… Fotbal nebo hokej bych zvolil, kdybych chtěl být slavný, to ale nebyl můj sen.

Jak jste ale přišel na vodu?
Kajakářský závod jsem viděl na olympiádě v Atlantě. Líbilo se mi, že závodníci jedou sami za sebe. Ten sport mě fascinoval na první pohled.

Takže jste se v deseti vydal do trojské loděnice.
Táta tam měl jednoho známého. Začal se mnou chodit brácha, byl o pět let starší, vodil mě na tréninky.

Fotogalerie

Vybral jste si zřejmě dobře, protože vám to od samého začátku šlo.
Měl jsem štěstí na trenéra Milana Říhu, trénuje mě ostatně doteď. Což je rarita, člověk tak dlouho s jedním trenérem nevydrží. Nejdřív to bral tak, že je to pro nás skaut, byla tam super parta, jezdili jsme na závody, pod stan, na výlety, dodnes vídáme. Nikdy mě ani nenapadlo, že někdy budu jezdit na vyšší úrovni.

Kdy se z toho stala vážnější věc?
Přišlo to tak nějak samo od sebe. Najednou jsem byl s juniorskou reprezentací na mistrovství světa v Rakousku, tam jsem ujel medaili. To byl první úspěch.

Kajak je nápor na psychiku

Přeskočme teď do Londýna, tam jste v úspěch věřil?
Věřil jsem, že můžu zajet dobře. Kecal bych, kdybych řekl, že jsem nepřemýšlel o medaili, ale nepoutal jsem se k tomu. Neříkal jsem si, jestli tu medaili neujedeš, bude to průser. Pro mě to byl závod jako jakýkoli jiný.

Poznáte, že máte dobrou formu?
Zastávám názor, že takové to alchymistické povídání o formě, zda ji mám, nebo nemám, je klišé. Člověk ale ví, jestli se mu jezdí dobře, nebo ne. A ten týden před olympijským závodem se mi dobře nejezdilo. Při tréninku mi to nešlo, mrvil jsem, na co jsem sáhl. Ale hrozně mě to bavilo, nechtěl jsem z vody vylézt – a to mě uklidňovalo. Když tě to baví, může to dopadnout dobře, říkal jsem si.

Hradilek si vyzkoušel jízdu na invalidním vozíku.

Jste sebevědomý?
Ne, nikdy si neříkám, že budu dobrý, spíš ať nejsem poslední.

Dobrý jste ale byl, stříbro náhoda nebyla.
To ne, už jsem dva roky ve světové desítce, poslední rok v trojce nejlepších na světě. Jsem ale pokorný, protože náš sport není běh na pět kilometrů. U něj ten, kdo má natrénováno, ví, že zaběhne v určitém čase, u nás prostě ne.

V čem je váš sport zrádný?
Záleží, jak komu sedne kanál a jak se mění voda. Branky sice jsou po celou dobu závodu na stejných místech, ale voda pulzuje úplně jinak. Když se podíváte na vlny na jezu na Čertovce, taky poznáte, že voda žije, mění se, sice maličko, ale je to znát.

To stíháte vnímat během závodu?
Samozřejmě. Musíte si zapamatovat trať, to znamená, že si ji desetkrát až patnáctkrát zvizualizuji, pak ji ale ještě musím vnímat při jízdě. Když vjíždím do brankové kombinace, musím se po očku podívat, jak voda vypadá. Stačí jiný náklon a celé to dopadne úplně jinak. V tom je můj sport vlastně dost podobný situaci, kdy je člověk ve volném pádu, to stačí minimální pohyb třeba jen dvou prstů a začnete se přetáčet… Totéž platí pro vodu, stačí malinko změnit náklon a loď začne reagovat úplně jinak.

Před závody se prý snaží jíst lehčeji, aby se cítil lépe. „Ale já se cítím OK,

Před závody se prý snaží jíst lehčeji, aby se cítil lépe. „Ale já se cítím OK, i když sežeru knedlíky, zelí a pořádný bůček,“ dodává se smíchem.

Předpokládám, že velkou roli hraje psychika.
Myslím, že je to jeden z nejnáročnějších sportů na psychiku. Hlavu je vážně potřeba mít v pohodě.

Stalo se vám někdy, že jste řešil trabl ze soukromí a na vodě to bylo vidět?
Ano. Třeba když jsme neměli úplně perfektní vztah s přítelkyní, trenér to na mně samozřejmě poznal. Bylo to těsně před mistrovstvím světa. Přeptal se mě na to, uklidnil mě… Nakonec jsem získal stříbrnou medaili.

Posilovnu nenávidím

Říkáte, že máte téhož trenéra od svých dětských začátků. Rozumíte si s ním asi i po lidské stránce.
Ano. Teď se hodně vzájemně respektujeme, poslední tři roky to funguje spíš na bázi společného promýšlení, diskuze. Nikdy to není tak, že on by něco vymyslel a já bych jel a poslouchal. Většinou přinese nápad, já ho poupravím, společně to doladíme.

Je ve vašem sportu ještě co vymýšlet? Není už vše vyzkoušené?
Spousta věcí se dál rozvíjí. Dlouhodobější trénink nesmí být monotónní, to pak tělo spadne do stereotypu a nezlepšuje se, proto musíme přicházet na nové metody. Teď je hodně v kurzu balanční cvičení, snažíme se ho do tréninku zakomponovat.

Co vše patří do vašeho tréninku?
Přes léto mi trenér zadává hodně běhu, což je dobře, protože jsem astmatik a roztahuju si tak plíce. V zimě je to spousta kolektivních her v tělocvičně, basket, fotbal, florbal, hodně dělám gymnastiku, chodíme na běžky. Je toho spousta.

Co posilovna?
Nesnáším ji, činky mě zvedat nebaví. Fakt tam moc nechodím.

Takže to je všechno z vody, ty svaly?
Hm, ano.

Máte sportovní sny?
Nikdy jsem je neměl, nikdy jsem si nepředstavoval, jak přebírám nějakou trofej. Mám jediný sportovní cíl, abych to dělal, dokud mě to bude bavit. A až přestane, abych s tím seknul. Ten sport bude asi těžké opustit, ale můj osobní cíl je odejít se ctí a včas. Názorný příklady, kam to vede, když se to nepovede, známe.

Jaké máte na mysli?
Konkrétnější být nechci.

Vavřinec Hradilek

Narodil se v roce 1987, o deset let později poprvé usedl do kajaku. Klubu USK Praha přitom zůstal věrný dodnes, stejně tak jako trenérovi Milanu Říhovi. Dařilo se mu už v žákovských kategoriích, sbíral tituly mistra České republiky. V roce 2004 získal bronzovou medaili na evropském šampionátu, o rok později stříbro v závodě hlídek. V roce 2007 vyhrál závod Světového poháru, dva roky nato se stal mistrem Evropy a skončil třetí v celkovém pořadí Světového poháru. V roce 2010 byl druhý na mistrovství světa, z mistrovství Evropy si odvezl bronz. V roce 2011 zvítězil v anketě Kanoista roku.

Vystudoval stavební průmyslovku, vysokou zemědělskou ale musel po dvou semestrech opustit. "Nešlo to se sportem dohromady, škola mi navíc nepovolila individuální plán," dodává s tím, že v budoucnu by se chtěl věnovat sportovnímu marketingu.

Momentálně nemá přítelkyni, nic víc však o svém soukromí prozradit nechce. "To je čistě osobní věc," říká rozhodně.

Další olympiádu ale zvládnete, ne?
Do Brazílie chci, i když nikdo neví, co bude za ty čtyři roky, jak na tom budu. Pravda je, že když jsem byl v Pekingu, nedokázal jsem si představit, že budu v Londýně ještě závodit.

Kajak je fyzicky velmi náročný sport. Co zranění?
Rotační pohyb vsedě nedělá páteři a zádům vůbec dobře. Hodně trpí. Proto je třeba dělat spoustu dechových a kompenzačních cvičení. Je potřeba se o sebe pečlivě starat. Když je člověk mladý, tak se to nezdá, dělá si z toho srandu, ale ono se to pak projeví. Musím to ale zaklepat, zatím se mi zranění vyhýbají.

Vzory nepotřebuju

Udělejme teď úkrok stranou, víte, klik vás je Vavřinců v Česku?
Kdysi jsem to zjišťoval, nebylo to moc, myslím, že do stovky.

Teď by jich mělo být 151.
No, dělám tomu jménu dobrou reklamu, třeba budou přibývat.

Neptal jste se někdy rodičů, proč zrovna Vavřinec?
U nás v rodině se obecně dávají staročeská jména, ségra je Antonie, bratr Václav, máme Jeronýma, Jonáše, Mariánu.

A taky zdoláváte výzvy. I když říkáte, že jste nesportovní rodina, teta se za vámi rozjela do Londýna na kole…
Můj otec pochází z osmi dětí, tím pádem mám hodně rozrostlou a pestrou rodinu, do níž se vejde spousta aktivit. Jsou tam herci, politici, úředníci, máme i tanečníky a tanečnice.

A pak ta teta.
No, teta. Ona absolvovala už loni, myslím, přejezd Alp. Mně to přijde hezké. Mám rád cyklistickou přepravu, zejména po městě, mám elektrokolo.

Co pro vás rodina znamená?
Základ života. Dá člověku základní směr, jak fungovat v životě.

Dala vám i vzor?
Nikdy jsem žádný nechtěl mít. Nemám ho ani teď.

Zmínil jste, že kajak reaguje ve vodě podobně jako tělo při volném pádu, neláká vás zkusit něco nahoře, ve vzduchu?
Už jsem dokonce byl ve Skydive areně, kde se volný pád simuluje. Hodně mě to láká. Teď se mi snad naskytla šance proletět se s Martinem Šonkou (špičkový český akrobatický pilot – pozn. red.).

Prozraďte mi, jel byste, po všech těch medailích a velkých výzvách, třeba na Sázavu, nebo by to pro vás byla moc velká nuda?
Asi bych jel, ale ne v sezoně, kdy tam je moc lidí. A určitě bych tam nejel kvůli vodě, ale kvůli partě.

Jak odpočíváte?
Nejraději jedu do přírody na výlet. Nedokážu sedět na zadku a nic nedělat.

Co vy a knížky?
S tím jsem trochu nespokojený, na to, kolik mám času, čtu málo. Nebaví mě sci-fi, zkoušel jsem Terryho Pratchetta, ale není to můj šálek čaje. Lákají mě příběhy, třeba z meziválečného období. Než jsem jel do Izraele, přečetl jsem knihu o jeho založení, o Jeruzalému. Baví mě dějiny i životopisy slavných lidí.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.