Stíhá toho přitom dost. Dělá komiksy, provozuje label Bigg Boss, který se věnuje hudební i knižní produkci, dělá scénografii, zabrousí do architektury. Momentálně je o něm nejvíc slyšet jako o členu hiphopové formace PSH. Právě jí totiž vychází album Epilog.
Zeptám se na to rovnou. Kolik z vašich fanoušků nad vámi kvůli právě vydanému albu Epilog zlomí hůl?
Jasně, to už je skoro tradice. PSH mají velký kredit, s tím se ale pojí to, že jsme na očích a dobrý terč. Lidi měli tendenci trefovat se do nás s tím, že jsme za hranicí jakéhosi real hip hopu, už od první desky v roce 2001. Repertoár, to už je komerční hip hop, říkalo se. Rap´n´roll hodně lidí neskouslo vůbec a teď zase slyšíme, zlatej Rap´n´roll, Epilog už je za čárou. Tušili jsme to, takže jsme si řekli, že tomu půjdeme vstříc.
Tím, že ohlásíte rozpad PSH?
Jo, že si z toho uděláme srandu. Že deklarujeme, že jsme úplní pitomci, protože se vzdáváme toho, co jsme dlouhé roky budovali, a budeme se živit taxikařením, prodejem smažené nivy a prací u ochranky. Mělo to být i odlehčení celé té drsňácké promotion, která rap obklopuje.
Jenže se pro změnu našly zase hlasy, podle nichž šlo o dobře zmáklý marketingový tah.
Křest alba EpilogSvé aktuální album vypustí PSH do světa v pátek 4. června v klubu SaSaZu. Kromě PSH vystoupí jako hosté Dara Rolins, James Cole a Tereza Černochová, support obstarají Hugo Toxxx, Čistychov a Biely. Startuje se v deset hodin. |
Hostování Dary Rolins na Epilogu je taky součástí odpovědi těm, kdo vás obviňují z popu?
Rozhodli jsme se, že na desku nepozveme moc raperů, že půjdeme jinudy. Takže zpěv. A to, jak je schopna refrény zazpívat ona, to tady zvládne málokdo. Dara je pro nás jednou ze dvou tří hlasově disponovaných a stylově optimálních zpěvaček v téhle zemi. Proto tam je.
Pozval by sis Daru i na své sólové album, nebo patří do PSH?
Myslím, že do PSH. Své desky se snažím dělat experimentálněji, i když vše je otázkou přístupu, ne jména a zaběhlého statusu. Na své sólo desce Gorila vs. Architekt jsem třeba vyzkoušel spolupráci s Ridinou Ahmedovou. Moje desky budou jiné než PSH. V kapele jsme se museli rozhodnout. Buď si budeme udržovat status undergroundové kapely, nebo budeme využívat nabídek, které přicházejí, a spolupracovat víceméně s kýmkoli, s kým se nám zachce. Vybrali jsme si druhou cestu.
Jak moc vám záleží na tom, jak album přijme kritika, nejširší hiphopová komunita?
Nejdůležitější je pocit, když si neseš desku z masteru. V tu chvíli ji musíš milovat, jinak je to špatně. Pak přichází feedback od té nejbližší komunity kolem tebe. To je pro mě důležitější než zpětná vazba od té širší scény. S ní se rozcházíme víceméně průběžně a je nám to svým způsobem jedno. Říkáme si, že jsme udělali krok dál a ten zbytek to musí nějak skousnout.
Starosti ragbisty v baru
V jednom rozhovoru přirovnáváš koncept vašeho labelu Bigg Boss k ragbistovi v klubu. Na druhém konci baru má pohozený míč, myslí jen na něj, dere se k němu přes davy lidí a nehledí na to, že mu nadávají, strkají do něj, rozptylují ho. Co Vladimira 518 a jeho práci rozptyluje v realitě?
Předně, dělat vlastní label, to je vlastně ten nejmarnější byznys, co existuje. Horší může být snad už jen dovážet australský pivo. (smích) Cédéčka si nechce nikdo kupovat a mě už ani nebaví to těm lidem vnucovat a říkat jim "Podporuj muziku". Lidi na tebe svým způsobem úplně serou a chtějí od tebe jen ten míč. To je jediné, co je zajímá. A nepozvou tě za to ani na panáka.
Co ono "lustrování", o kterém jsme mluvili na začátku?
To je druhá věc. Rapová scéna u nás je taková rozhádaná vesnická zábava. Každý řeší každého a málokdo fakt maká, aby šel dál. My se už před lety rozhodli, že se budeme starat o naši věc. A od té doby to důsledně děláme. To je ta koncentrace na míč, když se zase vrátíme do toho baru. Mě nezajímá, že tahle kapela vydala totálně špatnou desku, ani by mě nerozházelo, že jiná prodává tisíckrát víc alb než my. Na Bigg Boss vycházejí PSH i totálně nonprofitní a mnohem experimentálnější věci. Pro mě to není nic nového, vždycky jsem šel svou cestou.
Svého času jsi bydlel na squatu Ladronka, který byl centrem punkové komunity. Můžeš teda porovnávat. Není hiphopová scéna, kde bývá "fuckování" na konkurenčního rapera součástí image, méně soudržná než punková?
Rap a celá kultura kolem konfrontační samozřejmě je. Break dance, graffiti, DJing, to vše je vlastně jedna velká konfrontace, předhánění se, boj. Ale nejen to. Taky dobrý pocit, že tě to naplňuje, že nežiješ prázdný, přiblblý život. I když mají ty scény jiné atributy, myslím si, že tisíc let od sebe vzdálený nejsou. S lidmi z Ladronky ostatně chodím kalit dodnes.
Přece jen, není punk víc o solidaritě?
Punková komunita je mi sympatičtější pro to, že svou scénu víc podporuje, víc se s ní identifikuje. Lidi si tu desku koupí, pořídí si triko, zaplatí lístek na koncert, necpou se na guest list…
Nedoplácí v tomhle rap na svou popularitu?
Jasně. Rap prostě v poslední době narostl do větších rozměrů. To do něj vcuclo spoustu pablbů, kteří tu věc používají jako zástěrku, muziku poslouchají z mobilů v mp3 a starají se jen o to, co mají na sobě a kolik večer utratí na baru.
Jaký k nim máte postoj?
Takovéhle fanoušky máme v podstatě v prdeli. My pořád žijeme v tom jádru, které jsme tady pro rapovou scénu kdysi spoluvytvářeli a které dodnes udržujeme. Nemá smysl to zabalit jen proto, že tvůj styl začne poslouchat mnohem víc lidí, včetně tisíců a tisíců povrchních troubů. Pokud ho máš rád, musíš s tím bojovat. Ostatně, pozéři jsou v každé scéně.
Model samorost
Kromě muziky se věnuješ i výtvarnictví. Jak ses k tomu dostal?
Výtvarné umění, graffiti, komiks, ilustrace mě zajímaly dřív, než jsem začal rapovat. Na Ladronce jsem začal bydlet vlastně právě kvůli tomu. Udělal jsem maturitu a odešel z domova do squatu, abych měl minimální životní náklady a mohl se učit, sbírat informace, pracovat na sobě.
Kdy přišel moment, který naznačil, že to byla dobrá volba?
Když jsem se byl schopen kreslením věcí, které mě bavily, uživit. Když jsem si kolem sebe udělal nezávislý prostor.
Co to bylo za projekty?
Díky graffiti jsem měl dost radikální přístup ke kultuře všeobecně, takže jsem se rozhodl, že nebudu dělat reklamy a komerční kšefty, toho se držím dodnes. Dělal jsem plakáty na drobnější filmové festivaly, divadelní představení, kreslil komiksy, ilustroval knihy a tak. Pak jsme začali dělat vlastní mejdany, vlastní desky. Hudební a výtvarné světy jsem začal propojovat.
Vyústilo to například v multimediální křest alba Gorila vs. Architekt nebo akci v budově bývalého Federálního shromáždění Karel Gott Prager.
Přesně, na těchhle akcích žila dohromady muzika s obrazem, lasery, projekcemi. Audiovizualita je podle směr, jakým by se měla kultura vyvíjet. Zvuk je dobrej, ale zvuk spojený s obrazem je ještě zajímavější a zvuk dohromady s obrazem a pohybem ještě víc.
Když se ohlédneš zpátky, nelituješ, že jsi nešel na vysokou? Nedala by ti víc než samostudium na squatu?
Ne. Školy jsem chtěl ignorovat programově. Občas z nich sice lezou zajímaví lidi, ale to, co dělají, vypadá jedno jako druhé. Já se chtěl vyvíjet jinak. Model samouk nebo ještě líp samorost pak ve finále vytvoří takový mišmašový originál. To jsem v podstatě já. Mix popkultury, undergroundu, šílenství.
Věnuješ se graffiti, zajímá tě architektura, často mluvíš o městu jako o prostoru. Co pro tebe město znamená?
Pro každého, kdo v Praze žije trochu intenzivnějším způsobem, znamená město úplně všechno. Město jsi ty a my jsme město. Ulice a město obecně jsou koridory, kterými lidi tečou jako řeka. A buď se rozhodneš, že fakt jen protečeš, ze svého bytu do práce a zpátky, nebo začneš ty koridory měnit. V tu chvíli začneš komunikovat s městem a město s tebou.
Tou komunikací je třeba graffiti?
Jasně. Je dobrý, když je mladá generace s prostředím kolem sebe aspoň v nějakém rozporu. To totiž znamená, že to nezabalila, že tady ti lidi jsou a sžívají se s prostorem, chtějí v něm nechat otisk. Využívají ten koridor k tomu, aby v něm komunikovali. Graffiti je oáza něčeho opravdovýho, výraz poctivýho, subkulturního, srdcovýho přístupu k životu.
Jedna velká jízda s mnoha zastaveními
Městský prostor bylo téma akce Týden nepřizpůsobivosti, které ses účastnil. Co tě ale přivedlo k účasti na prvomájových festivalech Antifašistické akce? Tam by jednu z ústředních postav hiphopové scény moc lidí nečekalo.
Lidi z Akce znám už dlouhé roky a pamatuju si situaci z devadesátých let, kdy si náckové mohli dělat, co chtěli. Přínos hnutí antifa si uvědomuju a jsem ochoten ho kdykoli podpořit, zahrát, vzít si na sebe v klipu triko, které na Antifašistickou akci odkazuje…
Ptám se proto, že obě dvě akce byly v dost křiklavém kontrapunktu s jinými koncerty PSH. Vystupujete přece i pro publikum, na které sedí tvoje slova o "šťastné, ale vyprázdněné generaci".
Rozumím. Dnes jako by nebylo proti čemu bojovat, lidi nejsou propojení nějakou jednotící energií, nemají cíl. Dneska už ani nikdo neví, co by chtěl, všichni se jen chtějí mít dobře. Spousta lidí je ale zazděná ve stereotypu práce, která je nebaví, která nemá smysl, takže se chodí po nocích bavit a vylejvat. Třeba písnička Děti prázdnoty je inspirovaná mimo jiné právě těmahle lidma. V něčem mě tohle prostředí ale jistým způsobem i přitahuje.
Jak to myslíš?
Koukám se na to bez předsudků, ani výrazně pozitivně, ani negativně. Zažiju to a vyrovnám se s tím v textu, kde se to promítne. Pro mě je to interakce se světem.
Bereš to tak trochu jako cestovatel.
Přesně tak. Pro někoho z rapové scény je eklhaft hrát někde pro pankáče, pak se zase najde někdo z druhý strany, kdo řekne, tam já hrát nebudu, to jsou masňáci. Na tyhle hranice kašlu. Na druhou stranu jsme ale odmítli neuvěřitelné množství nabídek, které přicházely. Estrády v téhle televizi, stát se tváří tamté kampaně… Ztratili bychom sami sebe, takže jsme do ničeho takového nikdy nešli.
Přece jen to zkusím ještě jednou. Propařit noc ve smíchovském baru Újezd, o kterém i zpíváte, nebo kalit drinky po vystoupení v nějakém mainstreamovém klubu, co si vybereš?
Svým způsobem to je hrozně podobný, protože všude se pohybuješ mezi svými lidmi. Rozdíl je v tom, že na tom Újezdě je jenom dalších dvacet ožralých magorů, který znáš už pěknou řádku let, zatímco v tom klubu je třeba i tisíc jiných lidí, které ani neznáš, kteří si jen poslechli tvý tracky a vyrazili na koncert.
To ale právě vypadá jako dva dost jiné světy.
Samozřejmě, ale jinak jsou to prostě jen různý fragmenty pražskýho nočního světa. Jeden není nijak extrémně lepší než druhý. Obojí je součástí tý šílený jízdy, kterou v tomhle období života zažíváme.
