Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Zločin je hluboce lidský čin, říká bývalý vězeňský kaplan Aleš Jaluška

aktualizováno 
Naslouchal vrahům, násilníkům, ale také lidem, kteří se dostali do těžké situace. "Často volíme mezi menším a větším zlem a někdy dokonce mezi hodně velkým průšvihem a jenom o trochu menším," říká bývalý vězeňský kaplan Aleš Jaluška. Čtyřiadvacet let zpovídal odsouzené v přísně střežené valdické věznici.

Po práci ve vězení jsem méně tolerantní, přiznává bývalý vězeňský kaplan Aleš Jaluška. | foto:  Petr Topič, MAFRA

Původně jste byl vojákem. Jak se z vás stal kněz?
V životě jsem měl jedno ohromné štěstí, nejlepší chlap, kterého jsem potkal, byl můj vlastní táta. Za první republiky pracoval jako oficír a já s bráchou jsme chtěli být jako on. Na vysokou školu jsme nemohli, protože jsme neměli dělnicko-rolnický původ, a proto jsme se oba vyučili elektrikáři. V osmnácti jsem se přihlásil na vojenskou školu, na jinou to ani nešlo. Tři a půl roku jsem strávil u paragánů, kde jsem celou tu dobu přemýšlel o ceně lidského života. V armádě mě poměrně dlouho učili, jak lidský život ukončit, ale co dává jeho smysl a cenu, to jsem se tam dozvědět nemohl.

Prý jste se rozhodoval mezi medicínou a teologií, proč zvítězilo náboženství?
Plno přátel mě tehdy od medicíny odrazovalo se slovy, že na humanistiku nebude prostor a na pacienta budu mít maximálně pět minut času. A neznal jsem nikoho, kdo by mi vymluvil teologii. Začal jsem se proto o to zajímat a zjistil jsem, že jsem pokřtěný u Církve československé husitské. Otázka studia už pak byla jasná.

Původně jste ale věřící nebyl, kdy nastal ten zlom?
Během přijímacího pohovoru se mě profesor na dogmatiku ptal, jestli jsem věřící. Já ale tehdy nebyl a přiznal jsem to. Odpověděl mi, že mě to buď časem přejde, nebo ze školy odejdu. Ve třetím ročníku mi Bůh začal promlouvat do života a já už věděl, že chci být farářem.

Jak jste začínal?
Poslali mě do vesničky Držkov u Tanvaldu. Strávil jsem tam patnáct let. Odtamtud jsem ale musel pryč, protože jsem místní mladé lidi Biblí po hlavě zrovna moc nemlátil. Naopak se mnou chodili lézt na skály, stavěli jsme iglú, ze slamníku udělali klubovnu, povídali jsme si o všem možné. Nebyl čas na blbosti, naopak byl prostor na tahání dříví z lesa, vydělání pár peněz a opravení nějaké kapličky. To se ale v té době obecně moc nenosilo. Byl jsem vykopnut z Držkova do Lomnice nad Popelkou.

Během oné doby jste se oženil. Vaše manželka je farářka Jednoty bratrské, jak vypadá manželství mezi dvěma faráři z různých církví?
Asi jako každé jiné manželství. Se ženou máme k sobě teologicky podstatně daleko. Na tom ale nezáleží, protože Bůh je jenom jeden. Kvůli své víře jsem se nemusel hádat ani s muslimy. Říkám, věřte si čemu a v co chcete, ale neubližujte lidem s jiným názorem. Ano, má víra je nejlepší pro mě, ale nemusí být pro ostatní. Důležité je, aby cesta, po které jdete, byla férová.

Pán Bůh mi zavolal. A já mu to zvedl

Kdy jste se rozhodl dělat vězeňského kaplana?
Před Vánoci v roce 1989 jsem se zrovna vrátil ze své čtvrté himalájské expedice. Pamatuji si, jak bylo na faře asi dvacet lidí. V té hektické době byl v místnosti rámus, všichni se bavili o politické situaci. V tom hluku jsem z rádia uslyšel zprávu, že je ve věznici Valdice u Jičína vzpoura vězňů. Věděl jsem, že je ta věta určená pro mě.

To jste nějak vnitřně cítil?
Za celou dobu farářování jsem se naučil dvě věci. Za prvé, když ti Pán Bůh zavolá, tak ten telefon zvedni. A za druhé, nečůrej proti božímu větru, protože to je hloupost. Pokud v rámusu dvaceti lidí zaslechnu jednu jedinou větu z rádia, tak vím, že to je ten telefon pro mě.

Ve Valdicích vás ale nejdřív nechtěli.
Zaklepal jsem na dveře a vylezl nějaký nadporučík, který mě vyprovodil se slovy, že černoprdelníci mohou dovnitř jenom v klepetech. Ty jsem neměl. A vyrazil mě. Kdyby mě znal, věděl by, že tímhle jednáním mi podepsal vstupenku. Když mě někdo vyhodí oknem, slaním dovnitř komínem. Na pátý nebo šestý pokus jsem potkal jednoho velmi dobrého a chytrého podplukovníka. Druhý den jsem nastoupil.

Kde jste se učil řemeslu vězeňského kaplana?
Především v Německu, protože poslední český vězeňský kaplan doprovázel Miladu Horákovou a další byli spíš zavření. Ze začátku jsem nic neuměl a ani jsem nevěděl, na co se mám ptát. Vše bylo nové a já jenom věděl, že se to chci naučit.

Ve věznici jste zpovídal několikanásobné vrahy, vrahy dětí, násilníky. Neptal jste se sám sebe, jak to ten nahoře mohl dopustit?
Ještě nikdy jsem neviděl, že by přímo Bůh něco udělal. Viděl jsem plno šílených věcí, ze kterých se mi stále občas i po čtyřiadvaceti letech zvedá žaludek. Pro ty činy se ale rozhodli lidé. Je chyba, že si představujeme Boha jako policistu stojícího na křižovatce nebo jako hodného strýčka, který nás má obdarovat. Tak to vůbec nefunguje.

Aleš Jaluška

Narodil se v roce 1947 v Praze. Dvacet čtyři let pracoval jako vězeňský kaplan v jedné z nejtěžších českých věznic, ve Valdicích zpovídal obviněné z vražd a jiných násilných činů. Jeho vstřícnost k lidem za mřížemi ale neskončila v okamžiku odchodu, stále jim pomáhá začlenit se do běžného života, a to nejenom duchovní radou, ale též i pomocnou rukou při hledání zaměstnání.

Jeho celoživotní vášní je horolezectví. Čtyřikrát byl na expedici v Himálaji, procestoval téměř celý svět a každoročně slouží na Štědrý den bohoslužbu na hřbitově horolezců na Hrubé Skále. Občas vyrazí na skály i dnes. V únoru otevíral ferratu u Semil, kterou si sám vyzkoušel.

Na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze přednáší pastorační práci, jeho manželka je farářkou Jednoty bratrské a syn studuje teologii na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Aleš Jaluška žije v Lomnici nad Popelkou, kde stále vykonává pastorační činnost.

Takže jste po celou dobu o své víře nezapochyboval?
Samozřejmě ano. Nikdy ale ne způsobem – Pane Bože jak jsi mohl dopustit takové utrpení malého dítěte? Ptal jsem se, jestli je tento svět opravdu výsledkem božího rozhodnutí, nebo náhodného výběru nějakých molekul.

Jak probíhá vězeňská zpověď?
V kriminále potkáte lidi, kteří provedli šílené věci. Jediné, co pro ně mohu udělat já, je dát jim svůj čas a prostor. Poslouchal jsem jejich příběh třeba i podesáté. Podesáté jsem si vyslechl, co s tou ženou udělali a jaké to pro ně bylo. Nebo co se stalo s tím dítětem. Sledoval jsem, jak se jejich příběhy postupně mění. Málokdo si totiž přizná: Já jsem vraždil. Já jsem zabil. Ne, oni mluví způsobem, že bylo vražděno v jejich přítomnosti.

Změní se po zpovědi vnímání činu?
Může se to stát. Snažil jsem se člověka dovést k přiznání pravdy o sobě samotném. Vrah ale kolikrát přiznání neunese, nezvládne fakt, že vzal někomu život. Co se ale s takovým člověkem stane, když dochází k poznání? Je velice blízko k dalšímu činu. K sebevraždě z výčitek svědomí. Takových lidí jsem potkal hodně. Ty pak musíte přesvědčit, aby si život nevzali.

Myslíte si, že jste nějak mohl ony lidi změnit?
Já jsem se mohl za ně akorát modlit. Jako kněz, kupodivu stále věřící. Modlím se za hodně lidí a je věc Pána Boha, jestli mé modlitby vyslyší. Já to zkouším dál.

Stávalo se vám, že se nevěřící vězni postupně přikláněli na víru?
Nevím, na co se měří víra. Jsou to kila nebo tuny? Slyším, že mi člověk něco říká, že se naučil otčenáš. To i vidím. Ale víra nerovná se kostelní rozcvička. Víru mi člověk začne dokazovat teprve až chováním a jednáním po propuštění. Ve věznici nevím, jestli mi o tom člověk vypráví proto, že ze mě cítí výhody, protože jsem plno lidem pomohl se uchytit ve světě. Pokání není pouze opakování slov, jsou to především činy. Bez toho mohou být slova o víře pouze ziskuchtivé kydy.

Jak velký zájem měli vězni o zpověď?
Když se mi poprvé podařilo získat pro jednoho vězně milost od bývalého prezidenta Václava Havla, měl jsem u sebe plno. Hodně lidí si myslelo, že je po odříkání otčenáše dostanu ven.

"Drtivá většina vrahů vraždu odsuzuje a hodně z nich by za ni dávalo provaz,"...

"Drtivá většina vrahů vraždu odsuzuje a hodně z nich by za ni dávalo provaz," říká vězeňský kaplan z Valtic Aleš Jaluška.

Může se člověk, který zabil, mnohdy ne jednou, napravit?
Odpuštění je věc Boží. Nevím, jestli se může napravit. Může změnit své jednání. Po všech svých zkušenostech jsem zjistil, že ani sám moc dobře nevím, co je správné a podle čeho napravovat. V lidském životě jsou mnohdy velice složité věci a jenom zřídka volíme mezi dobrem a zlem.

Pokušení v sobě máme všichni

Jednou jste řekl, že mezi vězni jsou i slušní lidé. Jak jste to myslel?
Velmi slušní lidé. Představte si, že vašemu dítěti někdo ublíží a ten někdo by se vám v tom okamžiku dostal do rukou. Občas se dobrý a kvalitní člověk ocitne v situaci, kterou nezvládne. Znal jsem jednoho, který se dostal do dluhů, podepsal špatnou směnku, nedokázal splácet a zabil věřitele. Ano, udělal chybu, vražda je špatné řešení. Nebyl to ale chladnokrevný vrah. Na druhou stranu je ve Valdicích plno lidí, k nimž bych se neotočil zády.

Prý jste si před zpovědí maloval na papír pavouka, jestli daného vězně přijmete. Proč?
Abych věděl, jestli ho zvládnu poslouchat. Zvažoval jsem, jestli na to ten den mám. Pomocí téhle malůvky jsem kolikrát došel k poznání, že v ten daný okamžik bych zpověď nezvládl.

S některými vězni jste trávil řadu let, během zpovědí jste s nimi kouřil cigarety, pili jste spolu kávu. Nepřesáhl ten vztah někdy profesionální rovinu?
Toho jsem se vždycky snažil vyvarovat. Nechtěl jsem, aby mi osobní vztah vzal pokud možno kriticky reálný pohled na vězňovo jednání. Dneska už jsou na svobodě dva, u nichž to bylo jiné. Jeden je venku patnáct let potom, co si odseděl pětadvacet let. Druhý deset let po sedmnáctiletém trestu. Ano, jsme kamarádi. Jsem velmi hrdý na to, že jsme přátelé, a doufám, že oni mohou tvrdit to samé. Nikdy jsem ale neměl odvahu se jich zeptat.

Měl by člověk dostat druhou šanci?
Pokud chce. Měl by dostat šanci žít podle pravidel. Teď u mě na faře bydlí čerstvě propuštěný. Je to už několikátý člověk, který u mě začínal. Pokud zjistím, že vězeň poctivě chce, rád mu podám pomocnou ruku, pomocnou, ne přátelskou ruku.

Je podle vás možné, aby se do společnosti úspěšně znovu zařadil člověk, který například seděl deset let?
Je s tím velký problém. Jaký člověk může vyjít z prostředí, kde je násilí naprosto běžné?

Jaký je nejčastější omyl naší společnosti při pohledu na lidi zavřené ve Valdicích?
Že zločin je něco nelidského. Naopak je to jedna z mála věcí, která nás odlišuje od zvířat. Lidé si myslí, že zločin páchají nelidské stvůry. Zločin je hluboce lidský a pokušení se ozve téměř u všech. S výjimkou ho máme v sobě všichni. Ať si každý sáhne do svědomí, jak by dopadlo jeho okolí, kdyby jenom myšlenka vraždila.

Stal jste se za dobu strávenou v base více tolerantní, nebo naopak?
Jsem daleko méně tolerantní. Za dobu působnosti ve Valdicích jsem například došel ke změně názoru na trest smrti. Ze začátku jsem ho odsuzoval. Po dvaceti čtyřech letech práce tvrdím, že trest smrti má své nezastupitelné a nenahraditelné místo ve fungujícím právním řádu. Zdůrazňuji, ve fungujícím, ne tedy v českém. Budete se divit, ale řada odsouzených za vraždu zastává trest smrti pro vrahy.

Poznamenala vás ta práce nějak?
Každého ovlivní jeho práce, sami sebe ale můžeme hodnotit jen těžko. To by museli říct lidé z mého okolí.

Proč jste se po dvaceti čtyřech letech rozhodl přestat?
Dříve jsem byl nějakou dobu dobrovolným členem horské služby a základní pravidlo záchranáře zní – nikdy neohroz sám sebe. Skončil jsem kvůli věku a ještě mám v plánu další věci. Mise stále není dokonána, protože ve vězení jsou lidé, kteří si zaslouží druhou šanci. Osobně jsem dokončil cíle, které jsem si stanovil.

Ty byly a jsou jaké?
Dotáhnout do vězení certifikované zkoušky z angličtiny a umožnit vzdělání završené maturitou. Sám sobě jsem si řekl, že můj věk pro odchod bude šedesát šest let. A slíbil jsem svým kantorům, že přeložím některý z traktátů talmudu do češtiny.  To je práce na dalších tak na šest až sedm let.

Autoři:






Nejčtenější

Jedním z kvinteta protagonistů odborů je Cain Velasquez.
Bojovníci MMA založili odbory. Chtějí zdravotní benefity i vyšší platy

Rvou se v kleci, teď se však míní prát i za své zájmy jako pracující. Za jistější pracovní místa, za proplácení nemocenské. Skupina bojovníků MMA založila...  celý článek

I muži bývají oběťmi sexuálního násilí. A pachatelkami bývají často ženy.
Ženy jsou sexuálními predátorkami častěji, než si myslíme, tvrdí studie

I ženy se dopouštějí sexuálního násilí, dokonce ve větší míře, než si donedávna odborníci mysleli, tvrdí vědecké studie. Za podhodnocování role žen jako...  celý článek

Mužský a ženský pohled se liší, tvrdí věda.
Vidíme to jinak. Ženy a muži udržují oční kontakt odlišně, zjistila věda

Ženy vnímají tvář více jako celek a jsou pečlivějšími pozorovatelkami. Mužský pohled je liknavější. Může za to nejspíš evoluce, která ženám přisoudila roli...  celý článek

Baví vás vaření?
Baví vás vaření?

Inspirujte se recepty na eMimino.cz

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.