Pravidla jsou prostá. Leze se na čas, elektronický měřič se spustí, když se lezec vydá na stožár, na vrcholu se pak vypne tlačítkem.
Závodníci stožár zdolávají pomocí lana, jímž ho obepínají, pevnému záběru nohou pomáhají bodce přidělané na botách i většinou podomácku vyráběné opěrky holení. Jistí je lano připevněné k sedacímu postroji.
Základem je rychlost a síla, ale též dovednost. "Technika je hlavní," uvedl BBC špičkový britský lezec Grant Gallier, "běhat po zemi je lehké, ale vzhůru to může být ošidné. Horní část těla se musí sladit s nohami." Výhodou je nízká hmotnost lezce, klíčová je koncentrace. I jen malé zaváhání může totiž stát závodníka cenné sekundy.
Odměnou by na vrcholu mohl být lezcům pohled do krajiny, jen málokdo si ho ale vychutná. "Je to hodně náročné. Dostat se tam vás stojí kupu energie a nahoře jste absolutně zničený. Je to dřina, skutečně dřina," říká Gallier.
Na letošním mistrovství se s ní podle agentury Reuters nejlépe vypořádal čtyřiadvacetiletý Matt Thomas z Walesu. Pětadvacetimetrový stožár zdolal za 10:30 s.
Relativně nová sportovní disciplína má kořeny v Americe a Kanadě. Vysoké stožáry se tam vztyčovaly jako cílový ukazatel při svážení dříví na jedno místo.
