Od středověku se až do devatenáctého století se na službě ve válečném námořnictvu nic zásadního prakticky nezměnilo. Bylo to pořád stejně brutální řemeslo, které si vybíralo krutou daň. Námořníky čekaly měsíce úplné sociální izolace uvnitř často velmi drsného kolektivu. Nekonečný dril a zdánlivě zbytečné rajóny, které měly upevňovat morálku během týdnů nekonečné nudy. Nesmyslně drastické tresty a potupné postihy za každé, byť sebemenší porušení nařízení a řádů. Bití a urážky od nadřízených. Nejrůznější nemoci z podvýživy, které měly původ v mizerném jednotvárném jídle, tropické horečky a plísně.
A když konečně přišla akce, bylo boj obvykle rychlý. Nebylo totiž kam ustoupit, kde se schovat. Méně vyzbrojená loď byla tou silnější rozstřílena děly, na ty, kdo přežili, čekala studená voda, mnohdy plná žraloků. Zajatci se obvykle nebrali. O život však nešlo jen při boji, ale při každé bouři, vlnobití nebo srážce se zrádným útesem.
Sečteno a podtrženo, není divu, že byli námořníci vděční za tlumení svých emocí pořádnou dávkou alkoholu.
Přídělový systém vyřeší každý problém
Jeho dávkování však bylo oříškem: jak využít výhod alkoholu, ale zároveň posádku udržet schopnou provozu? Španělé, Nizozemci nebo Francouzi se utápěli v experimentování, ale britské královské námořnictvo mělo tabulky pro každou situaci. Na základě odpozorovaných letitých zkušeností byl stanoven oficiální garantovaný příděl alkoholu pro každého člena posádky. Kromě dávek sucharů, sýra, soleného masa tak měl námořník na širém moři nárok na osm pint piva denně. Tedy cirka tři a půl litru.
Námořníci dostávali hořké pivo postupně, k jídlu, důstojníci si mohli vybrat, kdy si svůj příděl vypijí. Často se však své dávky zříkali, aby mohli individuálně zvýšit příděl posádce za odměnu. A také měli přístup k solidnějším alkoholickým nápojům než jen k bryndě vyrobené v pivovarech Victualing Board.
Tato firma si přitom naši pozornost rozhodně zaslouží, a to nejen proto, že její kořeny sahají až do roku 1550. Tehdy byla zřízena královským výnosem jako centrální výstrojní služba námořnictva, jež měla v předstihu zajistit pohotové doplňování trvanlivých zásob pro všechny lodě. Vlastnila jatka, pekárny, pivovary a sklady proviantu, které zajišťovaly výživu až 140 tisícovkám námořníků.
Byla také „vědeckým orgánem“, který experimentoval se složením potravin, a často i se zdravím námořníků. Ano, právě tady vznikaly super-slané slanečky, které se sice nedaly jíst, ale přetrvaly měsíce dlouhé plavby. Tady se připravovaly suchary, které bylo nejprve třeba namočit a pak rozbít kladivem, aby se vůbec staly poživatelné. A právě tady přišel nápad na strouhání mýdla do pitné vody, aby se v sudech netvořily řasy.
Nikdy nevystřízliví
Korporace Victualing Board však vyráběla též vysoko-alkoholické pivo, které se na moři ředilo v poměru 3:1 s mýdlovou vodou. A právě zde vznikalo pivo dochucené místo chmele smrkovým jehličím, které mělo potlačovat kurděje. Mělo jen jednu podstatnou vadu: obojí bylo naprosto nechutné. Britská admiralita musela připustit, částečně pod tlakem reptajících posádek, že pivo je pro delší plavby nepraktické. Objemné sudy zbytečně zaplňovaly podpalubí, byly vystaveny plísním a jejich obsah podléhal v tropickém horku rozkladu. Jakou jinou alkoholickou alternativu tedy zvolit?
Víno se příliš neosvědčilo, zato s kořalkou to bylo slibnější. Koncentrovaný alkohol nepodléhal rozkladu a současně nezabíral tolik místa. Královské námořnictvo nejprve nabízelo v přídělovém systému brandy, ale dodávky vinné pálenky komplikovaly vztahy s Francií. Východoindická společnost nabídla alternativu v podobě velmi levného araku, vesměs vypáleného z datlí. Jenže při dvou a více litrech na osobu a den fungoval až moc dobře a silně rozvinutý alkoholismus flotilu spíše paralyzoval. „Že jsou pořád ožralí, nikdo nepozná, protože nikdy nevystřízliví,“ stěžovali si na své posádky kapitáni. Počínaje sedmnáctým stoletím do centrálního plánování vstupuje nová položka. Rum.
Johoho! Ať teče…
Britští námořníci za něj vděčí takzvanému trojúhelníkovému obchodu. Při něm převáželi cetky z Evropy (textil, bižuterie a zbraně) do Afriky, kde je vyměnili za otroky. S těmi pak, hnáni příznivým větrem, zamířili do Střední Ameriky. Tady otroky se ziskem odprodali a nabrali tabák a bavlnu, které se v Evropě násobně zhodnotili. Byl to velmi perspektivní byznys.
Kolonisté často vypláceli cenu dovezených otroků přímo v tekuté podobě, a tak měla karibská zastávka opravdu opojnou lihovou příchuť. „Jen rum tu udržoval námořníky při životě, nahrazoval jim jídlo, pití i rodinu,“ líčil poměry spisovatel Robert Louis Stevenson. Aby se neopakoval scénář s arakem, upřesňuje v roce 1740 admirál Edmond Vernon dávkování alkoholických přídělů. Místo osmi pint piva osm panáků rumu.
Jenže pozor, námořnický panák, anglicky „tot“, ovšem měřil 71 mililitrů. Každý člen posádky tak byl postaven před slušnou výzvu, přesahující půl litru silného třtinového rumu denně. A to se britští námořníci dali pořád považovat za nejstřízlivější evropské posádky své doby! Čirý rum totiž popíjeli jen po večerech. Vernon totiž zavedl povinné ředění rumu přes den, v poměru 4:1 s vodou, a „snídaňové“ ohřívání rumu s vodou v poměru 2:1. Světlo světa tak spatřil první grog. Jednou z interpretací vzniku tohoto názvu je prý akronym Grand Rum Of Grenada. Dobytí tohoto ostrova v 18. století totiž zpřístupnilo královskému loďstvu další vydatné rumové zásoby Karibiku. Jisté je, že se inovativnímu admirálovi od té v posádkách nepřezdívalo jinak než Old Grog.
Rum je univerzální léčivo na každou bolest
V průběhu následujících let dochází k dalším změnám. Příděl rumu se stává „fixní dávkou“ na jednotlivce, už tedy není možné přepisovat své rumové panáky na jiné lodníky, kteří je třeba nad vámi vyhráli v kartách. Nad výdejem alkoholu také začíná bdít lodní administrativa. Čety posádky nejprve museli ze svých kruhů volit důvěryhodného rumového bocmana, který pro ně fasoval alkohol ze skladu. A později se už museli sami osobně dostavit na palubu k výdeji, kde jim byla z velkého kotle naběračkou odlita jejich dávka. Museli ji vypít hned na místě, často s provoláním: „Bůh ochraňuj krále/královnu!“
Námořníci měli často opodstatněný dojem, že je rum servírovaný pod dozorem důstojníků ředěný. I proto se rozmáhaly nejrůznější „zkoušky ohněm“, při kterých pár kapek rumu smíšených se zrnky střelného prachu pokoušeli zapálit. Plameny byly signálem, že vše je v nejlepším pořádku. Tedy že rum obsahuje 57 procent objemového lihu. A jinak? Vzpoura byla na spadnutí.
Pokud jste cítili, že je vám stávající rumový příděl málo, vyplatilo se zajít za lodním lékařem. Ten totiž z nedostatku jiných léčiv a nedostupnosti dezinfekce obvykle předepisoval vlastní rumové dávky na horečky, tlumení bolestí, vyspravení zažívání i pokousání pavoukem. Rum se také vydatně míchal s citronovou šťávou, jako povinná prevence kurdějí. Nad věčně opilými námořníky se ale pomalu začínala stahovat mračna střízlivosti.
V roce 1850 dostanou „stálí zaměstnanci námořnictva“ přidáno na odměnách, ale jejich rumový podíl je snížen na polovinu. Mohou si ho dokoupit, pokud chtějí. Námezdní lodníci se snížení přídělů dočkají o deset let později a v roce 1880 je zrušen pravidelný příděl alkoholu pro nižší důstojníky. V jejich případě to byla spíše formální záležitost, která měla naoko doložit, že nepříjemné změny podstupují všichni členové posádky. Trend snižování dávek lihu pak pokračuje. A v průběhu padesátých let minulého století se z ikonického spojení námořníků stává přežitek. Britská Royal Navy potřebuje sice námořníky chrabré, ale při smyslech.
Den, kdy námořnictvo vystřízlivělo
Před Vánoci roku 1969 na zasedání Rady admirálů Jejího veličenstva zazní dlouhá řeč: „Rum již nadále není kompatibilní s vysokým standardem a požadovanou výkonností britských námořníků. Nároky individuálních úkolů, požadovaná mentální preciznost, komplexní strojní a navigační systémy, to vše si žádá střízlivou obsluhu. Závisí na tom lidské životy.“
Debata pak pokračovala v parlamentu takzvanou „Velkou rumovou debatou“. Osmadvacátého ledna 1970, po hodině a čtvrt trvající diskuzi, je otázka rumu vyřešena. Verdikt? Kořalka už na lodě nepatří. O jednatřicátém červenci, kdy nařízení definitivně vejde v platnost, námořníci nazývají „Black Tot Day“. Pro konzumaci rumu na lodích to byl opravdu černý den.
Šest cinknutí zvonku tehdy ohlásilo v 11 hodin nástup posádky k poslednímu výdeji rumového přídělu. Někteří námořníci nastupují v tmavých smutečních uniformách nebo aspoň s černými páskami na rukávech. Na lodi HMS Collingwood k tomu hrají i tesklivou melodii dudy. Námořníci pak po dopití posílají své tots, panáky, k mořskému dnu.
