Už vás někdy napadlo se po lyžování proletět a prohlédnout si sjezdovku a blízké okolí protkané horskými štíty z horkovzdušného balónu? Je to jedinečný zážitek, který bere dech.
Máte šanci vyzkoušet ho každý rok v Tyrolsku.
Vždycky mě lákalo vyzkoušet si let balónem. Už roky jsem přemýšlel o tom, že oslovím některou z českých firem, která se balónovým létáním zabývá a zaplatím si hodinku letu anebo dvě nad Českým středohořím či nad Jižní Moravou.
Daleko více mě ovšem oslovila možnost vyzkoušet si let v koši pod tou barevnou bublinou nad zasněženým tyrolským pohořím s výhledem na Chiemsee či Grossglockner.
Každý rok se koncem ledna konají v Tyrolsku v oblasti Kaiserwinkl u jezera Walschsee, necelých 500 kilometrů od Prahy (5 hodin jízdy autem), závody horkovzdušných balónů.
Sjede se na ně 30 až 40 balonářů ze sedmi evropských zemí se svými vzdušnými pestrobarevnými velikány, kteří mezi sebou soutěží v přesnosti doletu na cíl, v rychlosti letu a dalších disciplínách.
Sama o sobě je to rozhodně zajímavá podíváná, ovšem ještě mnohem zajímavější je možnost proletět se s některým ze soutěžících v jeho balónu.
Let, který trvá nejméně hodinu, vyjde na 150 až 300 euro, dá se zakoupit na místě a stojí rozhodně za to.
Počasí si zahrálo s emocemi
Vyzkoušel jsem si ho na vlastní kůži, ovšem ne v den, na který byl let naplánován. Balóny mají totiž velkého nepřítele, se kterým se dá do křížku málokterý z balonářů – špatné počasí.
A právě v den, kdy byly závody slavnostně zahájeny (za velkolepého uvítání balonářů, hluku zapáleného balonového hořáku a hudby) a já už byl natěšený na jeden z nejlepších zážitků svého života, bylo zamračeno a vítr byl výjimečně silný.
Bum. Nedalo se nic dělat.
Utěšovalo mě jen ujištění pořadatelů závodu, že zítra bude přijatelněji. Moc jsem si přál, aby se jejich slova vyplnila, protože jsem měl už jen jediný den do návratu do Česka.
A skutečně, měl jsem štěstí. Od rána svítilo slunce, obloha byla až na drobné výjimky jako vymetená.
Přijíždím na plochu nedaleko zamrzlého jezera, která je poseta pestrými, ale i jednobarevnými balóny s množstvím sponzorských firem. Některé jsou už nafouklé a chystají se ke startu, jiné – jako například ten můj – teprve čekají na horký vzduch a leží poslušně a úhledně splasklé na zmrzlé louce.
Zdravím se s kapitánem balónu výrazně sytě modré barvy s logem banky. Jak zjišťuji, dalšími členy posádky bude jeho kamarád s manželkou – všechno milí Rakušané ochotní mi zodpovědět každičký můj zvídavý dotaz.
První z nich zní (jak jinak): Jak dlouho už kapitán s balóny lítá? Jeho odpověď (15 let) mě maximálně uspokojuje a padají ze mě veškeré obavy z letu. A to i navzdory tomu, že vím, že řiditelnost balónu není obecně příliš valná.
Abych si užil balónu se vším všudy, povinně se účastním jeho nafouknutí. Držím pevně jednu ze stran plachty, do které se za pořádného hluku vhání jakýmsi velikým větrákem vzduch.
Plachtu držíme dva, další dva lidé jí pomáhají, aby se nadouvala, jak má. Pro dokreslení situace – plachta balónu je dlouhá (posléze vysoká) nějakých pětadvacet metrů.
Zhruba po deseti minutách pouští kapitán hořák a plameny ohřívají s novým hlukem vzduch nahnaný do plachty, která začíná pomalu stoupat vzhůru, čímž nakonec zvedá koš z boku do klasické polohy.
Probíhají poslední drobné přípravy a já lezu do balónu. Celá příprava nezabrala ani půl hodiny.
Vzhůru do tří kilometrů
A pak už zatápíme pod kotlem (tedy přesněji - kapitán bere za táhlo hořáku) a my pomalu stoupáme vzhůru.
Alespoň mně připadalo, že stoupáme pomalu. Ve skutečnosti ale jdeme nahoru, jak se dozvídám, rychlostí 5 metrů za vteřinu.
Teprve si zvykám na to, že mám pod nohama jen pár centimetrů proutí a dřeva. Uvědomíte si to obzvláště v momentu, když se podíváte přímo dolů pod balónový koš.
Ale to je jen pár vteřin přemýšlení.
Docela si vás podmaní výhled kolem dokola, absolutně klidný let, ze kterého vás jen co chvíli vytrhne řvoucí hořák, který vám v té zimě příjemně ohřeje obličej.
Nejprve mám samozřejmě potřebu všechno fotit, ale pak je mi líto dívat se neustále do displeje foťáku, a tak se raději kochám krajinou vlastním, ničím nezkresleným pohledem.
A že je se na co dívat.
Po maličké vesničce, ze které jsme vystartovali, mi bere dech krása zamrzlého jezera, vzápětí pak blízkost horských masivů Kaiser Gebirge a jeho ostrých hřebenů. Uchvacují mě sněhové závěje vymodelované do bizarních tvarů.
Nádherný je rovněž pohled na v dálce viditelné německé jezero Chiemsee a na druhé straně pak na čnící horský velikán Grossglockner.
Kolem nás je množství dalších balónů. Sleduji, jaký směr nabírají a jak stejně jako my pracují s různými výškami, kde nacházejí vítr, který právě potřebují.
Zaujalo mě malé letiště, ze kterého právě startuje letadélko, maličké jak moucha. A my letíme dál, bavíme se s posádkou o tom, jak je úžasné počasí a také kterým směrem je Insbruck, z něhož přijeli.
V dálce mi ukazují město Kitzbühel. Dozvídám se, že letíme ve výšce 3000 metrů a rychlostí 25 kilometrů za hodinu.
Přistání jak do peřin
A protože jsme se přiblížili nad místo určení – městečko St. Johann, jdeme prý pomalu na přistání.
Takové přistání ovšem není až tak rychlé, jak jsem si původně představoval. Vybrat přesné místo a pak se do něj trefit, to sebere pěkný kus času i zkušenému balónovému kormidelníkovi, jakým je náš kapitán.
Ovšem nakonec je vybráno nejvhodnější zasněžené pole jen pár stovek metrů od města a jde se tvrdě na věc.
Klesáme stále rychleji, kopírujeme silničku mezi poli.
Máváme kolemjdoucím, kteří spolu s obyvateli nedalekých domků nevěří vlastním očí, kdo že je to zdraví.
Nakonec měkce dosedáme do sněhu.
Ale tím celá akce nekončí. Čeká mě pořádná fuška.
Nejdříve koš balónu letícího metr a půl nad zemí směrujeme na přívěs vozu, který zatím na místo přistání dorazil.
Pak táhneme ve dvou lano připevněné ke špičce balónu, aby při vypouštění padal tam, kam potřebujeme.
Nakonec stahujeme plachtu balónu do nudle, abychom ji pak mohli skládat do ohromného pytle, který nakonec s námahou cpeme do přívěsu vedle "zaparkovaného" koše.
Balení nám trvalo pouze neuvěřitelných dvacet minut. Byla to fuška, ale i ta se mi moc líbila.
Osahal jsem si vše, co k letu patří.
Ale to už nasedáme s kapitánem a jeho rodinou do jejich vozu a uháníme zpět na místo, z něhož jsme vzlétli.
Trochu mi to připadá jako sen.
Loučím se kapitánem a zbytkem posádky a děkuji mu za jedinečný zážitek, který mám chuť si znovu vyzkoušet – třeba zase pro změnu s jinou scenérií, která bude utíkat hluboko pode mnou.
Víte, že...?
Cena balónu se pohybuje kolem 60 – 80 000 euro, větší část hradí sponzorská firma, jejíž logo je pak na plášti balónu.
Balóny jsou v nafouklém stavu vysoké kolem 30 metrů.
Velká část balonářů kupuje pláště balónů u českého výrobce, chválí si poměr cena – kvalita.
Životnost balónu – tedy plachty - je jen kolem 1 000 letových hodin, pak je třeba cenově nákladnou plachtu vyměnit.
Někteří balonáři jsou opravdu otrlí, létají i za silného větru či deště desítky kilometrů, ovšem takový let s nimi nedoporučuji absolvovat.
Let bývá velice klidný, lidé se údajně bojí maximálně při startu, při samotném letu již prý vůbec ne.
Více o balónových a jiných akcích v Tyrolsku naleznete na www.kaiserwinkl.at a na www.tyrolsko.cz.
