Cyklistický trenér Viktor Zapletal před odjezdem na paralympiádu v Londýně. Na...

Cyklistický trenér Viktor Zapletal před odjezdem na paralympiádu v Londýně. Na snímku s paralympionikem-cyklistou Jiřím Ježkem a Terezou Diepoldovou (21. srpna 2012) | foto:  Petr Topič, MAFRA

Viktor Zapletal. Muž, který předělal rebela na olympijského vítěze

  • 7
Bude mu čtyřiačtyřicet, život zasvětil sportu a má velké úspěchy. Viktora Zapletala, trenéra olympijského vítěze Jardy Kulhavého a dalších špičkových sportovců, včetně handicapovaných, přitom nejlépe vystihují slovo pokora, pracovitost, skromnost.

Těžko ho donutíte, aby mluvil jen o sobě, nebo snad dokonce o svých zásluhách. Vždycky vám z toho uteče. Proto je také velká část rozhovoru o Jardovi a dalších svěřencích.

Stíháte neuvěřitelnou spoustu aktivit. Proč to všechno děláte?
Protože mne to baví.

Proč toho ale děláte tolik? Aspoň zvenčí to vypadá tak, že máte obrovský záběr. Trénujete špičkového bikera, fourcrossaře, cyklokrosaře a ještě ty nejlepší handicapované cyklisty. A ke všemu jste reprezentačním trenérem bikerů a handicapovaných cyklistů.

Možná to tak jen vypadá opticky. Z absolutní špičky mám jen Michala Prokopa (4cross), Jiřího Ježka (handicapovaný silniční cyklista, který závodí i s profíky), Radka Šimůnka (cyklokros), Jardu Kulhavého a další handicapované cyklisty Terezu Diepoldovou a Michala Starka. To je ta nejužší skupina. Pak mám reprezentační týmy, kde se snažím pomoci. Podařilo se nám vytvořit koncepci, která funguje, takže mám čas s nimi být, mluvit, jezdit na kole. Vypadá to na široký záběr, ale není toho až tolik. Je v tom hodně disciplín, ale tréninková metodika je přenositelná a jen se upravuje.

Jak se stalo to, že trénujete jak vrcholové zdravé sportovce, tak i handicapované?
Vystudoval jsem na FTVS obor tělesná výchova zdravotně postižených. Díky tomu jsem měl kontakt s handicapovanými sportovci. Dostával jsem se k nim postupně, první byl handicapovaný cyklista Michal Stark, pak přibývali další. Sportovce bez handicapu mám díky Járovi Kulhavému, s nímž jsem v kontaktu od jeho 14 let.

Jsem Jardova zpětná vazba

Jak jste se k sobě s Jardou dostali?
Jezdili jsme spolu v závodním česko-polském cyklotýmu. Už tehdy byl Jára talentovaným juniorem. Nejprve se stal juniorským mistrem světa, pak na rok odešel do zahraničního profi týmu Siemens-Cannondale. Tam se mu ale nedařilo, a když se vrátil, vzniklo tu nové uskupení a já byl osloven, zda bych s ním nespolupracoval.

Proč vy?
Jednak jsem ho znal a zároveň měl Jára pověst rebela. Ne každý s ním chtěl dělat.

V čem byl rebel?
Je svérázný, to je ale zároveň podstata jeho úspěchu. Přesně ví, co chce. Já dnes vlastně nejsem jeho trenérem v pravém slova smyslu. Detailně vím, co Jára dělá, mám na to názor a můžu mu ho říci, ale nenutím mu ho. Jeho genialita spočívá v tom, že si můj názor vyslechne a něco s ním udělá. Buď udělá, jak mu to řeknu, nebo to neudělá, nebo si z toho vezme něco dobrého. Ale minimálně o tom přemýšlí.

Takže pozice jakéhosi mentora?
Jsem spíš zpětná vazba.

Můžete mu říci cokoli?
Absolutně, na tom to je založené. Jsme kamarádi. Na Jardově úrovni závodník nepotřebuje trenéra, který by mu říkal dnes pojedeš tolik a tolik takovým tempem. To říkám juniorovi, který se v tom plácá a ještě hledá sám sebe. Jarda to ví sám nejlíp. Já vytvářím jakési mantinely, kdy říkám, takhle by to mělo být, takhle bychom to měli dělat. Tenhle tréninkový model jsme vytvořili zhruba před sedmi lety. Já říkal svůj názor, Jarda to brousil a na základě jeho zkušeností jsme z toho dostali model, který dnes aplikujeme. Umožňuje mu naladit tělo přesně na den. Ve chvíli, kdy to funguje, Jarda přesně ví, co má dělat. A já jsem člověk, který ví o všem. Vím co chce dělat nebo naopak co nechce. Takových lidí kolem vrcholových sportovců není moc. Buďto jsou to rodiče nebo trenér, přítelkyně, přítel...

Nejste tedy velký boss?
Ne, to je přece Jára. Zkoušeli to na něj jiní trenéři, ale nefungovalo to. Já tam nejsem proto, abych byl chytřejší než on. To dost dobře není možné. On je tím člověkem, který tomu dá poslední třešničku na dortu.

Jste od přírody takový, nebo jste se k tomuto přístupu dopracoval?
Platí to druhé. Pokud mám talentovaného juniora, uplatňuji něco jiného než u Járy. Juniorovi přesně říkám, co má dělat. Ale jakmile se začíná zdokonalovat a stoupat, nechávám mu volnost, aby se dopracoval do pozice, jakou má Jára. Aby byl sám tím, kdo tvoří.

Takže vy je učíte takové samostatnosti, až vás, když to přeženu, téměř nepotřebují?
Naše spolupráce je každodenní, ale pokud bych tu týden nebo čtrnáct dní nebyl, nic se nestane. Jedou si svůj systém. Má role by nastala v situaci, kdy něco nebude fungovat.

Jaký byl vlastně Jára, když byl pubertální kluk?
Vybrali jsme ho do týmu kvůli tomu, že jako junior jednou přijel asi 10. v celkovém pořadí maratonu Sudety, což je velmi obtížný bikový závod. Navíc s roznýtovaným řetězem. Když čtrnáctiletý kluk dokáže jet s absolutní českou špičkou, je to výjimečné. Jeho talent byl naprosto prokazatelný, stačilo se na něj podívat. Tehdy jsem ještě závodil, ale už jsem byl i trenérem.

S kým jste jako trenér začínal?
To bylo v roce 2006, kdy mne kontaktoval Jirka Ježek. Začal jsem pracovat s handicapovanými cyklisty a postupně přibývaly i ostatní cyklistické disciplíny. Nejen horská kola. Kvůli Jirkovi jsem musel začít trénovat dráhu, silnici. Kontaktoval jsem proto Pavla Vršeckého, naši trenérskou legendu, a s ním spolupracuji dodnes. Navazuji na jeho metodiku. Právě on byl před 32 lety u naší poslední cyklistické olympijské medaile, a já mám proto hroznou radost, že jsem měl tu čest na to teď navázat.

Nebál jste se, že je Jarda nějaký předčasně vyspělý junior?
Ne. Šel naprosto přirozenou cestou. Byl mimořádný talent. Vlastně ani pod nikým netrénoval, jen jezdil na kole a vlastním talentem se rozvíjel. Jeho úspěch pramení z velké síly.

Cyklistický trenér Viktor Zapletal před odjezdem na paralympiádu v Londýně (21....
Cyklistický trenér Viktor Zapletal před odjezdem na paralympiádu v Londýně (21....
Cyklistický trenér Viktor Zapletal před odjezdem na paralympiádu v Londýně (21....

Bylo to s ním těžké?
Ne, vůbec ne. Mne to bavilo. Pro mne to byla stejná výzva jako pro něj. Ani jeden jsme neměli co ztratit. Stal se juniorským mistrem světa, odešel do ciziny a najednou z toho talentovaného juniora spadl dolů jako šutr. Nebyl schopen dojet závod Českého poháru. Ne že by na to neměl výkonnost, ale prostě nechtěl jezdit vzadu. Naše spolupráce začala tím, že jsem mu poradil, aby zkusil navýšit vytrvalost. On si to přetavil do své podoby a výrazně přidal počet objemových kilometrů. Je to známé pravidlo nejen cyklistiky, že rychlost pramení z vytrvalosti.

Byl Jarda i rebel v chování?
Myslím, že ne. Ale řada trenérů ho tak asi chápala. Jeho kariéra byla vždy pronásledována pochybnostmi. Že to je talentovaný junior, který ale nic nezajede, protože tam je jen ten talent. Pak že není schopen systematické tréninkové práce. A vidíte, opak je pravdou, dnes je to dříč a jeho úspěch je založen na obrovské mnohahodinové denní práci. To jsou tisíce kilometrů, když se někdo ta čísla dozví, nevěří.

Pro mne je medaile obrovskou satisfakcí. Jarda vyhrál všechno, co mohl. Je mistr Evropy, mistr světa, vítěz Světového poháru, olympijský vítěz. Víc už toho vyhrát nemůžete, můžete to jen potvrzovat. Ale úspěchy přicházely postupně. Když  jsme spolu začali spolupracovat a on navýšil objem, bylo krásně vidět, jak úspěch stoupá geometrickou řadou.

Kde váš vztah začíná a kde končí? Můžete jít spolu na pivo?
No jasně. Náš vztah je absolutně otevřený, řešíme to, co je zrovna v tu chvíli důležité. Ať už problémy osobní, marketingové nebo tréninkové. Strávíme spolu hodně času. Jára na závody nerad létá, takže jezdíme hodně autem. A naše spolupráce má ještě další, větší dopad. Podle tohoto obrazu bychom chtěli zformovat i reprezentaci. Aby měla kvalitní zázemí, aby se sportovci měli dobře, nestyděli se za nás. My nemáme takové prostředky, jako mají v cizině. Ale můžeme se k tomu aspoň přiblížit a dohnat to atmosférou. Mám dobrý pocit, když se jde Jára rozjet, přijede k nám do stanu a tam s našimi juniory a s celým týmem posedí. Hodně na to dbá, je i tvůrcem nálady v týmu.

Co si na něm vážíte nejvíc?
Jeho pracovitosti. A že z těch úspěchů nezblbnul. Je pořád tím Járou, kterým byl na začátku. Kamarádský, žádná primadona, takový, jaký byl dřív, akorát má zlatou olympijskou medaili.

Jarda se řídí intuicí

Co bude dál? S vámi a s Jardou?
Myslím, že zůstane bikerem, ale silniční kolo by chtěl zkusit. Nevylučujeme, že by se na silnici mohl objevit, záleží, jak se nastaví tým, kde se podepíšou smlouvy. Určitě bych chtěl vyzkoušet nějakou jarní klasiku, jednorázový závod. Výhoda je, že Járův trénink je z 80 procent tvořen na silničním kole. Je se silničkou dokonale sžitý. Takže jen posílíme silniční průpravu, což je otázka půl roku, a bude výborně připraven. Myslím, že bude schopen jet jarní klasiku opravdu ve velkém stylu. Nebude to pro něj vůbec žádný problém. Má talent nejen na jednu disciplínu. Navíc má dar intuice. Přesně ví, kdy, jak a co má dělat, co si může dovolit.

Platí to i pro samotný závod?
Stejně tak se chová v závodě, strategicky to nemá dopředu naplánované, vymýšlí vše za jízdy. V tom je genialita celé věci. Cítění sama sebe, umění analyzovat vlastní pocity je strašně důležité. Na tom je postavený i trénink. Tréninkový model, který aplikujeme, je unikátní tím, že nevychází z tradičních cyklistických modelů. Poslední vyladění před klíšovým závodem sezony trvá zhruba pět týdnů. Know how spočívá v tom, kdy přejdete z jedné tréninkové fáze do druhé.

Před olympijským závodem jste řešili i druh kola. Bylo to důležité?
Ano. Jarda se nebrání zkoušet nové materiály, ale už na začátku jsme říkali, že jeho celoodpružené kolo Specialized Epic tam bude mít velkou výhodu. Povrch byl hladký a klouzavý a epic je tím, jak pruží, doslova přilepený k zemi. To byl důležitý prvek třeba pro poslední zatáčku a cílový sprint. Ačkoli je to kolo těžší, jízdní vlastnosti jsou nesrovnatelné. A tělo není během závodu tak opotřebované.

Hlídá si Jarda i nastavení svého kola? Je to pro něj důležité?
Hodně. Často říká, že si nastavuje posed, upravuje výšku po milimetrech tak, aby byl v součinnosti s tlumičem. Nafukuje a upouští ho, testuje. Nastavení kola pro závod trvá až tři týdny. Roli hraje každý watt. Kolo pro olympijský závod se nastavovalo 14 dní, bylo vyrobené jen na tento závod, už nic jiného nepojede a půjde do muzea.

Čím jsou kola takových cyklistických profíků jiná než kola obyčejná?
Kromě jiných materiálů také tím, že je na nich celá řada nelogičností. Souvisejí s tím, že jsou nastavená k extrémní fyzické zátěži, extrémnímu výkonu. Profi jezdci jsou na to zvyklí, nepotřebují komfort, ale vyhrát závod. Zajímavé je, že se u Jardy všechna ta nastavení řídí jeho intuicí. Podobně je Jára pověstný tím, že nepoužívá žádné doplňky, jako je watt metr, sport tester. Sice je má, ale pokud si je vezme, plní pouze informativní, ilustrační funkci, nemá na tom postavený trénink.

Je to proto, že už tolik rozumí svému tělu?
Naprosto. A to je know how celé tréninkové skupiny, znají své tělo a možnosti. Když řeknu Jirkovi Ježkovi jeď na 85 procent svého výkonu, pojede přesně na 85 procent i bez watt metru. Vyzkoušeli jsme to několikrát.

Jaké si dáváte cíle? Třeba s Jardou: že s ním vyhrajete mistrovství světa, pak olympijské hry?
Řídím se tím, čeho je dotyčný sportovec podle mne schopen dosáhnout. Jardovi jsem vždy věřil a byl jsem přesvědčen, že je schopen dosáhnout nejvyšší úrovně. Stejně tak je to u Jirky Ježka nebo Radka Šimůnka, který to zatím ještě neprokázal. Dávám jim víru. Oni vědí, co si myslím, a nějak asi věří, že k cíli můžeme společně dojít.

Respekt, pokora a přirozená cesta

Hodně zdůrazňujete genialitu svých svěřenců, ale co je vaše zásluha?
Ke všemu přistupuji s určitým respektem a pokorou. Myslím si, že je dobré zůstat při zemi a stejně tak beru tuto medaili. Je úžasná a jsme za ni vděční, ale že bychom se vznášeli v oblacích a já si myslel, že mám know how na to vychovávat další mistry světa, to ne…

Kde onu pokoru berete?
Myslím, že ji člověk musí mít, jinak by to asi nešlo. Do každého závodu jdu se svými svěřenci s respektem, uvědomujeme si sílu soupeřů. Jinak to nejde, vezměte si třeba Švýcary. Oni měli neuvěřitelné metodicko-vědecké tréninky. Postavili třeba umělý ring, kde jim běžel na plátně profil olympijské trati, a ten ring se pohyboval podle sklonu profilu. Byla to naprostá simulace, obrovský cyklistický trenažér s nastavením všeho možného. My na tohle nemáme ani prostředky…

A kdybyste je měl, udělal byste to tak jako oni?
Ne. Naše tréninkové metody jsou naprosto bazální. Nebráním se vědeckým poznatkům, ale jsem přesvědčený, že úspěchu dosáhnu naprosto přirozenou cestou. Nebudu si to něčím podobným komplikovat. Je dobré znát trať, ale též musíte znát schopnosti svých závodníků. Když Jára absolvoval na té trati oficiální trénink plus předolympijský závod, věděl jsem, že mu to k tomu, aby trať dokonale poznal, stačí. Nepotřebuje se v tom neustále hrabat. Od určité chvíle to nemusí být ku prospěchu věci.

Umíte si představit Jardu jednou jako vítěze Tour de France? Měl by na to?
Má předpoklady jet nejvyšší extratřídu. Tyto etapové závody jsou těžké svoji následností, tím, že druhý den pokračujete. Proto jsou jednorázovky tak rozdílné. Jarda má předpoklady pro obé, je podobný některým dalším výborným bikerům na silnici, Evansovi, Kessiakoffovi nebo Saganovi.

Kdo je Viktor Zapletal

Reprezentační trenér českých bikerů a také handicapovaných cyklistů. Zároveň je osobním trenérem Jaroslava Kulhavého, Michala Prokopa, Radka Šimůnka, Jiřího Ježka, Terezy Diepoldové a Michala Starka.

Je ženatý, manželka je oční chirurg na oční klinice.
Synovi je 18 let, studuje a dělá závodně lukostřelbu.

Viktor je velký čtenář, stále něco čte. V letadle, večer na závodech, třeba Irwinga, Milenium od Larssona, McCormicka.
Stále se také snaží sledovat a studovat svůj obor a rozvíjet se.
Každý den se snaží sedět na kole, průměrně aspoň dvě hodiny denně. Se svými svěřenci je schopen absolvovat značnou část tréninku. Lépe je tak pozná z trenérského hlediska a vidí, jak na tom jsou.

Na pití alkoholu nevidí nic pozitivního. 

V životě jsou pro něj nejdůležitější výzvy, pokora a nadhled.

A chtěl byste ho mít jednou jako vítěze Tour?
Pokud se jednou rozhodne, že by chtěl jezdit na silnici a chtěl by vyhrát Tour, budu ho maximálně podporovat. A budu věřit a přát si, aby se mu to povedlo. Ale myslím si, že světový mountain biking právě třeba díky Járovi ukázal, jak je ta disciplína  atraktivní. Spíš je teď otázka nastavení tohoto sportu ve světě, co se udělá pro to, aby Jarda a další výborní závodníci zůstali na horském kole. Tato disciplína si to totiž zaslouží.

To, že Jarda vyhrál v Londýně, ale není  náhoda. Je za tím talent a dřina, vaše práce, ale také fakt, že je Česká republika jednou ze supervelmocí v horských kolech. Jezdí tu každý, máme závodní masové seriály.
Na jedné straně máte pravdu, ale zároveň děkuji za tuto otázku nebo směr rozhovoru, protože to je věc, o které bych hrozně rád mluvil. Díky našim trenérům a závodníkům patříme ke světové špičce. Jarda, Honza Škarnitzl, Ondra Cink... oni jsou však individuální klubová záležitost. Nejsou plody koncepce. Nejlepší příklad jen ten, že dnes máme juniorskou reprezentaci a sportovní centra talentované mládeže, ale nikdo z těch juniorů není členem toho sportovního centra. Jsou členy klubů, které nejsou členy zmíněného centra. To znamená, že tu máme systémovou chybu. I Jarda je individuální záležitost. Stejně jako Roman Kreuziger, Zdeněk Štybar. Základna je obrovská, ale úspěchy jsou dané genialitou našich trenérů. Myslím, že máme vůbec jedny z nejlepších trenérů mládeže na světě.

Co by teď mělo být cílem?

Tuto chybu odstranit a pomoci klubům. Na to se zaměřuje celá moje práce. Aby se nejezdilo na světové poháry v jejich režii, aby vznikla jakási nadstavba tréninkových center. My je nechceme rušit proto, že teď nemají reprezentanta. Chceme pomoci lidem, kteří mají talent, a chceme vytvořit jednotku, jež by udělala finanční zázemí pro to, abychom mohli těmto talentům dát šanci dostat se ven. Výrazně bychom tím odlehčili klubům a pomohli reprezentaci, aby měla prestiž a tréninkové know how.

Tomu všemu ale Jarda i další naši úspěšní cyklisté pomáhají, ne?
Určitě, tyhle hvězdy dělají hodně pro to, aby vznikaly hvězdy nové. Radek Šimůnek založil Cycling Talent Project, který podporuje talentované závodníky. Jára je dlouhodobým patronem handicapovaných cyklistů. A společně máme dlouhou vizi, že si najdeme juniora nebo žáčka, který bude mít podobný prokazatelný talent, jako měl Jarda. On přijde, dříve nebo později se objeví. Předáme mu celé know how, bude moci jít čistou cestou, nebude dělat chyby, nebo je aspoň zminimalizuje. Budeme mu schopní vytvořit materiální zázemí a vychovat další takovou hvězdu. Druhým prvkem je působení na veřejnost. Dostali jsme obrovské množství SMS a e-mailů. Napsala mi třeba celá škola, že děkuje a vytváří cyklistický kroužek, protože děti o to mají zájem. Ten dopad na sportující mládež je fantastický.

Zdraví, nebo postižení? Žádný rozdíl, jen ti druzí bývají cílevědomější

Co vás víc baví, trénovat zdravé, nebo handicapované?
Já to vůbec nerozlišuji. Mezi tím není žádný rozdíl.

Vůbec žádný?
Je to úplně stejná mentalita. Ty skupiny si naopak navzájem pomáhají, protože trénovat sportovce handicapovaného na nejvyšší úrovni znamená eliminovat jeho handicap na minimum. Sportovec bez handicapu má ale ve skutečnosti také různé handicapy. Jde o to, vědět o svých chybách, umět s nimi pracovat a naopak vědět o svých dobrých vlastnostech a ty upřednostňovat. To je další důležité know how tréninkové skupiny, uvědomit si, v čem jsem silný.

Jsou handicapovaní sportovci v něčem jiní?
Možná jsou cílevědomější. Aspoň ti, s nimiž jsem měl možnost pracovat. Od určité chvíle u nich cítím obrovskou vůli. Mne vždy lákalo pracovat s nějakým handicapem. Nechci, aby to vyznělo blbě, ale... pracovat prostě s něčím, co je už automaticky těžké. Výzva. Dostat z toho maximum. Ve své skupině mám vozíčkáře, který vyhrál na Havaji Ironmana. To je výzva, nastavit jeho tělo na takto těžký závod. Vytrénovat ho.

Na co jsou handicapovaní sportovci hákliví? Vadí jim něco?
Když je někdo podceňuje.

Jakých hodnot si vážíte?
Důvěryhodnosti a serioznosti. Vidím například, kolik lidí se kolem nás motá jen v okamžiku úspěchu. Jsem v této souvislosti vděčný, že existuje třeba taková instituce jako Dukla Praha. Ti lidi sport sami dělali a žijí tím. Vytvářejí nám zázemí a jednají spravedlivě.

Jaký je váš největší koníček?
Vytvářet něco systémově dobrého pro to, aby vzniklo něco prospěšného.

Co kdybyste dostal velkou nabídku od zahraničního profesionálního týmu?
Nikdy neříkej nikdy. Dostávám nabídky i nad rámec standardu. Ale mne nepřitahují. Nejsem jako Bollettieri s jeho tenisovou akademií. Vždy u takové nabídky také přemýšlím, co by bylo s handicapovanými. Jejich sport sice není až na výjimky komerčně zajímavý, ale je dobře, že to někdo dělá. Nakonec jsem zjistil, že takto, jak to dělám, se to dá zvládnout a může to fungovat.