1. Vojničův rukopis
První místo našeho výčtu mu patří právem. Knihu, která dostala jméno podle amerického knihkupce Wilfrida Michaela Vojniče, který ji v roce 1912 koupil v Itálii, studují zástupy lingvistů, šifrantů, historiků, astronomů, šarlatánů i ufologů. Celkem 240 stran, které se dochovaly z původních 272, je přitahuje jako magnet. Nejde jen o desítky ilustrací, největším otazníkem je jazyk, jímž je kniha psána. Dosud se ho totiž nepovedlo rozluštit.
Podle výzkumů radiouhlíkovou metodou pochází pergamen z první třetiny patnáctého století a jeho historie má i svou českou větev. Jeden čas totiž spis vlastnil Rudolf II., po něm jeho vrchní botanik a poté obskurní pražský alchymista Georgius Barschius. Po jeho smrti putoval záhadný rukopis do rukou rektora pražské univerzity, aby nakonec skončil v Itálii.
Jednou částí rukopisu je herbář, kromě obrazů rostlin však obsahuje též například kresby nahých koupajících se nymf v nádobách pospojovaných trubkami, astronomické diagramy a symboly a kosmologické náčrtky a mapy. Jaký je však smysl a téma celého díla a kdo je jeho autorem, se neví. Byla to pomůcka alchymistů? Filozofický experiment? Je celé sofistikované dílo jen vtipem, hříčkou beze smyslu? Je autorem anglický filozof Roger Bacon, jak o tom byl přesvědčen Rudolf II.? Nebo je to Vojničův podvrh?
Nad neznámým písmem si dosud všichni odborníci i záhadologové vylámali zuby. Má dvacet až třicet znaků a celkem kniha obsahuje pětatřicet tisíc „slov“. Možných vysvětlení rozhazují vykladači plné hrsti: možná je to umělý, vymyšlený jazyk, možná fonetický přepis některé řeči ze střední a východní Asie, možná severogermánský dialekt, snad je text sám o sobě nesmyslný, ale smysl mu dávají nepatrné značky založené na starém řeckém těsnopisu, možná je vše jen šifra, asi zakódovaná hebrejština, možná text napsalo nesrozumitelným písmem médium při spiritistické seanci.
Snažit se jazyk rozluštit se rovná akademické sebevraždě, přiznal s pokorou britský počítačový programátor Nick Pelling, jeden z těch, kdo se o to pokoušel. Knihu vlastní Yaleova univerzita.
2. Kodex Seraphinianus
Mysteriózní existence Vojničova rukopisu evidentně nestačila italskému architektovi a malíři Luigimu Serafinimu, svět proto obohatil o další ilustrovaný spisek psaný nesrozumitelnou řečí. Kniha je rozdělena do jedenácti kapitol a obsahuje fantaskní kresby: bizarní ovoce, podivní tvorové podobní hrochům či koňům, bizarní stroje, rostliny a zvířata vyrůstající z lidských těl, lidé při neznámých hrách, zvláštní pokrmy. Muž projíždějící se v rakvi, oko plující v mořských vlnách, souložící dvojice, která se mění v krokodýla.
Autorova fantazie pracovala naplno také při textovém doprovodu. I jazyk jeho knihy, připomínající abecedu používanou na Šrí Lance, byl objektem mnoha pokusů o vyluštění. Neúspěšných pokusů, protože dešifrovat se odborníkům povedl jen číselný systém pro označování stránek.
Nakonec se Serafinimu zvědavců zželelo a v roce 2009, osmadvacet let po prvním vydání knihy, jim prozradil, že písmo žádný sémantický smysl nemá. Chtěl prý čtenáři dopřát pocit, který má malé dítě, když drží v ruce knihu plnou znaků, které neumí přečíst.
3. Kodex Rohonczi
Leží v budapešťské Maďarské akademii věd, pod označením K 114, ve srovnání s Vojničovým rukopisem trochu stranou světového zájmu. Je to nespravedlivé. Malá kniha o 448 stranách není totiž o nic menší záhadou – dodnes nikdo neví, co se v ní píše. Ano, i její písmo zůstává nerozluštěno.
Dílo se čtyřiaosmdesáti jednoduchými, primitivními černobílými kresbami, některé mají jasnou křesťanskou tematiku, jiné obsahují islámské prvky, mělo vzniknout v první polovině šestnáctého století. Text tvoří přes 150 symbolů, poměrně složitých a s nejasnou strukturou mezer. Podle studií se čte zprava doleva a zdola nahoru, to je ale zatím vše, co se ví. Ohledně původu písma poletují rozmanité teorie: podle jedné je sumersko-maďarský, podle další dako-rumunský, podle jiné se jedná dokonce o sánskrtský jazyk.
4. Ripleyho svitky
Působil sice jako augustiniánský mnich v yorkshirském kraji, jeho hlavním zájmem ale byla alchymie. Studoval ji na starém kontinentu a podle legend úspěšně – objevil prý kámen mudrců, ingredienci potřebnou k umění transformace kovu na zlato či stříbro a výrobě elixíru života.
Jak kámen mudrců získat, mají popisovat spisky, které jsou známy jako Ripleyho svitky. Je jich třiadvacet, zatím poslední, šest metrů dlouhý svitek byl objeven v archivech londýnského Science Museum před dvěma lety. S alchymistovou osobností jsou spojovány proto, že ilustrace doprovázejí jeho alegorické verše. Všechny jsou kopie, které vznikly mezi šestnáctým a osmnáctým stoletím.
A jak na kámen mudrců? „Musíte vzít vodu Země a Zemi vzduchu a vzduch ohně a oheň Země. Černé moře. Černou lunu. Černé Slunce.“
5. Smithfieldské dekretály
Obří králík, který podřezává hlavu muži, lev kojící nemluvně, rytíř v souboji s motýlem, králík střílející šípem po psovi, ďáblové a kresby bizarních postav. Na díle známém jako Smithfieldské dekretály není záhadný obsah: je to sbírka kanonického práva vyhlášeného papežem Řehořem IX. Údiv vyvolají halucinační kresby, které text doprovázejí.
Vznikly přitom dodatečně, psaná část spatřila světlo světa zřejmě ve Francii, ilustrace ale byly doplněny až v polovině čtrnáctého století v Anglii. Zřejmě díky kanovníkovi kostela svatého Bartoloměje v Smithfieldu. Musel to být náročný a dlouhý proces, jeho výsledek udiví bizarností motivů.
6. Kniha Soyga (Aldaraia)
Onen okamžik měl pro britského alchymistu Johna Deeho životní váhu. Psal se rok 1582, seděl v místnosti spolu se svým kolegou Edwardem Kelleym, který měl s sebou speciální zrcadlo, skrze které s nimi měla konverzovat Uriel, nadpozemská bytost. Taková šance! Dee proto neváhal, hned první otázka směřovala k oné knize: ze všech tří tisíc titulů, které měl Dee ve své úctyhodné knihovně, jej nejvíc fascinovala právě ona – Kniha Soyga. Spis o čtyřiceti tisících náhodně poskládaných písmenech sice nedával žádný smysl, Dee byl však přesvědčený, že skrývá hluboké magické poselství.
A také ano. Uriel Kelleyho ústy odvětila, že kniha pojednává o tom, co v Edenu vyjevil Boží anděl Adamovi. Jak ji ale číst? Uriel Deeho nepotěšila: „Jediné tajemství zná archanděl Michael.“ Alchymista byl v koncích, konverzace s Uriel mu nijak nepomohla a do konce svého života tajemství záhadné knihy neodhalil.
Kniha sama se poté ztratila ze světa a několik století se mělo za to, že definitivně. Poté se však vydala do Britské knihovny v Londýně historička Deborah Harknessová. Psala dizertační práci na téma John Dee a řekla si, že zkusí štěstí. „Nenávratně ztracenou“ kultovní knihu našla na první pokus – celá záhada spočívala v tom, že v obrovském archivu nebyla katalogizována jako Kniha Soyga, ale pod svým alternativním názvem Aldaraia. A pod tímtéž jménem se vzápětí našel druhý exemplář v oxfordské knihovně.
Dveře k rozluštění její záhady tak byly pootevřeny, cesta však neskončila. Matematik Jim Reeds sice dokázal odhalit algoritmus, podle něhož byly tabulky s písmeny sestavovány, vlastní obsah knihy však zůstává dál tajemstvím.
7. Prodigiorum Ac Ostentorum Chronicon
Toto dílo se vlastně trochu podobá spisu Kodex Seraphinianus – až na to, že Prodigiorum (někdy známé pod názvem Chronicle of Portents and Prophecies) se tváří, že je kronikou pokrývající události, které se skutečně staly.
V roce 1557 ho v Basileji vydal francouzský humanista Conrad Lycosthenes, který v něm zaznamenal významné momenty od zrození Adama a Evy po jeho dny. A jsou to dějiny krásné i strašidelné. Doprovází je na tisíc dřevorytů a zachycují hladomory, záplavy, mořská monstra, neuvěřitelné výjevy. A též pády komet, jedna z nich přitom připomíná vesmírnou raketu, proto Lycosthenes požívá sympatií ufologů.
