V areálu Mercedesu v pražských Stodůlkách tu možnost máte. Nejprve se vám dostane teorie, pak ale vyrazíte za divokou praxí na tamní polygon. Vyzkoušíte si na něm mnohé. Stoprocentní stoupání (45 stupňů) s možností extrémního výjezdu a zastavení, šedesátistupňový sjezd, boční náklon, brod, belgický chodník (zabetonované kameny) i simulaci přejezdu kládového mostu.
Nejdřív ze všeho je ale třeba seznámit se s vozem. "Sžít se s ním – to je první důležitá věc pro terénní ježdění," zdůrazňuje Petr Dvořák, který má výuku na starosti.
Před jízdou si musíte uvědomit, kde je těžiště automobilu. Právě od něj se totiž odvíjí svahová dostupnost vozidla, jak boční, tak podélná. Čím je těžiště vyšší, tím menší jsou svahové limity auta. Pak si na polygonu vyzkoušíte, do jakého náklonu při jakém zatížení se auto může dostat, aniž by udělalo eskymácký obrat.
Sranda to až tak není. Jakmile zasednete za volant terénního vozu a máte sjet z pětačtyřiceti stupňů, připadáte si jako na horské dráze, která se má už už utrhnout. Při bočním náklonu vám bude připadat, že se každou chvíli musíte převrátit. Přitom ještě nejste ani zdaleka na hranici toho, co auto dokáže.
"Zákazníci nikdy nevyužívají možnost aut stoprocentně. Nikdy. Většina lidí má cit, případně pud sebezáchovy a nejde do extrému," poznamenává Petr Dvořák, ale dodává: "Jenže i když laik využije možnosti auta z poloviny, působí to na něj děsivě. Musí si uvědomit potenciál vozu."
Zvláště od začátečníka chce cvičení na polygonu odvahu a pevné nervy, což se vám bude hodit i v samotném terénu. A také naprostou důvěru v instruktora. Ten jede v koloně vždy jako první a před každým úsekem radí ostatním vysílačkou, co si zapnout a proč, na co si dát pozor a co dělat.
Nakonec zjistíte, že do toho zapadnete rychle. Jde hlavně o správné dávkování plynu. Hodně vám pomůže podívat se na věc nejen z řidičské kabiny. "Zvenku vidíte a pochopíte nejlépe, kdy které systémy pracují. Vidíte, kdy zabere mezinápravový diferenciál nebo kdy dochází k přibrzdění kola," popisuje Petr Dvořák a připomíná, že kromě porozumění vozu je třeba v terénu dodržovat dvě zásady: nebát se a nepanikařit.
TERÉNNÍM AUTEM PO RUMUNSKÝCH HORÁCHRumunsko je asi poslední a jediná země v Evropě, která vás nechá nekontrolovaně jezdit po svých bohem zapomenutých horách a dovolí vám zahnout na jakoukoliv cestu, na niž se vám zamane. Když jsem se minulý rok zúčastnil Transylvania Adventure s terénními auty Mercedes, mohl jsem vše zažít na vlastní kůži. Třídenní setkání s pohořím Bihor bylo nezapomenutelným zážitkem: po zhruba 900 kilometrech z Prahy se ocitnete v drsné a téměř zapomenuté přírodě, v divokém kraji, jehož obyvatelé jsou tvrdí a vstřícní zároveň. Hlavní cesty, po nichž jsme se pohybovali, je určitě lepší projet terénním autem, ale místní horalové se s tím nepářou a to samé zdolají s tím, co mají. Ať je to místní žihadlo dacia nebo naše škodovka. Zkrátka drsňáci.   A výsledný dojem z celého terénního putování? Pokud máte pocit, že skoro panenskou přírodu si je nejlepší fanfaronsky podmanit na čtyřech kolech, užijete si to. Z vlastní zkušenosti ale přiznávám, něco mi v tom, abych si to vychutnal, bránilo. Pro každého prohánění se za řevu motoru lesem prostě není. Stačí-li vám kochat se krajinou přes okénka vašeho nadupaného stroje, budou se vám terénní výlety líbit. Já si říkal, jak vzrušující by bylo projít si pohoří pěšky nebo projet na kole. Marek Odstrčilík |
