Kamenolom byla opravdová fyzická dřina, ale to, co mě potkalo v bioplynové stanici, se dá slovy či fotkami vyjádřit jen těžko. Nenápadná fabrika stojící uprostřed polí a lesů vypadala na první pohled celkem pohodově. Jenže jen do momentu, než jsem vystoupil z auta. Úder do nosních dírek mě hned na začátku přesvědčil o tom, že to lehká práce skutečně nebude.
Jen pro upřesnění, bioplynová stanice je elektrárna, jejíž turbíny jsou poháněny metanem, který vzniká chemickou reakcí ve velkých kotlích, kde jsou bakterie vylučující právě bioplyn. Můj první úkol byl přitom spojený s příjmem materiálu, de facto krmiva pro bakterie.
Ohromná podzemní betonová jímka o velikosti osmi garáží je hlavním zdrojem nejen bašty pro holky, jak svým plynotvorným bakteriím zaměstnanci říkají, ale i nezapomenutelného pachového zážitku.
V útrobách pekla
Protichemická pláštěnka, holiny omotané izolační páskou, bílý nepromokavý overal, plynová maska, brýle a inseminační rukavice mě měly ochránit před bakteriemi, plyny i zápachem. Úkol však zněl šíleně: "Slezeš dolů do příjmu, musíme vyčistit turbíny a výpustě a odházet sedlinu na dně jímky. Uvidíš sám, je to hrůza." A byla.
Těžká dřina. V bioplynce ten název opravdu sedí |
Když pomalu slezu po žebříku a došlápnu na dno, překvapí mě obrovské horko a děsivá porce zápachu. Maska na obličeji funguje spíš jako omezovač přísunu kyslíku, kterého už je i tak dole minimum. Rozhlížím se kolem sebe. Obrovská plocha je obehnaná topnými tělesy, monstrózním míchadlem a několika výstupními kanály. Šlapu po tunách kostí a po nedefinovatelné lepkavé hmotě. Kolegové stojící nahoře mi spouštějí kovový sud a já se ve stavu lehké hypoxie (snížený obsah kyslíku ve tkáních – pozn. red.) pouštím do čištění turbíny.
Igelity, tašky a snad i šlachy namotané na vrtuli, která tento lahodný koktejl míchá, jdou jen ztěžka odstranit. Mezi rukavicemi a každou věcí, kterou se do nich snažím uchopit, se mi tvoří film toho nejhorší sajrajtu a vše mi vyklouzává. Beru lopatu a začínám nakládat do sudu. Přijdu si jako v masovém hrobě. Z jednotlivých částí kostry různých zvířat bych poskládal snad celý atlas živočichů, nacházím také příbory, hrnky i celou, časem a teplem nafouknutou klobásu.
Těžká dřinaReportérova muka můžete na vlastní oči sledovat ve středu 19. října od 20:15 v pořadu Těžká dřina na televizní stanici Prima Cool. |
Po několika sudech se mi kyslíku skutečně nedostává a vylézám nahoru. Všichni zaměstnanci ode mě o několik kroků odstupují. Po obleku mi stékají zbytky obsahu příjmu, po celém těle decilitry potu. Dovolím si říci, že si tělo sáhlo na dno. Nedostatek kyslíku, fyzická námaha a obrovské vedro způsobily své. Není však čas odpočívat, jde se na další chuťovku bioplynové pohádky.
Střeva, bakterie, kosti. A zápach. Na každém kroku
Na řadě je čištění kalníku – zařízení, které ohřívá digestát, v němž jsou bakterie a jejich lahodná potrava. Nic horšího než čištění příjmu už být nemůže, ujišťují mě tady. Opak byl pravdou. Žebrovaná střeva mašiny jsou poseta kostmi, kousky něčeho, co ještě dříve chodilo nebo se plazilo, a odpadem v podobě exkrementů bakterií. Ujímám se kovové tyčky, lopaty a vytahuju všechen obsah ven.
Pak přichází vysvobození, můj další úkol bude nejméně odpudivý. Je třeba nakrmit plynotvorné bakterie. Nasazuji si rukavice, beru hadici a v tom slyším "Pouštím!". Kolem hlavy mi prolétá výstřik sedliny z čističky odpadních vod. Šéf mě pokárá za pomalou reakci, dostávám wapku a umývám vrchní část příjmu.
V momentě, když mám hotovo, přijíždí kamion s obsahem žaludků a střev statisíce kuřat. Co jsem vyčistil a umyl, mi zase zašpiní. Korba se naklání, stojíme přímo pod ní a kontrolujeme, zda vše směřuje tam, kam má. Nejedna kuřecí snídaně mi skončí v obličeji. Na nesnesitelný zápach se neodvažujte ptát.
Následuje poslední úkol, jedu s vypáleným digestátem na pole. Nejenže je bioplynová stanice ekologická, spotřebovaná potrava společně s exkrementy bakterií jsou navíc fantastickým biologickým hnojivem pro zemědělce. Sedám do traktoru, jedu na pole a všechnu tu černou kapalinu připomínající mimozemský virus ze seriálu Akta X vypouštíme do oraniště.
Ve stanici na bioplyn neexistují příjemná překvapení.
Tím pro mě dva dny v bioplynové stanici končí. Že bych se s nimi ale zbavil zápachu linoucího se z pórů kůže, z vlasů a oblečení, nemůžu říci. Ani po týdnu koupelí a sprch, kdy byly mými přáteli sprchové gely, mýdla a dezinfekce, jsem se odéru bioplynky nezbavil.
Člověkem se stávám až po desátém dni. To už se ale připravuji na další Těžkou dřinu a začínám doufat v revitalizaci svého intimního života, jehož sdílení jsem nemohl požadovat ani po tchoři.
