Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Pastevečtí psi byli zlí, válčila jsem s nimi, říká cestovatelka

aktualizováno 
Za pět měsíců ušla s rozpočtem euro na den 2 500 kilometrů. Okradli ji, ubránila se zlým psům i náruživým Rumunům. Během cesty se jí úplně změnilo vnímání času, zbystřil čich, poznala, co je to zvířecí hlad. A úplně na konci se jí i přestaly honit myšlenky hlavou. Letos vyráží Viktorka Hlaváčová zase.

Jde se na to, Viktorka Hlaváčková před začátkem putování | foto: Tomáš Hlaváček

Už jako malá koukala do atlasu a představovala si, jak přejde pěšky Karpatský oblouk. V pětadvaceti přestala jezdit prstem po mapě a vyrazila na svou Cestu tam.

Na první etapu cesty ze Zlína do české osady Gerník v rumunském Banátu jste si vydělávala půl roku, přes zimu, v obchodě s cestovatelským vybavením. Proč byl nakonec rozpočet jedno euro na den?
Nic jiného mi nezbylo, když jsem viděla, jak mi to vydělávání jde. Řekla jsem si, že to budu brát jako výzvu. Jinak bych musela cestu ještě o další rok odložit a vydělávat dál.

Fotogalerie

Takto sama jste na cesty vyrazila poprvé?
Poprvé sama jsem jela v sedmnácti. Maminka nebyla doma a já jí napsala SMS: Mami, půjčila jsem si tvoje kolo a jela k Baltu. Po třech dnech, když jsem úplně promokla a srazil mě kamion, jsem to otočila zpátky.

Teď jste šla sama pět měsíců. Šlo všechno podle plánu?
Já moc neplánuju. Nebrala jsem si s sebou ani mapu, takže jsem dost často bloudila. Na cestě jsem nikdy nevěděla, co bude za hodinu nebo za pár dní, něco mi přišlo do cesty a nějak se to semlelo. Nic mě zásadně nelimitovalo, se svým časem jsem si mohla dělat, co jsem chtěla. Tady mám povinnosti, tamhle schůzka, tamhle přednáška. Na cestě něco chcete, tak to děláte. Tady, zpátky v klasickém životě, něco chcete, ale nemáte na to čas.

Za pět měsíců převážně samoty jste nejspíš ušla dlouhou cestu i uvnitř sama sebe.
Vlastně nevím, jestli je poznávání cizí krajiny a kultury to, co mě na cestování zajímá nejvíc. Ta vnitřní cesta mě baví daleko víc. Pozorovat, jak se měním uvnitř. Vrátit se zpátky, do sociálního paradigmatu, co je tu běžné, pak bylo docela těžké. Ale člověk se do toho naladit musí, jinak tu nemůže fungovat.

Zbavíte se pýchy

Co jste cítila a dělala na cestě jinak než v každodenním životě?
Jedna z věcí byla zvířecí hlad. Kdykoli jsem mohla, dokázala jsem spořádat kilo jídla během čtvrt hodinky. Když jsem se vrátila zpátky, chvíli mi vůbec nedávalo smysl, že lidé mohou projít kolem jídla a nesníst ho. Nejvíc mě ale fascinovala změna vnímání času. Tady jsme zvyklí ho vnímat lineárně. Tam mi přišlo, že čas je prostor a pohyb v něm. Stejně jako zeměkoule udává čas na Zemi svým pohybem kolem své osy a kolem Slunce. Teď už ho zase vnímám lineárně, jinak bych to tu nevydržela. To bych šla do blázince.

Co zásadního vás cesta naučila?
Z každé zkušenosti, kterou jsem získala, jsem si pro sebe formulovala ponaučení. Jedno z důležitých pravidel bylo, že když jsem v nějaké nepříjemné situaci, nikdy nemám přemýšlet o budoucnosti. Protože tu situaci vydržíte teď. Vydržíte ji teď. Každé „teď“ vydržíš. Ale nevydržíte to, když si začnete představovat, že třeba ještě několik dní budete mít hlad. To sebere celou motivaci.

Kdy bylo to „teď“ nejintenzívnější?
Když celý den pršelo, měla jsem hlad, k tomu mi byla zima, měla jsem promočené všechno oblečení i spacák, v botě obrovskou díru, byl sníh, mráz a foukalo tak, že mě to shazovalo z hřebene. Nedokázala jsem ani udržet směr chůze, přitom udělat krok vedle znamenalo spadnout ze srázu. Takže jsem lezla po čtyřech a do toho jsem si říkala, že tohle nejspíš není správný směr cesty. Ale neměla jsem ani sílu sundat rukavice a vytáhnout mapu. Když jsem ji nakonec vyndala, vítr mi ji okamžitě vytrhl z ruky a zmizela v mlze. Když jsem se po tom ostrém hřebeni vracela po čtyřech zpátky, abych našla správnou cestu, myslela jsem na všechny své blízké, tak zvláštně komplexně, najednou. A slíbila jsem si, že jestli to přežiju, už nikdy nepůjdu do hor, když bude špatné počasí. Ale pak jsem samozřejmě zase šla. To jsou ty nejkrizovější momenty, které cestě dávají největší smysl a po kterých nastane takový druh euforie, kdy se očistíte a zbavíte veškeré pýchy.

Chyběli vám na cestě blízcí?
Ne. Cítila jsem na ně silné napojení. Byli pořád se mnou. Tady jsou blízko fyzicky, ale člověk si dělá svoje věci, nemá čas na ně myslet, ani se s nimi vidět tak často, jak by si přál.

Poslední měsíc mi už byla jen zima

A na co jste myslela, když jste šla den za dnem po horách?
Nejdřív úplně na všechno, pořád. Napadala mě spousta filosofických věcí, vyřešila jsem si i uvízlé věci, třeba traumata z dětství. Ty jsem si nakonec vyřešila možná jen tím, že už mě nebavilo na to myslet. A pak, po čtyřech měsících, jsem už nemyslela skoro na nic. Kdybych šla s někým, neměla bych k tomu příležitost. To je na tom úžasné, být v přírodě dlouho sama. Ale nevím, jak bych dokázala žít bez myšlení dlouho.

Jaký to byl stav, vůbec nemyslet?
Ten poslední měsíc mi byla už jen zima. Snažila jsem se, aby mi bylo teplo, abych se najedla. Pak jsem najednou došla k Dunaji. Byla jsem překvapená, jak to, že už jsem skoro v cíli, když ještě před hodinou mě to ani nenapadlo. Čas měl úplně jinou substanci.

Na zádech toho nosila co nejméně.

Na zádech toho nosila co nejméně.

Proč jste se rozhodla cestovat pěšky?
Protože tenhle způsob cestování je úžasný. Na kole bych toho tolik neprožila. Jenže na druhou stranu, čím rychleji jedete, tím více jste v bezpečí, nepotkáte nikoho, kdo vám chce ublížit. Ale lidé se s vámi nedají do řeči. A potkávání nových, dobrosrdečných lidí, to jsou ty nejkrásnější zážitky z celé cesty. Že si na vás udělají celý večer, jen tak. Na severu Rumunska mě skoro každý den zval někdo k sobě na večeři, přespat.

V batohu jste měla outdoorového vybavení všeho všudy 6,5 kilogramu. Jídlo, voda a 3,5 kila fototechniky. Mobil, abyste mohla zavolat, dávat zprávy. Po cestě sis pořídila i solární panel na nabíjení, není to trochu luxus?
Nabíjet tři baterky do foťáku a do kamery po hospodách na Slovensku bylo strašně drahé, to se nedalo s jedním eurem na den uhrát. Na Ukrajině už to bylo levné, ale solární panel mi ušetřil hodně času, mohla jsem nabíjet i za chůze.

Co jste jedla s jedním eurem na den?
Tam, kde se dalo vařit na ohni, hlavně levné potraviny s velkým obsahem bílkovin, jako je čočka, pohanka, ovesné vločky nebo rýže. Neměla jsem s sebou vařič, abych ušetřila na hmotnosti. Pak sýry, chleba, až mi i výborné sýry už lezly krkem, a hodně čokolády. Hodně vitaminů jsem dostala z lesních plodů a z toho, co jsem našla v přírodě. Často mě taky pohostili lidé, které jsem potkala, jediný zádrhel byl v tom, že jsem vegetarián a musela jsem jim vždycky vysvětlovat, proč nejím maso. Moje velká inspirace byla knížka Miroslava Nevrlého Karpatské hry, kde se vypráví i o hladu jako o zábavné karpatské hře.

Byl problém s tím, že jste byla sama žena? Nechtěli toho muži někdy zneužít?
V Rumunsku pořád. Jsou strašně divocí a mají pocit, že jsou tak úžasní, že s nimi musíte chtít mít sex. Tak jsem je pokaždé přesvědčovala, že jsem opravdu vdaná, ukazovala prstýnek.

Cítila jsem se jako potrava pro psy

Jste opravdu vdaná?
Ne, nejsem. Ale už jsem tuhle zkušenost měla z cestování po jižních zemích, tak jsem ho měla připravený. Dvakrát jsem musela dát chlapovi pěstí, aby pochopil, že to fakt myslím vážně, ale oba se mi pak omluvili. Přitom jsem dělala všechno pro to, abych byla nepřitažlivá. Před cestou jsem si ostříhala vlasy dohola, takže jsem měla na hlavě jen takový chuchel, byla jsem nemytá, smrděla jsem. Ale nefungovalo to. Proto jsem se pak snažila večer už nikoho nepotkat, aby mě netahal k sobě domů. Byla to zajímavá zkušenost. Čím výš jsem byla v horách, tím jsem se cítila bezpečněji. Tam nepotkáte moc lidí, co by vás mohli někam tahat nebo mít nějaký špatný záměr. Tam skoro nikdo nebyl, jen pastevci.

S těmi nebyly problémy?
S nimi ani ne. Ale s jejich psy. Jsou strašně zlí, ale strašně. Jakmile vás zvětří, rozběhnou se proti vám, obklíčí vás, když jim to dovolíte, pak jen čekáte, až vás vysvobodí bača. Na začátku, v horách Suhard mě obklíčilo osm těchhle bestií a vypadalo to, že mě roztrhají. Najednou jsem se cítila jen jako řízky na kostře. Hlavou mi bliklo, ještě dvě minuty a omdlíš. Byl to tak vysoký stres, že jsem nedokázala vůbec ovládat tělo. Naštěstí se po dlouhé chvíli odněkud vynořil bača a rozehnal je. Ale mně se pak chvilku klepala kolena tak moc, že jsem nedokázala svižně odejít. Od té chvíle jsem měla z těch psů obrovský strach. A některé dny jsem je potkala i třikrát denně.

Zdolat bez spolucestovatelů Fagaraš chtělo vůli a kuráž.

Zdolat bez spolucestovatelů Fagaraš chtělo vůli a kuráž.

Třikrát denně se cítit jako řízky, to muselo být hodně stresující. Co na to bačové?
Když jsem jedněm řekla, že medvědů se nebojím, ale hrůzu mi nahánějí psi, začali se strašně smát, že jsem hloupá. A to byl první podnět, kdy jsem si řekla, aha, tak já se zkusím těm psům bránit se stejnou agresivitou, s jakou útočí oni na mě. Protože pastevci své psy bijí, začala jsem brát trekové hole do jedné ruky, aby to vypadalo, že mám dlouhou bačovskou hůl, a tehdy začali mít větší respekt. Když jsem v dálce spatřila stáda, naplnila jsem si kapsy kamením, a když se proti mně psi rozběhli, strefovala jsem se do nich. Nejdřív mi to nešlo, pak to začala být hra a docela mě to bavilo. Stačilo hodit menší kámen do plecí a pes se ke mně už nepřiblížil víc než na pět metrů. Ale občas se stává, že psi turisty napadnou.

Někdy jste asi byla na dně. Co vás v tu chvíli posilovalo?
Na začátku, v Bukovských vrších na východě Slovenska, jsem potkala dva polské cestovatele, Veroniku a Slávka, kteří zrovna přecházeli celé Karpaty z druhé strany. Vyprávěli mi, jak se na začátku cesty jeden po druhém zranili, byli uvězněni několik dní ve vánici ve stanu, došly jim všechny zásoby a nikdo jim pak ani nechtěl prodat jídlo. Měla jsem pocit, že přede mnou stojí oživlí hrdinové. To, že se jim to stalo na začátku, přesto však celou tu trasu překonali, mě posilňovalo i na mé cestě.

Byli příkladem, že to jde, ano?
Když jsem měla nějaký problém, vzpomněla si na ně. Zůstali jsme pak po celou cestu v kontaktu. Jim se také změnilo vnímání času a také si zacpávali nos, když šli kolem turisti, protože jim strašně smrděli aviváží. Potkat je byla obrovská sociální rehabilitace. Když jde člověk měsíce sám, v horách, začne vypadat jinak, myslet jinak, cítí se trošku sociálně posunutý na kraj. Nikdy předtím jsem nepoznala nikoho, ke komu bych tak rychle cítila tak intenzívní pocit bratrství.

Kdybyste měla partnera, šla byste onu cestu s ním?
Ne, cesta ve více lidech bývá mnohem slabší zážitek. A kdybych ho nechala doma, měla bych ho zase v hlavě. To se stalo právě při mé první cestě na Balt. Přítel byl nemocný a já jela sama, ale měla jsem výčitky, že jsem ho nechala samotného. Připadá mi, že s chlapem na krku se nedají takové věci dělat.

Život je příběh a ten potřebuje dobrodružství

Prý pomýšlíte na cestu pěšky kolem světa?
To je ideální představa, ale chci také vyzkoušet jiné způsoby dopravy, třeba kajak, jízdu na koni nebo na velbloudu, stopem. Cokoli kromě letadla. Létání letadlem nemá podle mě s cestováním moc společného. Moje vize je to, že jednoho dne si budu schopná vydělat na cestu cestováním.

Kudy půjdete?
To je strašně těžko říct. Protože když se dívám do atlasu, chtěla bych se podívat všude. Proto si nedávám pravidla a neplánuji. Tohle je směr, který mě baví. Prostě jen cestovat a filmovat. Nicméně momentálně se připravuju na druhou etapu, chtěla bych vyrazit pěšky z Gerníku v rumunském Banátu, a dojít do Asie.

Z první etapy měl vzniknout film, ale nakonec nevznikl. V půlce cesty vám ukradli veškerou fototechniku, paměťovky i zálohy. Ale nebyla to pak bez té kamery ještě větší svoboda?
Paradoxně ne. Mě to filmování tak strašně bavilo, že mě nijak neomezovalo. Kamera mi dodávala i velké množství kuráže. Když hrozilo nějaké potenciální nebezpečí, šla jsem do toho po hlavě, protože jsem to chtěla mít nafilmované. Třeba když jsem si rozsekla koleno a na kameře crčela krev, nevadilo mi to, protože v tom bylo patřičné drama. Když jsem o techniku přišla, šlo už hlavně o to, abych došla do cíle. Kamera pro mě byla důležitým prvkem té hry. Teda, té cesty. (smích)

Aha, takže hra to byla. Nicméně, jak jste nesla tu krádež? To, že sešlo z velkého plánu dojít do Gerníku a tam půl roku žít a točit dokument?
První týden jsem probrečela. Šla jsem a nemělo to pro mě smysl. Chtěla jsem tu cestu ale dokončit. To pro mě bylo ponaučení z cesty na Balt, kam jsem nedojela - sice jsem měla spoustu zážitků, ale nebylo to ono. Ale nesmí to být na druhou stranu tak, že se za každou cenu nevzdáte, že se tím necháte posednout. Je zbytečné lpět na nějaké blbosti.

Myslíte, že k tomu, abyste prožila tu svou vnitřní cestu, opravdu nutně potřebujete i tu fyzickou cestu?
Samozřejmě bych mohla žít někde v lese ve srubu. Ale připadá mi to jako moc poklidné řešení. Já vnímám do určité míry život člověka jako příběh a chci, aby ten můj byl barvitý. Aby tam bylo hodně epického a do toho filosofický přesah. Nelíbilo by se mi žít knížku, jak krájím cibuli a sklízím zelí.

Některé čtenáře vaše vyprávění osloví. Možná zjistí, že ona touha je i v něm. Chtěla byte jim něco vzkázat?
Ne. Já nemám komu co vzkazovat. Říct plňte si své sny, to je trapné. Takže ať si každý dělá, co chce. Já bych nechtěla žít tak, že by mě to nenaplňovalo, jen proto, že se to má.

Lákala by vás dlouhá, třeba i několikaměsíční cesta pěšky a o samotě?

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 16. června 2016. Anketa je uzavřena.

Ano 1940
Ne 1845
Autoři:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.