Kok-boru: do roztrhání těla
Tradiční sport stepních oblastí střední Asie, dnes udržovaný zejména v Kyrgyzstánu, Turkmenistánu či Afghánistánu. Jde v něm o bezhlavé tělo zabitého kůzlete či telete (preferuje se druhá volba, protože údajně víc vydrží a nerozpadne se při urputné soutěži). Mrtvoly se hráči snaží zmocnit, aby se následně zbavili ostatních a mrštili jí do cílového kruhu.
Klání je to přitom velmi ohnivé a dynamické, protože soutěžící mohou použít cokoli, aby skórujícímu jeho plány zmařili. Proto si často chrání těla před kopanci a ranami biče protivníků helmami a těžkým oděvem.
Hra, která trvá až několik dnů, vyžaduje značnou zručnost jezdců a speciální trénink jejich koní.
Hurling: svištící míč a dřevěné hole
Sport zcela seriózní: s pravidly, technickými parametry, oficiální ligovou soutěží. A navíc, podepřený národní hrdostí na Irsko, svou mateřskou zemi.
Připomíná vlastně mix pozemního hokeje, fotbalu a snad i rugby. Hráči se snaží speciální dřevěnou hurlingovou holí (nazývanou camán) odpálit míček buď do soupeřovy branky, nebo mezi tyče nad ní.
Při tvrdé hře, kdy se pálky míhají ve výšce hlavy a dobře odpálený míč létá až do dálky 100 metrů rychlostí až 150 kilometrů za hodinu, hráči nemají předepsány žádné ochranné vybavení, někteří však používají helmy.
Hurling hrají díky masivní irské emigraci týmy po celém světě, nicméně potenciální „mistrovství světa“ by začalo rovnou finálovým bojem: národní týmy má jen Irsko a Skotsko.
Jai-Alai: nejrychlejší hra na světě?
I tenhle sport připomínající starodávný squash má výrazné národní zabarvení: Baskicko ho propaguje dokonce jako „nejrychlejší hru na Zemi“.
Hraje se na kurtu, který obklopuje ze tří stran zeď, proti níž tým vrhá míček potažený kozí kůží ze speciálních košů nazývaných cesta. Po odrazu ho musí chytit, nejvýš po jednom dopadu na zem, a bez držení či žonglování rovnou jedním švihem zase odpálit proti zdi.
Karel Čapek popisoval tuhle hru jako „fantastickou a jednotvárnou“, Baskové však právě vyzdvihují její jedinečnost: míč o váze 125 až 140gramů odpálený z proutěné cesty dosahuje až třísetkilometrové rychlosti.
Kabaddi: trochu násilnější honěná
Podle Indů vznikl tenhle hybrid před čtyřmi tisíci lety, hraje se však dodnes.
Proti sobě stojí dva týmy o dvanácti hráčích (sedm na hřišti, pět v záloze). Jeden z nich vyšle do protivníkova pole svého bojovníka, jehož cílem je proběhnout nepřátelské území, aniž by byl chycen – v tom případě své protivníky vyřadí ze hry. Pokud je však soupeři během své mise sražen k zemi, je vyřazen on.
Vetřelec navíc musí při plnění svého úkolu zadržovat dech – a aby nebylo pochyb o tom, že nepodvádí, musí nepřetržitě křičet „kabaddi, kabaddi“.
Schwingen: sejmi ho za kalhoty
Kořeny téhle alpské varïace na zápas sahají údajně až do 13. století, nicméně uchytila se až ve stoletím osmnáctém, kdy byla použita jako nástroj na povzbuzení švýcarského národního uvědomění proti okupaci Francií.
Revivalu zvláštního poměřování sil se ale nechopili jen národovci, i český propagátor tělovýchovy Vojtěch Talík si liboval, že „ve Švýcarsku se zápas ujal a tam se také vypěstovala zvláštní škola zápasnická, tak zvaný ´švýcarský zápas´ (Schwingen), který jest všeobecně pěstován statným horským lidem a chráněn jako národní majetek, na nějž jsou Švýcaři velmi hrdi.
Zápasí se v kruhovitém ringu pokrytém pilinami, oponenti mají přes oblečení navlečeny trenýrky z juty, za něž se drží – a snaží se protivníka svrhnout na záda. Vítězí ten z nich, který druhého drží alespoň jednou rukou za trenýrky, zatímco soupeř se dotýká rameny země.
Podle tradice vítěz opráší poraženému záda… a vyhrává býka.
Ani dnes se tato disciplína nestrukturovala do váhových či jiných kategorií, pořád však platí, že se jí účastní zejména muži nad 180 cm a 100 kilo, kteří se rekrutují z řemesel, jako jsou tesaři, řezníci či lesníci.
