Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Zemřel právník Bugliosi, který chtěl nechat popravit prezidenta Bushe

aktualizováno 
Dostal za mříže Charlese Mansona, za vraždu, i když vůdce sekty nezabíjel vlastní rukou. Režiséra Olivera Stonea označil kvůli jeho konspiračnímu filmu o vraždě JFK za pitomečka a připravil pečlivé podklady pro obžalobu prezidenta George Bushe za vraždu. Ne, žalobce, který za svou kariéru prohrál jedinou kauzu, a spisovatel Vincent Bugliosi se velkých výzev nebál.

Vincent Bugliosi usiloval o spravedlnost a zdravý rozum. I když cesta vedla k nejtemnějším zločinům, k nejpopulárnějším lidovým konspiračním teoriím či do nejvyšších pater politiky. | foto: Profimedia.cz

„Slova jsou absolutně bezvýznamná,“ uvedl v jednom rozhlasovém rozhovoru. Velmi překvapivý soud od muže, který jako spisovatel mnohasetstránkových knih sklízel ta nejprestižnější ocenění. Jenže za slovy, odstavci, kapitolami vysázenými v jeho spisech se skrývaly důkazy, doklady, fakta.

Jeho knihy byly právnickými architektonickými stavbami, které usvědčovaly, vyvracely, nenechávaly prostor pro pochyby. Mířily prstem, držely pod krkem. To proto, že za nimi byly desetitisíce hodin pátrání v soudních spisech, archivech, precizního analyzování, porovnávání. A především právnické erudice.

Vincent Bugliosi hlavně bojoval za to, aby Amerika neupadla do zločinnosti, konspiračních teorií a nestala se obětí cynických politických vůdců.

Měl umřít. Nezasloužil si žít

Fotogalerie

Onoho dne, 9. srpna 1969, skončila hippie šedesátá léta, říkalo se. Jejich kapitola se uzavřela v Beverly Hills, v domě Romana Polanského ležela režisérova zavražděná těhotná partnerka Sharon Tate a další čtyři lidé. Na zdech byly jejich krví načmárané nápisy „Prase“. Následující noci se objevily další krvavé nápisy „Smrt prasatům“, „Povstaňte“ a „Healter-Skelter“ v opačné části Los Angeles nad těly dalších dvou obětí.

Hrozivá jatka obnášela celkem 169 bodných ran a sedm střelných. Na svědomí je měla, jak se ukázalo později, hippie sekta kolem Charlese Mansona, narkomana s dlouhým kriminálním rejstříkem a schopností manipulovat se členy své „rodiny“.

Helter Skelter

Charles Manson, mimochodem výtečný hudebník a skladatel, očekával rasovou válku mezi černochy a bělochy a vražděním, které by svedl na „negry“, ji chtěl uspíšit, odvézt všechny bílé hippies z Los Angeles do úkrytu, přečkat konec boje a následně „negry“ zlikvidovat. Signálem k běsnění mu údajně byla skladba Beatles Helter Skelter, jejíž název vražedné komando s chybou napsalo na místě činu.

Proces, v němž vedl obžalobu právě Vincent Bugliosi, byl nejdelším v americké historii, trval devět měsíců a přišel na milion korun. A hypnotizoval celý národ: před soudní budovou vedli Mansonovi stoupenci permanentní, čtyřiadvacetihodinové vigilie. „Jednou přišel Manson na líčení s písmenem X vyrytým na čele – a následující soudní den ho měli na tomtéž místě vyryté oni všichni,“ líčil bizarní atmosféru procesu Bugliosi.

On sám čelil těžkému úkolu: jak docílit, aby byl Manson odsouzen za vraždu, i když ani nebyl na místě činu a vraždy spáchalo na jeho rozkaz pět oveček Manson Family? Nechtěl jej nechat odsoudit jen za organizování vraždy. Pracoval proto sto hodin týdně. „Po líčení šel domů, na hodinku si zdříml, vstal, pracoval do tří či čtyř ráno, pak zase chvíli spal a šel zpátky do práce,“ popisuje jeho tempo kolega, který mu při procesu pomáhal.

Mansona Bugliosi charakterizoval jako bystrého mladíka, který mezi sexuálními orgiemi a konzumací LSD dokázal členy své komunity přesvědčit, že je Ježíšem Kristem. „Není blázen, je zlý, je to sofistikovaný podvodník,“ uvedl. Když jej viděl poprvé, zarazilo ho prý, jak je malý. „Nemohl jsem uvěřit, že tento mrňavý chlapík udělal všechno to, co zaznělo,“ přiznával Bugliosi. Brzy však seznal, že Manson má charisma. „Nejenže byl schopen spáchat vraždu sám, měl v rukou neuvěřitelnou moc poroučet ostatním, aby zabíjeli pro něj,“ líčil.

Na své misi Bugliosi uspěl: domohl se usvědčení všech z vraždy a trestu smrti pro všechny včetně Mansona. Nakonec však popraveni nebyli, protože kalifornský nejvyšší soud před vykonáním popravy hrdelní trest zrušil. Ještě před šesti lety Bugliosi trval na svém. „Zasloužili si zemřít, žádal jsem o trest smrti a udělal bych to znovu. Jsem samozřejmě rozladěn, zejména jde-li o Mansona,“ prohlásil tehdy pro Los Angeles Times. Vůdce sekty, který si považoval Adolfa Hitlera, mu prý po odsouzení poslal čtyři dopisy. „Na žádný jsem neodpověděl,“ řekl Bugliosi.

Jeho odpovědí na celý proces je kniha nazvaná Helter Skelter. Ihned po vydání v roce 1974 se stala bestsellerem. Dosud se jí prodalo na sedm milionů kusů a je nejprodávanějším titulem krimi literatury založené na skutečných událostech všech dob.

Spisovatelský počin mu přitom narýsoval novou životní cestu. Po odchodu z právních služeb pro stát, při nichž ze 106 kauz těžkých zločinů prohrál jednu jedinou (přičemž z 21 případů vražd vyhrál všechny), pracoval v soukromé sféře. Především však psal.

Jak to, že chodí mezi námi?

Mezi jinými je autorem kritické knihy o procesu s O. J. Simpsonem, hráčem amerického fotbalu, který byl obviněn, ale neodsouzen za vraždy dvou lidí. Proces rozebírá nitku po nitce a nešetří nikoho, státního žalobce, okresního prokurátora, obhájce, média ani soudce. Každá stránka je hněvivá, šokovaná, rozhořčená.

A z knihy zaznívá nejen právnická přesvědčivost, ale též to, co najdeme ve všech jeho dalších knihách: spravedlnost jako imperativ. Smysl pro spravedlnost, který se nebrání ani emocím. „Jak se stalo, že někdo, o kom víme (ne že tomu věříme, ale že to víme), že spáchal tyto dvě barbarské vraždy, se prochází mezi námi, užívá si života s úsměvem na tváři?“ ptá se v knize z roku 1996.

O. J. Simpson byla celebrita, ale v dalších dvou ze svých děl se Bugliosi pustil ještě výše.

Dvacet let práce kvůli jedné větě

Nejprve se vydal prozkoumat zlatý poklad amerických konspiračních teorií, vraždu Johna F. Kennedyho. Na případu začal pracovat ve svých třiapadesáti, skončil o dvacet let později, opět prý pracoval 80 až 100 hodin týdně. Výsledkem je jeho magnum opus. Má 1 612 stran, obsahuje přes 10 tisíc citací, stovky rozhovorů, tisíce dokumentů a součástí publikace je i CD-ROM s 958 stranami poznámek a 170 stranami zdrojů.

Konspirační infekce

Jako ilustraci, proč se Kennedyho případu věnoval tak podrobně po dvacet let, uváděl Bugliosi příhodu z konference, jíž se v roce 1992 účastnilo na šest set právníků. Zeptal se jich prý, kdo z nich nevěří závěrům Warrenovy komise, která případ uzavřela s tím, že vrahem je pouze Oswald. Přihlásilo se prý na 90 procent právníků. Na dotaz, kolik z nich vidělo Stoneho snímek, který vyšel necelý rok předtím, se zvedlo totéž množství rukou. Nakonec se optal, kolik z nich četlo zprávu Warrenovy komise. Ruku dalo nahoru jen pár účastníků.

Proč tolik úsilí nad tématem, k němuž vzniklo tolik knih? Právě proto. „Čtyřiačtyřicet let poté se o Kennedyho případu pořád píše jedna dvě knihy měsíčně,“ povzdechl si v jednom rozhovoru. Obvykle jde o konspirační teorie – a jim se rozhodl čelit, protože podle něj infikují americkou společnost iracionalitou a tmářstvím a ničí americké myšlení. A proto je jeho kniha tak obsáhlá. Nejprve se prý snažil psát odpovědi na každou významnější publikaci, pak zjistil, že by se kvůli frekvenci jejich vydávání upsal. Proto pochopil, že musí napsat komplexní dílo. Výsledek jeho práce je podle něj „jediná kniha, která pokrývá celou kauzu“.

Její závěr je prostý: ani FBI, ani CIA, ani KGB, ani Fidel Castro. Přínos jeho knihy se dá shrnout do jedné věty: Kennedyho zabil Lee Harvey Oswald. Sám. Sám za sebe. Z vlastních motivů. Bugliosi pro své tvrzení předkládá třiapadesát argumentů, jak je u něho zvykem, pečlivě propracovaných.

A v tomtéž rozhovoru se přiznal, že lituje, že režisér Oliver Stone odmítal návrhy veřejnosti, aby se s ním utkal v debatě. Jeho film označil za jednu nepřetržitou lež a filmaře samotného za pitomečka.

Ani internet, ani počítač

Při práci nepoužíval ani internet, ani počítač. Vystačil si s mikrofilmy, archivy a publikacemi, obvykle z meziknihovních výpůjček. „U mikrofilmů a mikrofiše jsem strávil stovky hodin,“ uvedl po vydání knihy o atentátu na Kennedyho. Když se tehdy blížil ke konci psaní knihy, zeptal se prý jen své sekretářky, zda jsou nějaké informace na internetu. Ignoroval i počítače, jeho rukopisy do elektronické formy přepisovala sekretářka.

Za svou věc se však mohl utkat jindy, ještě před vydáním knihy, která vyhrála přední Cenu Edgara Allana Poea. V roce 1986 totiž jeden kanál uspořádal v Londýně fingovaný televizní soud s Oswaldem. Proces trval jednadvacet hodin, Bugliosi zastupoval obžalobu, údajného pachatele hájila právnická hvězda Gerry Spence, v porotě zasedli občané amerického Dallasu, před soudem se objevily stovky důkazů a svědectví. „Žádný jiný právník v Americe by nedokázal to, co Vince,“ zasalutoval tehdy oponentovi po verdiktu „vinen“ a své prohře Spence.

Bushe před soud za vraždy v Iráku. A odtud rovnou na popraviště

Poslední kniha přísného právníka a spisovatele vyšla v roce 2008. A zatímco v případě JFK zamířil Bugliosi na kauzu, která byla pořád živá, přesto se odehrála před desetiletími, teď si vzal na mušku aktuální událost – a živou osobu. Nikoho menšího než amerického prezidenta George Bushe. A nežaloval jej v ní za nic menšího než za vraždu. A nepožadoval menší trest než popravu.

I v tomto případě nesázel na slova. „O Bushovi byly napsány a zazněly miliardy velmi kritických slov, a o žádné z nich se nikdy ani trochu nestaral,“ uvedl Bugliosi. Proto vsadil na svou metodu, shromáždil fakta, rozebral je, prohlédl ze všech stran. Jeho kniha, které se navzdory bojkotu rozhlasu a televize prodalo během první tří měsíců na 130 tisíc kusů, je právnickou citadelou důkazů o Bushově vině.

Jde v ní o válku v Iráku a čtyři tisíce mrtvých amerických vojáků, které si do jara roku 2008 vyžádala. Ne, Bugliosi nezapomínal na sto tisíc zabitých obyvatel Iráku, jen konstatoval, že federální zákony dosáhnou „jen“ na zabité americké občany. Bugliosi v ní podle svých slov připravil kauzu, důkazy a právní argumenty pro státního žalobce z jakéhokoli okresu, jehož obyvatel padl jako voják v Iráku. Připravil v ní půdu pro obžalobu Bushe z organizování vraždy a z vraždy.

Hlavní argumenty? Prezidentova řeč ze 7. října 2002, v níž Bush tvrdí, že existuje bezprostředně hrozící nebezpečí, že Saddám Husajn použije proti USA zbraně hromadného ničení. O šest dní mladší zpráva šestnácti agentur CIA, v níž se výslovně říká, že Husajn není bezprostředně hrozícím nebezpečím a že by Spojené státy napadl jedině tehdy, pokud by se obával, že se na něj snaží zaútočit ony. A dále dokument, který z dotyčné zprávy zpracoval Bush a jeho lidé a v němž je právě tato informace vypuštěna. A nakonec schůzka mezi Bushem, britským premiérem Tonym Blairem a jejich poradci, kde podle poznámek Blairova poradce státní vůdci hořekovali, že se zřejmě nepodaří zbraně hromadného ničení v Iráku objevit, a rozvažují, jak konflikt vyprovokovat.

Vincent T. Bugliosi

Narodil se v roce 1934. Mezi jeho nejznámější právnické případy patří kauza Charlese Mansona, mezi nejvýznamnější knihy Helter Skelter (právě o vraždě Sharon Tate, 1974), Potupa (o kauze O. J. Simpsona, 1996), Vezměme si zpět historii (o atentátu na JFK, 2007) a Stíhání George W. Bushe pro vraždu (2008).

Mezi Bugliosiova nejvýznačnější ocenění patří Cena Edgara Allan Poea, kterou získal hned třikrát, v roce 1975, 1979 a 2008.

Ani tady však kromě fakt a právnických úvah neschází další rovina. Američtí vojáci umírají ve válce, „která není ani moje, ani vaše, je to jeho válka“, rozhořčeně řekl Bugliosi v rozhlasovém studiu. A aby byl jeho postoj ještě působivější, porovnával: „Důkazy jsou jasné. Zatímco byli mladí američtí vojáci, kteří nikdy neměli šanci žít své sny, trháni na kusy nástražnými minami v Iráku, George Bush se bavil a užíval si života. Běhal, jezdil na kole, bavil se s přáteli, poplácával je po zádech, tančil a kroutil rty jako Elvis, jedl své hot dogy a brusinkové koláče.“

Bugliosi vypočítává horory na bojišti a konfrontuje je s Bushovými slovy oné doby: „Laura a já si užíváme. Bude fajn, bude skvělý den. Mám výtečnou náladu.“ A spisovatel nezastírá, že není prost emocí: „Možná to bude znít troufale, ale řeknu to: Jdu po Georgi Bushovi. Možná neuspěji, ale nebudu spokojený, dokud ho neuvidím v soudní místnosti obžalovaného za vraždu prvního stupně.“ Jindy uvedl, že kdyby měl případ on, snažil by se o vynesení trestu smrti.

Každého neberu

„Máme-li se stát opět významnou zemí, musíme ty, kteří mohou za válku v Iráku, dohnat k zodpovědnosti,“ uvedl.

Podobně přísný byl i během soukromé kariéry obhájce na své klienty. Vybíral si, nebral každého. „Nepřijímám nikoho, kdo je obžalován z násilného zločinu, pokud mám za to, že on či ona nejsou nevinní či že nejsou obzvláště polehčující okolnosti,“ napsal v jedné ze svých knih.

A svůj morální postoj ilustroval na příkladech pachatele znásilnění a sériového vraha: „Jakou možnou motivaci bych asi tak mohl mít, abych pracoval stovky hodin týdně, abych zjistil, jak takovou osobu dostat ven?“

Vincent Bugliosi zemřel 6. června 2015 ve věku 80 let.

Autoři: ,






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.