Šimpanzi jsou roztomilí a dají se socializovat, ale mají obrovskou sílu.

Šimpanzi jsou roztomilí a dají se socializovat, ale mají obrovskou sílu. | foto: Profimedia.cz

Kruté zvířecí útoky: vraždící krokodýli i běsnící šimpanz

  • 8
V centru Londýna ukousla liška prst nemluvněti, brazilské město San António da Platina ovládly stovky pavouků. Zvířecí říše ovšem nabízí mnohem dramatičtější zásahy do lidského světa.

V močálech a hlubokých lesích jich byly tisíce. Jako by válečná jatka nestačila, podtrhly za druhé světové války vraždění na barmském ostrově Ramree též více než tunu vážící a až šestimetrová i delší monstra. Když japonští vojáci, bylo jich k tisícovce, ustupovali před spojeneckými silami, čekalo je v hloubi ostrova peklo. Nocemi zněly podle účastníků bitvy žalostné výkřiky, dupot nohou, ozývalo se lámání kostí: po desítkách totiž na Japonce útočili mořští krokodýli, největších z dnes žijících krokodýlů a plazů vůbec.

"Strašnější noc nikdo z posádky lodě nezažil," napsal později Bruce Stanley Wright, přírodovědec, který sloužil v britské armádě. "Z černého močálu se nesly občasné výstřely z pušek, nocí pronikaly výkřiky zraněných mužů drcených v čelistech obřích krokodýlů a  rozléhaly se zastřené zvuky převracejících se krokodýlů, aby vytvářely pekelnou kakofonii, kterou svět kdy stěží zažil. Za svítání přiletěli supové, aby vyčistili, co jim krokodýli zanechali… Z asi tisícovky japonských vojáků, kteří do močálů vstoupili, bylo nalezeno jen dvacet živých."

Pokud by měl Wright pravdu, bylo by vraždění na Ramree největším krokodýlím masakrem v dějinách: jako takové ho, byť s otazníkem, uvádí i Guinessova kniha rekordů. Dodejme, že k japonským vojákům byly okolnosti víc než kruté, kromě britských kulek a krokodýlích zubů je zabíjeli i jedovatí škorpioni a moskyti.

Gustav, Kolakolli, Travis a ti druzí

Leckteří zvířecí zabijáci mají svá jména a mnohá znějí, jako kdyby jejich nositelé měli být domácími mazlíky. Jenže pozor, ke každému jménu patří číslo a to číslo je počtem jejich obětí. Tak například Gustav. Žije v Burundi, je mu asi šedesát, váží tunu, měří asi šest metrů a stal se téměř mýtem: místní lidé tvrdí, že snědl na tři stovky lidí. V roce 2002 se ho pokusil chytit herpetolog Patrice Faye, krokodýl však v noci lovcům nastrčenou kozu vyfoukl, aniž byl lapen. Naposledy Gustava viděli v roce 2008.

Jméno dalšího výtečníka Kolakolli zní sice malebně, jeho překlad však napoví, že tohle žádný Bimbo nebude: ono slovo znamená něco jako Vrah vrahů či Mistr popravčí. Divoký slon žil u řeky Karamana v Indii a lidé ho vinili z toho, že během sedmi či osmi let připravil o život dvanáct lidí. Na v médiích démonizovaného tvora uspořádali místní v roce 2006 hon, po několika týdnech ho lapili, krátce nato slon zemřel na srdeční zástavu.

Zatímco Gustav a Kolakolli byli zřejmě ničemové odjakživa, Travis byl po většinu života sympaťák. Od svých tří dnů šimpanz žil, poté co mu zastřelili matku, u Sandry a Jeroma Heroldových jako zcela spořádaný parťák. Uměl se obléknout, jedl u stolu se zbytkem rodiny, dovedl zalít květiny a krmit koně ve stáji. Uměl si zapnout počítač, díval se na něm na obrázky, a v televizi, kterou obsluhoval dálkovým ovladačem, měl nejraději baseball. Když jí zemřel manžel, stal se vlastně Travis Sandřiným partnerem. Spali spolu v posteli, koupali se ve vaně.

Potom, co se stalo 16. února 2009, si na idylické soužití vzpomněl jen málokdo. Onoho dne, možné důvody naznačíme posléze, Travis brutálně napadl přítelkyni paní Heroldové Charlu Nashovou: s opičí silou jí roztrhal tvář, odtrhl jí nos, rty, oční víčka a obě ruce. Zoufalá paní Heroldová jej uhodila lopatou a bodla řeznickým nožem. "Mami, co jsi mi to udělala?" popsala poté výraz v Travisových očích. Šimpanze zastřelila přivolaná policie. Možným vysvětlením šimpanzova jednání může být, že mu majitelka podala čaj s Alprazolamem proti úzkosti, jehož nežádoucími účinky může být vztek, mánie a agrese. Napadené tým v čele s Bohdanem Pomahačem transplantoval nový obličej, zůstala však slepá a bez rukou.

Vlci, nebo snad sám ďábel?

Ve výčtu vraždících zvířat neschází ani hned několik vlčích společenství, nesou obvykle název města, u něhož řádila. Vlci z Hazaribaghu dostali název podle indického města, v jehož okruhu od února do srpna 1981 zabili třináct dětí ve věku od čtyř do deseti let a třináct dalších zranili. Smečka šesti vlků z indického města Ashta zabila mezi říjnem 1985 a lednem 1986 sedmnáct dětí a místní obyvatele děsila tak moc, že vraždy dětí nepřičítali vlkům, ale ďáblovi.

Všechny vlčí party však předčilo ve dvacátých letech minulého století řádění leoparda u města Rudraprayag. Po osm let se tam v pásmu mezi městy Kedarnath a Badrinath neodvážil v noci nikdo opustit domovy a mnohým přitom nepomohlo ani to. Hladová šelma se dobývala do chatrčí a vyděšené vesničany z nich vynášela a trhala. Její skóre bylo neuvěřitelné, měla zabít 125 lidí. Úřady na ni dokonce vyslaly elitní jednotku Gurkhů, na leoparda však byli i vyhlášení bojovníci krátcí, stejně jako dlouhá řada lovců. Nakonec se musel sám britský parlament obrátit s žádostí o pomoc na slavného lovce šelem Jima Corbetta. Tomu se na podzim roku 1925 podařilo agresora zastřelit a uznání a obdiv vesničanů byly tak velké, že lovce označili za svatého.

Důvody, proč se stal z leoparda požírač lidí, mohou být dva: zaprvé mělo zvíře problémy s dásněmi a vypadané zuby a existuje domněnka, podle níž se po lidech ohlížejí ty šelmy, jimž zdravotní kondice nedovolí lovit tradičnější kořist. Tohle vysvětlení má však slabinu, zvíře totiž začalo lovit dlouhé roky předtím, než bylo chyceno.

Mnohem případnější tak asi bude vysvětlení, které nabídl sám Corbett. Podle něj mohl za leopardí preferenci fakt, že v oblasti lidé nechávali při epidemiích mrtvé jen tak, aniž by je spálili. Pro leoparda se tak stalo lidské maso stálou položkou jeho jídelníčku, až do té míry, že ho sám aktivně vyhledával.