Naštěstí se nezačalo hned zostra, mým prvním úkolem byl rozvoz shnilých jablek. Desítky kil ovoce vyhazuji na hromádky plné celulózy, právě tyhle dvě položky totiž tvoří menu kroužkovců, jichž je tady na pět milionů.
Poté mě čeká sbírání žížal. Dostávám plastový kbelík a zahrádkářskou motyčku, klekám si a pouštím se do díla. Mám nasbírat dvě kila žížal. Opatrně odkopávám jednotlivé hromádky a vytahuji jen patřičně velké kousky, počítají se totiž jen žížaly velké pět až sedm centimetrů, menší nebrat. Zapovězené mám i pářící se dvojice. Mimochodem, jedna žížala dá za rok život sto třiceti potomkům.
Sesbírané žížaly odnáším do budovy. Tam se naváží, doplní o substrát a štěpku a jedna po druhé se vkládají do plastových krabiček. V jedné jich musí být 15 až 20 a třídí se podle velikosti. Ty největší si ale pro své zákazníky farma dováží až z Kanady, trvá totiž dlouho, než dorostou, a farma se tak musí spoléhat na import.
O poznání větší macky cpu do krabiček taky, jejich odpor je ale znatelnější, obmotávají se mi kolem prstů jako hadi. Na nepříjemné pocity však u žížal nemám čas, číhají na mě až na další štaci.
Ano, teď to přijde.
Nejhorší ze všech dílů Těžké dřiny
Čeká mě práce s masnými červy, konkrétně s larvami masařky obecné. Na svět přišly nakladením vajíček do hnilobného masa.
V chladicí místnosti beru čtyři velké kýbly do poloviny zaplněné tím nejhorším, co mě mohlo potkat. Pohled na tisíce hemžících se larev mě děsí, ovšem, pravda, ne tolik jako pokyn, který dostávám.
Těžká dřinaReportérova muka můžete na vlastní oči sledovat ve středu 2. května od 20:15 v pořadu Těžká dřina na televizní stanici Prima Cool. |
Rukou mám larvy probírat společně s pilinami, v nichž jsou uchovávány. Snažím se, ale nemůžu se přemoct. Půl hodiny se trápím, ne a ne se odhodlat.
Nakonec zvítězí pocit zodpovědnosti, musím pořad dotočit. Rukou začínám kvedlat v kbelíku a červy poté na pohyblivém sítu odděluji od pilin. Je to strašlivé, cítím, jak se mi zmítají v dlani.
Husí kůži mám po celém těle, svaly v tenzi, hlavu plnou děsivých představ a pocitů a neustále se musím přemlouvat, abych muka nevyřešil dezercí. Další úkol mě trápení nezbaví, teď je přece třeba červy nalitrovat a nakrabičkovat. Beru do rukou kuchyňskou odměrku a rukou ji naplňuji. Ten pocit bych nepřál nikomu. Zápach čpavku, který tyto malé potvory vylučují, cítím ještě při psaní těchto řádků.
Spíš než na práci se soustředím na to, abych neomdlel, a to se mi nevyplácí. Zákazník si objednal osm litrů, já však u pátého rozrušením zapomínám, kolik jsem jich už navážil. Šéf mi vysypává pytel zpět a celý proces mě čeká znovu. Tak sprostě jsem sám sobě ještě nikdy nenadával.
Oddychl jsem si až na konci svého kolečka na farmě, při rozvozu žížaly, larev a rousnic do rybářských obchodů, které jsou největšími odběrateli těchto potvor. Část z nich směřuje jako krmení do zoologických zahrad nebo soukromých chovů.
Přiznávám, tahle pracovní zastávka pro mě představovala zatím nejhorší zážitek ze všech dvaadvaceti dílů Těžké dřiny, které jsem dosud natočil.
A když jsem cestou zpátky do Prahy našel na svém oděvu několik červích zbloudilců, byla to jen výhružná tečka, která podtrhla neskutečná muka, která jsem podstoupil.
