Když mu bylo dvanáct let, řekl mamince, že by chtěl k narozeninám kolo. Odpověděla mu, že na něj nemají peníze.
Uplynulo pár let a Jordan Belfort si to vynahradil. Když už nevěděl, jaké auto by si ještě pořídil, koupil si přesně stejný Aston Martin, s jakým jezdil James Bond. Jenže když to udělá finančník, který vydělává spoustu milionů za pár hodin, myslí to doslova. A tak nechal auto vybavit nádrží se slzným plynem, schránkami na hřebíky, které sypal po ulicích, zásobníky oleje, který mohl vypouštět, aby pronásledovatelé dostali smyk, rušičkou radaru a poznávací značkou, na níž byl po otočení stroboskop na oslepení dalších případných pronásledovatelů.
K čemu mu to bylo? K ničemu. Vlk z Wall Streetu se nudil. A byl zrovna sjetý. "Byly Vánoce, já jsem právě vydělal dvanáct nebo třináct milionů za jediné odpoledne, a tak jsem zavolal svému obchodníkovi s auty a zeptal se ho, jestli nemá něco zajímavého."
"Nejhorší je, že to auto nikdy nefungovalo. Všechny ty hračky tak vyčerpávaly baterii, že jsme objeli blok a auto se zastavilo."
Když mu bylo třiadvacet, prodával na Long Islandu maso dům od domu, pak se udělal pro sebe, protože chtěl být bohatý. Potom zkrachoval a šel hledat štěstí na Wall Street. Teď má za sebou vězení, vysoké dluhy, tisíce podvedených a film, jehož je hrdinou. Téměř kladným. Skoro to vypadá, že bylo skvělé pro něj pracovat, protože jste si užili, měli jste spoustu zábavy a ještě jste vydělali těžké peníze.
Podívejte se na ukázku z filmu, kde hlavní hrdina dostává rady pro přežití na Wall Street:
No, skutečnost byla trochu jiná. I když o něm časopis Forbes začátkem 90. let napsal, že je trochu jiný Robin Hood, neboť obírá bohaté a rozdává sobě a partě svých veselých makléřů. Nějak tak vyznívá i jeho kniha i film Vlk z Wall Street.
Ale hoodovské to moc nebylo. Za jeho firmou Stratton Oakmont zůstala spousta okradených obyčejných lidí a malých firem připravených o peníze. Šlo přesně o ty peníze, za něž si Belfort postupně nakoupil sedmdesát aut, z toho pět ferrari, dva vrtulníky a jachtu, která původně patřila Coco Chanel. Ty peníze, za něž byly placeny hordy nejdražších prostitutek, hory drog a velkolepé mejdany, které vypadají tak zábavně.
Jak okrádal
Belfortovi se nedá upřít, že uměl vydělávat. Jen to bylo obvykle pomocí podvodů. Představme ten nejčastější z nich. Makléři (v dobách největší slávy jich měl Belfort zhruba tisíc) plánovitě přesvědčují malé zákazníky, aby kupovali levné a bezcenné akcie, které jsou k ničemu. To jim samozřejmě neřeknou. Vtip je v tom, že akcie vlastní právě jeho firma, která si je jen kvůli tomu za pakatel pořídila. Jak se akcie prodávají, jejich cena roste. A když už je zisk dobrý, firma se jich zbaví, načež hodnota prudce klesne a investor pláče. Ale firma Stratton Oakmont tím nasekala miliony. Odhady praví, že takto vytahala ze zákazníků určitě 200 milionů.
Samozřejmě, že s klienty se musí umět hezky promluvit. A tak Belfort učil své makléře, jak na to. Hlavní heslo znělo: "Nikdo nezavěsí dřív, než ten na druhé straně něco nekoupí, nebo nezemře". Trik, jak je přimět, aby nakupovali, vypadal asi takto: nejdřív se nabídnou akcie nějaké solidní, známé a velké firmy, třeba IBM. Když se člověk na druhé straně telefonu chytí, přijde řada na odpad, který se vylíčí v lákavých barvách.
A ještě jedna zásadní věc, která není ve filmu vylíčena zrovna přesně, a to je řečeno hodně diplomaticky. Když na Stratton Oakmont skočila FBI, skutečný Belfort svého společníka nechránil jako jeho postava ve filmu, ale pěkně ho napráskal. Jako kdekoho kolem sebe. Tím si zajistil hodně krátký trest. Odseděl si 22 měsíců místo čtyř let, zatímco "zachráněný" kolega dostal 39 měsíců.
Prostitutky přijely: zvláštní forma team-buildingu
Ale popisy mejdanů sedí. Muselo to být neuvěřitelné. Belfort byl průkopníkem v zavádění toho, čemu se dnes říká team-building, ovšem představoval si to trochu jinak. Věřil, že morálku zvedne, když zaměstnancům umožní, aby si užívali sex v práci, kdykoliv a kdekoliv je to napadne. "Pářili se pod stoly, na záchodech, v šatnách, v podzemních garážích a ve skleněném výtahu," popsal to Belfort v jednom rozhovoru.
"Naší firmě by se spíš mělo říkat Sodoma a Gomora," řekl v jiném interview. "Nebylo mnoho společností, které by měly prostitutky v přízemí, drogové dealery na parkovišti, exotická zvířata v šatnách a každý pátek soutěže ve vrhání trpaslíků."
A k tomu spousta dalších věcí: odpolední přestávky "na kávu" s prostitutkami nebo šimpanzi na kolečkových bruslích. Jak se peníze hrnuly, od zaměstnanců firmy se očekávalo, že budou žít "the Life", tedy "Život". Budou mít nejlepší auta, budou jíst v restauracích, které právě frčí, budou dávat největší spropitné, budou nosit nejlepší šaty.
Pravdou je, že ve Stratton Oakmont se daly vydělat peníze. Jeden osmadvacetiletý makléř, který se před nástupem živil kladením koberců, vydělal firmě první měsíc sto tisíc a osm set tisíc první rok. Polovina byla jeho.
Belfort chtěl, aby žili jako on. I když v jeho případě to byla naprosto jiná úroveň. Vydělával padesát milionů ročně a mafie k němu vysílala na stáž své lidi, aby odkoukali, jak se rozmnožují peníze. Za hotelový účet zaplatil tři čtvrtě milionu. Když mu při pobytu v Londýně došly drogy, zavolal sekretářce do New Yorku a nechal si je poslat Concordem.
Létal helikoptérou nad New Yorkem tak sjetý, že musel zavírat jedno oko, protože viděl dvojitě. V Itálii potopil svoji jachtu, když přes naléhání kapitána poručil, aby vyplula do bouře. Když telefonoval se svou ženou, užíval si přitom s prostitutkami a nijak to neskrýval. Ženě to vynahradil milováním na matraci naplněné třemi miliony v desetidolarových bankovkách.
Jindy však rozřezal sedací soupravu za milion, protože hledal drogy, které nutně potřeboval. Manželství tento vichr nepřežilo. Skončilo, když Belfort skopnul ženu ze schodů a malou dceru strčil do auta, nepřipoutal ji a napálil to s ní do sloupu, protože si pod vlivem drog myslel, že tak přestane brečet.
Jeho život byl jeden velký tah a obrovská prázdnota. Tak o tom dnes mluví. "Lidé přicházejí na Wall Street hledat štěstí, ale najdou tam nejopuštěnější místo světa," řekl Belfort.
Tehdy mu to tak asi nepřipadalo, ale nyní tvrdí, že už ví, že za penězi, které se tam točí, nebylo nic z něj. Jen práce jiných, jejich intelekt a kreativita. Makléř si tam podle něj vydělává tím, že nakupuje a prodává schopnosti někoho jiného. Jsou to prázdné peníze. To vyvolává pocit prázdnoty, který se snaží zahnat věcmi, jež si pořizuje. Je jich stále víc a jsou stále dražší.
Jordan BelfortNarodil se v roce 1962 v newyorské čtvrti Bronx. V devadesátých letech založil společnost Stratton Oakmont, která podváděla klienty. Peníze utrácel za opulentní životní styl a stal se závislým na droze metakvalon. V roce 1998 ho dopadla FBI, ve vězení si odseděl 22 měsíců. Film Vlk z Wall Street není jediný snímek, který o jeho firmě vznikl. V roce 2000 se jí nechal inspirovat i film Riziko Bena Youngera. |
"Každá věc mi pomohla, abych se na chvíli cítil dobře. Ale pak se z těch okamžiků stávaly jen ostrůvky štěstí, mezi nimiž nebylo nic, co by je spojovalo," řekl.
Ale byl tam, kde chtěl být, když poprvé viděl film Wall Street, v němž hrál Michael Douglas prohnaného finančníka jménem Gordon Gekko. Že tam chce být, mu napovědělo kolo, které ve dvanácti nedostal.
Proč to nesepíšeš?
Belfortovi byli obyčejná rodina, oba rodiče pracovali jako účetní, matka později vystudovala práva. Peněz moc neměli.
Z toho, že nemůže dostat kolo, vyvodil několik závěrů pro život. Ten první: když pracuješ pro někoho jiného, zůstaneš chudý. Druhý: vzdělání ti nezajistí bohatství. Třetí: hraní na jistotu a neochota riskovat jsou nejkratší cestou k bídě.
"Z toho všeho jsem pochopil, že abych byl bohatý, musím riskovat, jak jen to jde. A nejlepším místem je Wall Street."
Nicméně vystudoval biologii. A když měl jít k přijímačkám na medicínu, jak si přála jeho matka, zaspal a šel na zubařinu. Ale hned na první přednášce jim děkan řekl, že už to není, co to bývalo, a že pokud někdo chce být zubařem jen kvůli velkým výdělkům, má si najít něco jiného.
Tak to udělal. Po epizodě s prodáváním masa nakonec díky přímluvě známých získal místo makléře u renomované firmy na Wall Street. Nastoupil tam v pondělí 19. října 1987, přesně v den, kdy došlo k finančnímu krachu. Firma zkrachovala a on byl bez místa.
Pak založil Stratton Investments a za dva roky už o něm psal časopis Forbes jako o finančním čaroději, který vydělal za první rok tři miliony a další už desetkrát tolik.
"Chtěl jsem od všeho to nelepší, prezidentské apartmá, ferrari, dům na pláži, nádhernou blondýnu, drahá vína, aukce uměleckých děl, jachtu," řekl po letech. Vždycky chtěl žít na vysoké noze jako filmový finančník Gordon Gekko. Ale jeho bývalí kolegové tvrdí, že za tím mohl být i komplex. Belfort měří sotva 170 centimetrů, značkové boty Ferragamo si nechával vyrábět se zvýšeným podpatkem, aby získal pár centimetrů navíc.
Když ho zavřeli, měl znovu štěstí. Skončil v jedné cele se známým televizním bavičem, který mu řekl: "A proč o tom všem nenapíšeš knížku?"
Tak ji napsal. Vydělal na ní skoro dva miliony. A teď podle ní vznikl film, jenž ho staví do lepšího světla, než v jakém ho vidí jeho bývalí klienti.
On sám jako by jim dával nepřímo zapravdu. "Byl jsem nejtalentovanější obchodník na světě. Mojí chybou bylo, že jsem si k obchodování vybral špatný produkt," napsal ve své druhé knížce.
Dneska žije ve "skrovném domě se třemi ložnicemi v relativně nepříliš drahé části Los Angeles", jak napsal britský Daily Telegraph. Nosí sice zlaté hodinky Bulgari za 15 tisíc dolarů, ale říká, že to je všechno, co mu zbylo ze starých špatných časů. Polovinu z toho, co vydělá za knihy, filmová práva a motivační projevy, což je nyní jeho oficiální zaměstnání, podle rozsudku odevzdává na splácení škod, které způsobil. Zatím splatil 14 ze 110 milionů. Úřady však tvrdí, že před nimi příjmy tají.
