Osudové životní rozhodnutí ji zastihlo někdy ve čtvrtém semestru na tvrdé lavici pražské posluchárny. O tropických nemocech přednášel jeden z nejuznávanějších profesorů tehdejší pražské medicíny, patolog a anatom Jaroslav Hlava. „V Praze, ale ani nikde v českých zemích, nemáme specializované pracoviště na exotické choroby,“ promlouval ke studentům český průkopník bakterologie. Mluvil o úplavici, lepře, moru, ebole či drakunkolóze, při které až rok po nakažení začnou z lidského těla vylézat červi jistého druhu vlasovce.
Právě exotičtí parazité mladou medičku bavili nejvíce. Dozvěděla se, že vhodným místem pro studium je například syrský Damašek nebo irácký Bagdád. Právě tenkrát se zrodil její studentský sen – vydat se tropické nemoci studovat a posunout poznání českých zdravotníků kupředu. Lékařství se specializací chirurgie dokončila s výborným prospěchem ve 26 letech a pustila se do příprav cesty na východ.
Vlastu Kálalovou ovlivnila ještě jedna věc. S rozvojem turismu a cestování za první republiky se věřilo, že přijde doba, kdy se tropické nemoci z oblastí svého původu masově rozšíří i do Československa. Asi by se divila, že po téměř sto letech se tato představa našich babiček v tak velké míře nepotvrdila.
Cílem mladé lékařky bylo brzy po vzniku Československa vybudovat na Blízkém východě nemocnici a během praxe sbírat zkušenosti o tropických nemocech. Ještě na medicíně se přihlásila na filozofickou fakultu ke studiu arabštiny a turečtiny, jazyky ovládala rodačka z jihočeských Bernartic perfektně. Z Turecka si nechala do Česka posílat lékařské časopisy, aby se seznámila s arabským názvoslovím.
Hovory o Bagdádu s T.G.M
O Orientu četla knihy a navštěvovala v Praze ty, kteří oblast znali. Když přišla letní vedra, podnikala mnohakilometrové pochody, aby si na horko zvykla. Zároveň sháněla finance, aby mohla svůj sen uskutečnit. Jenže mnoho institucí ji odmítlo, důvodem byl i fakt, že je žena.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma |
Pomoci se jí nakonec dostalo díky známostem s Alicí, dcerou T. G. Masaryka. Cesty obou žen se spojily v Červeném kříži a mladá Masaryková pozvala svou přítelkyni na prezidentský zámek ve slovenských Topoľčiankách, kam „tatíček“ rád jezdil a kde například vznikla známá kniha spisovatele Karla Čapka Hovory s T. G. M.
Vlasta měla štěstí, rodina Masaryků byla pokroková i v otázce rovnoprávnosti žen a mužů a sám prezident za první republiky tlačil na veřejnosti s oblibou kočárek, což byla tehdy pro muže pozice téměř nemyslitelná.
Jeden večer měla začínající lékařka domluvenou schůzku s prezidentem. „Tu jsem strnula nad svou hlasitou řečí: v křesle u plápolajícího ohně seděl bez pohnutí, zamyšleně, pan prezident,“ napsala později ve svých vzpomínkách Kálalová. „Mám peníze po otci a také své úspory,“ řekla a čekala na prezidentův verdikt. „Vaše peníze si schovejte, budete je brzy jistě potřebovat. Vyhledejte v Praze mého právního zástupce, dám mu příkaz k úhradě výloh vaší cesty. Teď vám dá dva tisíce a napíšete mu, když budete potřebovat,“ odvětil Masaryk. Prezident jí postupně půjčil 244 tisíc korun, které mu lékařka během tří let do haléře vrátila.
Ilona Borská |
Třímilionové království
Vlasta Kálalová se nejdříve vydala do Cařihradu, dnešního Istanbulu, na kliniku Omara Paši. Tam získala doporučení věhlasného gynekologa a zamířila do Bagdádu. Ve třímilionovém království, jež bylo pod patronátem Britů, ordinovalo tehdy okolo dvou set lékařů, přesto se musela potýkat s pověrami místních lidí, kteří věřili i na zaříkávání duchů.
Irácké zákony povolovaly dva druhy nemocnic – mustausaf s jedním lékařem a nejvýš dvaceti lůžky a mustašfá s nejméně dvěma lékaři a vyšším počtem lůžek. Češka z Bernartic si nejdříve otevřela ordinaci, poté menší formu nemocnice známou jako Mustausaf Czechoslovak. Léčila vše, zejména děti, měla skvělé výsledky u porodů. Že byla ženou, se stalo její výhodou, muslimští muži jí svěřili do péče vlastní manželky či dcery.
Jedním z prvních pacientů byl ovšem malý chlapec, kterého kopl kůň do obličeje. Doktorka Kálalová ho nejen zachránila, ale kosti i kůstky mu srovnala a zároveň udělala plastiku. Zákrok se stal v Bagdádu brzo všeobecně známý, chlapcův otec byl totiž prodavač a své dítě každému v krámě ukazoval a vyprávěl o šikovné Češce.
„Jednou přišla ke mně Kurdka, kterou rodina vyloučila ze svého středu, protože měla na hlavě velký a ošklivě páchnoucí nádor velikosti ženské pěsti. Nemohouc ihned ověřit zhoubnost, jsem ho nakonec odřízla elektrickým nožem a se strachem čekala dalšího převazu. A ono se to krásně hojilo,“ řekla v jednom z posledních rozhovorů pro Český rozhlas v roce 1970.
Lékařka kvůli vedru operovala často v noci. I se základním vybavením ji její šikovnost otevřela komnaty členů královské rodiny, které léčila. Kromě získávání poznatků z lékařské praxe posílala do pražského Národního muzea desítky tisíc exemplářů cizokrajného hmyzu.
V Iráku se také provdala za Itala Giorgia Di Lottiho, úředníka tamní správní služby, a narodili se jim dcera Drahomila a syn Radbor. Také se snažila najít pro kliniku svého nástupce. „Pracovala jsem, psala domů, čekala. Odpověď z Čech byla vždy táž: mlčení. Jako by psal domů mrtvý,“ poznamenala po návratu ve svých vzpomínkách.
Mladou lékařku však nakonec skolila tropická horečka dengue, několik měsíců byla upoutána na lůžko. Nástupce do kliniky tak nikdy nenašla a roku 1933 se vrátila nemocná do Československa.
Vyléčila se až těsně před okupací Československa a příchod Němců ji těžce zasáhl. Odjela proto do rodných Bernartic, kde se věnovala lékařské praxi.
Vyvražděné Bernartice
Bernartice se shodou okolností staly útočištěm československých parašutistů a po atentátu na Heydricha, kolaboraci a udavačství je mohl stihnout stejný osud jako Lidice či Ležáky. Nacisté nakonec zastřelili 22 místních lidí. Lékařce, italskému manželovi a dvěma dětem se tehdy nic nestalo. Ale když ale Němci 8. května 1945 ustupovali, v Bernarticích postříleli 44 lidí, mezi nimi i manžela Vlasty Kálalové a její dvě děti. Lékařka přežila jen proto, že v tratolišti krve zavřela oči a hrála mrtvou.
S tragédií se snažila vyrovnat, vzala si k sobě dokonce osiřelou polskou dívku a slovenského mládence. Ale oba od ní později utekli a lékařka osaměla. Část domu pronajala jeslím a děti učila cizím jazykům.
Pár dnů před smrtí se dopisem se světem rozloučila: „Spoluobčané! Kdybych Vám mohla říci pár slov, než opustí naposled mé tělo otcovský dům, chtěla bych Vám říci toto: Děkuju Vám všem. Měla jsem Vás upřímně ráda. Těšíval mě nesmírně každý Váš krásný čin, každé vlídné slovo. Jste ušlechtilí lidé. Pracovití, bystrého ducha. Těšívalo mě vždy obzvláště, když jsem viděla Vaši uvážlivost a vzájemnou snášenlivost. Předrazí rodáci, tvořte domov, v němž se prozíravě váží hodnoty duševní neméně než bezprostřední blahobyt hmotný. Učiňte tak, byť výhradně proto, že si říkáme Slované. Vaše Vlasta Di Lottiová, únor 1971.“
Zemřela 15. února 1971 a na jejím rodném domě je dnes bronzová deska s nápisem česky i arabsky: Mír s vámi čili Salam alejkum.