Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Vladimír Hanzel: „zlý muž“ Václava Havla

aktualizováno 
Málokdo zná jeho tvář, přitom mu Václav Havel svěřil klíče od svého bytu hned první den, co si plácli, že mu bude dělat osobního tajemníka. Vydrželo jim to celou dobu prezidentství. A byl první, kdo světu oznámil, že Havel zemřel. Bylo to přesně před rokem, 18. prosince 2011.

Jako Havlův osobní tajemník pracoval Hanzel od léta roku 1989. | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Kdysi jste pracoval jako programátor. Spravoval jste někdy Václavu Havlovi počítač?
V létě 1988 se na mě během Letní filmové školy v Trutnově obrátil, že mu nefunguje tiskárna. Vysvětloval jsem mu, že rozumím softwaru, ne hardwaru, ale namítl: "Jakýpak software hardware? To jsou ta vaše slovíčka... Jednou děláš u počítačů, tak jim rozumíš." A naložil mě do svého golfa a jeli jsme na Hrádeček.

Neměl jste na vybranou.
Mě to zajímalo i proto, že tehdy měli lidé doma nanejvýš malé počítače Sinclaire anebo Atari, které byly spíš na hraní, ale on měl regulérní osobní počítač IBM; to jsem do té doby u nikoho v soukromí neviděl.

A jak ta oprava dopadla?
Udělal jsem to nejjednodušší: všechno jsem vypnul a znova zapnul. Tiskárna zavrčela a vylezla z ní stránka – úplně prázdná, jen nahoře byl vytištěný znak @. A Václav radostně zvolal: "Jé, žabka! To je bezvadný!" Mně připadalo, že to není dobře, když tam vyleze nějaký divný znak, tehdy se mu ještě neříkalo zavináč, ale Václav byl spokojený a tiskárna fungovala. Od té doby jsem byl pro něj odborník přes počítače.

Hrál na počítači hry? Třeba karty?
O tom nevím, ale měl zálibu – hrál si s písmy. Rád je zvětšoval, zmenšoval, a když nám tiskl nějaké pokyny, zpočátku užíval až bizarní typy písma.

Nastrčený agent?

Kdy se zrodil nápad, že mu budete dělat osobního tajemníka?
V srpnu 1989. Znali jsme se už tři roky a od doby, kdy ho naposledy pustili z vězení, jsme byli v kontaktu stále častěji. Jednoho dne mě pozval do své oblíbené restaurace Paroplavba a začal mluvit o tom, že za ním chodí čím dál víc lidí, novináři, občané mu píšou dopisy, které se mu doma hromadí, taky že má dostat nějakou cenu Olafa Palmeho... Nerozuměl jsem, proč mi to povídá. Pak přešel k tomu, že by potřeboval někoho, kdo by se mu o tyto záležitosti staral.

Proč si vybral vás? Měl jste povahu "zlého muže", který rozhodne, kdo k němu smí a kdo ne?
Věděl, že jsem na volné noze, ale stejně mě to překvapilo. Byl jsem rozhodnutý hned, přesto mi dal dva dny na rozmyšlenou, až pak jsme si plácli.

Jakou jste měl pracovní dobu?
Úřední hodiny byly zpočátku pondělí – středa – pátek od devíti do jedenácti. Brzy se to rozrostlo na každý den a pak i na víkendy, ještě před revolucí.

A co plat?
Dostával jsem od něj apanáž. Tehdy jsem se živil psaním článků, převážně o muzice, ale při práci pro Václava Havla už jsem to nestíhal a neměl jsem jiný příjem.

Úřadoval jste v Havlově bytě. Kdy jste dostal klíče?
Ihned. Václav vytáhl z kapsy svůj svazek klíčů a řekl, ať si nechám udělat duplikáty. Měl jsem klíče úplně od všeho – od bytu, schránky i od Hrádečku. Celé to bylo kuriózní, nijak důkladně jsme se totiž neznali, mohl jsem být klidně nastrčený agent StB. Václav byl tak důvěřivý, až to bylo odzbrojující.

Křičel na vás někdy jako šéf?
Přímo na mě? Ne. Křičel, jen když se rozčiloval nad nějakou situací. Nejčastěji při čtení novin.

Dostali jste se někdy do ostrého sporu?
Několikrát. Vzpomínám na přílet hokejistů z Nagana; ten den se zároveň konalo shromáždění politických vězňů, kam byl pozván, ale nebyl zdráv, nebyl ani v úřadu a náhle po nás chtěl, abychom ho omluvili u politických vězňů, ale že by přece jen uvítal hokejisty – jestli by mohli přijet k němu domů. Nejen já, i další jsme mu říkali – není možné být na něco zdravý a na něco nemocný. Padla i věta, že je to facka pro politické vězně.

Co on na to?
Pamatuji si, že se rozčilil. Nikdo v tomhle státě neudělal tolik pro politické vězně jako já, říkal, ale není mi dobře a nemám sílu na všechno. Nakonec si to setkání na zahradě prosadil. Bylo to tristní: hokejisti dorazili, značně pod parou, se zpožděním dvou hodin, mrzlo, novináři rozšlapali zahradu...

Osobní tajemník ví o svém šéfovi vše. Tedy i to, když se vedle jeho manželky objeví jiná žena.
To sem nepatří.

Nemyslím. I on sám ve své knize Prosím stručně leccos prozradil.
Václav Havel měl mnoho přítelkyň. Ne že by se všemi udržoval intimní poměr, ale byl se ženami rád.

Kdy jste zjistil, že se zná s Dagmar Veškrnovou?
V říjnu 1989 se v Lucerně slavily třicetiny divadla Semafor. Jiří Suchý, se kterým jsem předtím dělal rozhovor pro samizdatové Lidové noviny, mi zavolal, že by byl velmi rád, kdyby tam přišel i Václav Havel. Při sestavování programu jsem to Václavovi řekl, nejdříve rád kývl, ale když se dozvěděl, kde se to pořádá, byl proti.

Proč?
Namítl: "Do Lucerny nejdu. Komunisti o mně stále píšou, že dělám všechno pro to, abych Lucernu získal zpět, a jakmile se tam objevím, vyjde zase v Rudém právu článek." Nějak jsem ho ale přemluvil. Ve velkém sále proběhlo představení, pokračovalo setkáním s přáteli ve vinárně Koníček. Tam se Václav a Dagmar viděli poprvé, byli si představeni, povídali si.

Zažil jste za šest let, než jejich vztah vyšel najevo, situaci, kdy jste to musel hasit, aby se nic nedozvěděla veřejnost?
Zažil. Ale nepřipadá mi teď vhodné, abych o tom mluvil.

Jak jste se dozvěděl, že se chce Václav Havel znovu oženit?
Po jeho operaci nádoru na plicích u profesora Pafka jsem za ním prakticky denně chodil. Nemohl mluvit, protože měl kanylu, takže vše psal – na papírky. A na jednom z těchto papírků stálo i toto jeho rozhodnutí.

Jaký byl váš názor?
Nebyl jsem proti. Byla to jeho soukromá věc.

Co ostatní spolupracovníci?
Byli převážně zaskočení, že je takový spěch – neuplynul ani rok od smrti Olgy Havlové. On se tak ale pevně rozhodl i proto, že Dáša mu zachránila život, což je pravda.

Fotogalerie

Jak jste s Dagmar Havlovou vycházel?
Myslím, že naše vztahy byly korektní. Zpočátku víc přátelské, později spíše zdvořilé.

Honorář ze Západu

Drží se kolem Václava Havla nějaký nesmyslný mýtus, který vás vytáčí?
Například ten, že se Havel potají domluvil s komunisty na předání moci; i celkem rozumní lidé vám řeknou – no, možná na tom něco je. Ale je to totální nesmysl.

Máte důkaz?
Už několik týdnů před revolucí i během ní jsem s ním trávil každý den od rána do večera. Vím tedy stoprocentně, že nic takového neproběhlo, ani proběhnout nemohlo.

Stejně tak se můžete na internetu dočíst, že Havla platila CIA a měl se jako v bavlnce.
To používali k propagandě komunisti, stejně jako, že mu jde o to, aby se dostal k majetku svých předků. V Rudém právu o tom vyšel článek Kdo je Václav Havel, vznikl i propagandistický film, kde ukazovali, co všechno Havel doma má, kolik videokazet a gramofonových desek a jakou aparaturu, jak rozvrací republiku a dostává za to od imperialistů peníze.

Z něčeho ale žít musel, takže nějaká finanční podpora tu být musela.
Byla. Od šedesátých let byl docela známým dramatikem. Jistému Klausi Junckerovi z Hamburku se podařilo jeho hry umístit do západních divadel. Fakt, že byl každou chvíli zavřený, tomu dodával kořeněnou příchuť a zájem o něj a jeho hry to ještě zvyšovalo. A dostával za ně honoráře. Československá agentura Dilia ho zastupovat odmítla, takže dostával peníze přímo ze Západu.

Jak to v praxi chodívalo?
Zabavit peníze ze zahraničí vám nemohli, ale musel jste je povinně směnit v bance za tuzexové bony. V bance vám u západních valut dali na výběr: buď si je necháte vyplatit ve velice nevýhodném kurzu v československých korunách, nebo o něco výhodněji v tuzexových bonech. Jeden bon se dal načerno prodat za pět korun. Lidi o ně měli zájem, protože v Tuzexu za ně nakupovali jinde nedostupné zboží ze Západu.

Další pomluva, ke které se můžete vyjádřit: Václav Havel byl alkoholik.
V řadě věcí byl výjimečný, ale jinak normální chlap. Dal si pivo, dal si panáka, ale nikdy jsem ho neviděl pod obraz.

Kdo tyhle fámy šíří? Bývalí estébáci?
To je čistá závist jednoho člověka, který se do Havlovy blízkosti dostal ještě před rokem 1989. Byl také zavřený a cítil se být spisovatelem. Četl jsem rukopis jedné z jeho knih, z mého pohledu ztratil soudnost. Nemohl nikdy pochopit, že z Havla jsou všichni hotoví a on nic. Jmenovat ho nechci.

Pak jsem to schytal

Loni jste vzbudil rozruch, když jste byl proti iniciativě přejmenovat po Havlovi ruzyňské letiště.
Ano, všude se uchytil argument, že nerad létal. Málokdo četl celý můj původní text, který jsem poslal do ČTK, kde byla averze k létání jen podpůrný argument. Namítal jsem, že si dovedu představit jiné významné instituce pojmenované po Havlovi, které nesou nějaký obsah. Letiště žádný duchovní obsah nenese a obával jsem se také, že to skončí u letiště.

Kdo byl první

"Dnes ráno v 10.15 zemřel Václav Havel :-((((" Tak znělo sdělení, které se v neděli 18. prosince 2011 krátce před polednem objevilo na facebookovém profilu Vladimíra Hanzela. Byl první, kdo vyslal do světa tu smutnou zvěst. Na síti Twitter se zhruba ve stejnou dobu pod účtem @exnovinář objevil text: "Volají mi známí, že zemřel Václav Havel. Že to není pravda..."

Co by duchovní obsah neslo?
Univerzita, divadlo, koncertní sál. Navrhoval jsem i podobně donkichotskou věc, jakou byla svou podstatou i Charta 77: vyvolat obnovení jednání o knihovně na Letné – mohla by se jmenovat Národní knihovna Václava Havla. Asi by to nevyšlo, ale bylo by to v jeho duchu.

Vraťme se k létání. Čeho se bál?
Zejména turbulencí. S výjimkou návštěvy USA v roce 1968 do revoluce nelétal, protože neměl pas. Poprvé jsme spolu letěli 20. prosince 1989 do Košic, to byl ještě v pohodě. Pak začal létat často a několikrát zažil situaci, kdy to házelo tak moc, až se člověku dělá zle. Bouřit proti létání se začal až ve druhé polovině devadesátých let. Zajímavé je, že když měl letět do USA, měl méně námitek, než když měl letět východním směrem.

Kdy jste s ním mluvil úplně naposledy?
Tváří v tvář jsme spolu mluvili loni začátkem listopadu, když Ivan Havel pořádal v Mramorovém sále Lucerny jako každý rok setkání, tehdy u příležitosti šedesátin své ženy Dáši. Úplně naposledy jsme spolu mluvili začátkem prosince, po telefonu. Dostal jsem záhadný vzkaz, že by chtěl, abych byl součástí správní rady Knihovny Václava Havla, ale nějak jsem tomu nerozuměl, a tak jsem mu zavolal na mobil.

O čem jste rozmlouvali?
Vzal to a říkal mi: "Vladimíre, všechno se dozvíš, ale není mi teď moc dobře." Nabídl jsem se, že bych za ním přijel na Hrádeček se svou ženou Jarmilou. A on říká: "To bych byl hrozně rád, ale počkáme, až mi bude líp. Dám ti vědět."

Kde jste se dozvěděl, že zemřel?
Dozvěděl jsem se to.

Ale od koho?
Ze soukromých zdrojů, které nechci rozebírat.

Byl jste první, kdo to oznámil na Facebooku, a tím i světu.
V tu chvíli to vědělo víc lidí. Tak jsem to první napsal já, no... Pak jsem to schytal.

Od koho?
Pořád mi zvonil telefon a všichni vaši kolegové chtěli, abych jim poskytl vyjádření. Striktně jsem je ale odkazoval na lidi z kanceláře Václava Havla, kteří mohli podat oficiální zprávu.

Chtěl byste mu ještě něco říct?
To mám každou chvilku.

Co třeba?
Když jsme organizovali poctu Václavu Havlovi v Lucerně, která proběhla pět dní po jeho smrti, doporučil jsem tam slovenskou kapelu Živé kvety, kterou neznal, ale myslím, že by se mu moc líbila. Na tu bych ho určitě upozornil a rád s ním šel na jejich koncert. 

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.