Vypadá jak sluníčko, vteřinu klidně neposedí a doslova básní o jídle a vaření. Tady ho nikdo nezná, ale v Izraeli je téměř národním hrdinou. Populární program Channel 2 ho dokonce vybral pro zvláštní pořad ke květnovému výročí vzniku Izraele. Projekt představuje šest známých Izraelců, osobností v různých oblastech, které si vybudovaly kariéru v zahraničí. iDNES.cz je prvním zahraničním médiem, jemuž Šahaf poskytl rozhovor.
Šahafe, vaše jméno zní exoticky, znamená něco?
Ano, Šahaf je hebrejsky racek, příjmení Šabtaj znamená planetu Saturn.
Odkud pochází vaše rodina?
Jsme typická nová izraelská rodina. Otec je tmavý, pochází z židovské komunity z Iráku, matka je zase židovská blondýnka původem z Mnichova, z rodiny řezníka. Narazily na sebe dva úplně jiné světy.
Jak se rodiče seznámili?
Tak, jak to v Izraeli bývá často. V armádě, když jim bylo oběma 19 let. Otec byl parašutista…
… můžu hádat? Zřejmě také válečný hrdina, ne?
Jistě. Dostal medaili za statečnost během jomkipurské války od Mošeho Dajana, ministra obrany. Zachránil tehdy muniční sklad před výbuchem a těžce si popálil obě ruce.
Vyrůstal jste v kibucu. Jaké to tam bylo?
Byl to kolektivní život. Vychovávali nás, abychom mysleli víc na kibuc než sami na sebe. Rodiče hodně pracovali, matka byla učitelka a otec opravář zemědělských strojů. My děti jsme trávily hodně času ve školce, pak ve škole. Po škole jsme sice šli domů za rodiči, ale na noc jsme se zase vraceli. Znal jsem jen školu, banánové plantáže a přírodu kolem.
Jednotka, která pracuje jen v noci
A pak přišla armáda.
První seznamování s armádou začalo v mých šestnácti. Chtěl jsem jít za každou cenu do Sajeret Matkal, to je speciální jednotka, která provedla Operaci Entebbe. Její příslušníci tehdy zachránili 100 lidí v letadle Air France, které unesli palestinští teroristé. Strašně jsem tam chtěl, chtěl jsem být první z celého kibucu. Ale nešlo to.
Proč?
V izraelských kibucech je taková pevná tradice, že všichni muži chodí vždy k jedné konkrétní jednotce. A náš kibuc Amiad na severu Izraele se vždy hlásil k námořnímu komandu Šajetet (flotila) 13. Tak jsem tam nakonec musel taky. Dokonce mě jeden den přivázali ke stromu, aby mě donutili.
Jak nábor probíhal?
K té jednotce se každý rok hlásí na čtyři tisíce mladých mužů. Nejprve po náročných testech vybrali 110 lidí. Po dvouletém těžkém kurzu nás pak zůstalo 28. A tak jsem se stal a tři roky byl členem elitního slavného námořního komanda Šajetet 13.
Co jste dělali? Bojovali i zabíjeli?
Nemůžu o tom mluvit. Rád bych, ale půjde to asi až v den, kdy budu umírat. Řeknu jen tolik, že jsem mnohokrát stál tváří v tvář smrti. O akci komanda nesmí nikdo vědět a nesmí ho přitom ani vidět. Jeho činnost je naprosto utajená, funguje víc v době míru než za války a akce probíhají vždy v noci. Proto má také ve znaku netopýří křídla. Nezapomenu, kdo mi to označení připínal na uniformu. Bývá to vždy premiér. Slavnostní dekorování však bylo jen 14 dní poté, co premiéra Jicchaka Rabina zavraždil židovský fanatik. A tak jsem to dostal od jeho nástupce Šimona Perese, dalšího významného izraelského politika.
čtěte Neptejte se, kolik lidí jsem zabil, ale kolika pomohl, říká veterán Cizinecké legie
Jaký byl výcvik, jak probíhal?
Byl extrémní. To si málokdo umí přestavit. Nespal jsem třeba 14 dní, dali mi denně jen sedm minut spánku. Denně jsem musel plavat čtyři kilometry v moři. Pochodovali jsme osmdesát kilometrů se čtyřicetikilovou zátěží. Zjistil jsem, že lidské tělo prakticky nezná limity. Není důležité, jak velké máte svaly, všechno to začíná a končí tady v hlavě.
Co jste o sobě během služby v komandu zjistil? Že jste "born to kill"?
Ne, to ne. Začal jsem si možná víc vážit života a stal jsem se trpělivějším. Nejsem "born to kill". Nejdu do akce proto, abych ukázal, že jsem silnější. Jsem pyšný na to, co dělám, ale ne proto, abych to dával najevo okolí. Schovávám to v sobě. Jste vlastně první novinář mimo Izrael, se kterým o své minulosti mluvím. A takhle to bylo s námi všemi. Nějakého "Ramba" by k jednotce ani nevzali.
čtěte Peklo na zemi, říká český voják o kurzu americké námořní pěchoty
Proč jste s tím skončil?
Všechno má svůj čas. Byl jsem na to hrdý, dělal jsem to rád, ale nebyl to, jak se říká, můj život. Nebyl to můj sen. Vždy se jen snažím dělat vše naplno a dobře. V armádě jsem ale nechtěl pokračovat, i když mě přemlouvali.
Místo pušky pánev
Co jste se rozhodl dělat?
Věděl jsem, že jsem trochu netrpělivý, neposedný na to, abych někde seděl za stolem nad knihami. Potřebuji stát, chodit, být aktivní. Jednou jsem si o tom povídal s matkou a ona mi navrhla: Co kdybys zkusil vaření, jsi na to dost kreativní. Zdálo se mi to dobré. Vaření nemá žádné hranice, je strašně pestré. A tak jsem využil svých kontaktů a přihlásil se na rok na slavnou francouzskou kuchařskou školu Ferondi v Paříži. Byl to nejlepší kurz francouzské kuchyně na světě. Tehdy naprostý hit.
Jak se vám podařilo se tam dostat?
Nebylo to snadné, já byl navíc suverénně nejmladší, bylo mi teprve 22 let. A oni tam do té doby nebrali nikoho, komu bylo pod 30. Trochu jsem zalhal, řekl jsem jim, že jsem šéfem kuchyně izraelského kibucu, který má denně na starosti 500 jídel, což nebyla pravda. Ale nakonec mě vzali, dostal jsem se mezi 18 vybraných a byla to úžasná zkušenost. Poprvé jsem žil mimo Izrael, musel jsem se naučit francouzsky a nikoho nezajímalo, co jsem dělal před tím. Vedle toho jsem ještě v noci pracoval jako noční hlídač na izraelské ambasádě a také jsem hlídal děti.
Chytlo vás vaření?
Říkal jsem si, že to je to pravé. Naučil jsem se hodně o francouzské kuchyni, ale chtěl jsem získat ještě víc zkušeností. A proto jsem odjel tam, kde je vše největší a nejlepší, do New Yorku. Začal jsem pracovat ve známé restauraci Odeon ve čtvrti Tribeca.
Byl jste velký šéf z Francie?
Naopak. To bylo úplně jiné než v Pařiži. Hodně tvrdé. Šéf byl samé FUCK U, vše muselo být bleskově. Bylo to zběsilé tempo, pracoval jsem 10 měsíců 12 až 14 hodin denně za plat, jaký bral kdejaký Mexičan. To, že jsem přišel z Paříže, byla spíš nevýhoda. Nemají tam zvlášť rádi lidi, kteří dostali vzdělání v Evropě. Nevěří tomu.
Ale konečně tak začala vaše kuchařská kariera?
No, právě že ještě ne. Po tom běsu z New Yorku jsem měl vaření plné zuby. Chtěl jsem si trochu oddechnout a užít. Vzal jsem proto místo bodyguarda u bohatých židovských bankéřů, kteří měli dům u Nice na jihu Francie. Měl jsem velmi slušné peníze, užíval si slunce a jezdil lyžovat do Alp. Po 10 měsících ale zjistili, že mám významný kuchařský diplom C.A.P. a ptali se, proč s nimi ztrácím čas, když můžu pokračovat v kariéře kuchaře.
"Asie mě fascinuje"
Co jste tedy udělal?
Využil jsem kontaktů a vyrazil na další kulinářská studia do Thajska. Bylo to úžasné. Za šest měsíců jsem zjistil, že to je to to, co mne baví. Vařit rychle, kreativně a přitom jednoduše. Všimněte si, že všichni asijští kuchaři se vždy usmívají. Milují to. A to jsem se tam naučil.
A pak už se to rozjelo. V Amsterdamu jsem otevřel svoji první restauraci, kde jsem nabízel mix francouzské a indonéské kuchyně. Brzy jsem začal něco podobného v Bombaji. Chodili ke mně velmi bohatí Indové z Bollywoodu a dostal jsem tam nakonec ocenění za nejlepší restauraci a nejlepší kuchyni v zemi.
Dva roky na to jsem pak otevřel další restauraci ve stylu asijské ulice v Tel Avivu. Byl to velký úspěch. Pak přišly tři restaurace v Srbsku.
Jak jste se dostal do Prahy?
Oslovili mne investoři, kteří tady měli prostory a věděli co umím. A tak jsem přišel a za 10 měsíců vymyslel a udělal Sasazu - mimochodem jméno vychází z japonského sazu - bambusový lístek.
Všechno, co dnes v Sasazu je, má nějaký smysl a vychází z toho, co jsem poznal na ulici v různých částech Asie. Busty Buddhy nebo dřevěné krabičky na příbory. Podobné vozí lidi na skůtrech na drobnosti. Nebo stěna z fotografií nočního Tokia. K tomu jsem zkombinoval různé prvky asijských kuchyní – Vietnamu, Laosu, Indonésie, Kambodže, Malajsie…
Chci, aby se tu lidé cítili uvolněně a jedli třeba rukama, tak jako na asijské ulici, když jim to bude vyhovovat.
Šahafe, kým vlastně jste nejvíc? Kibucníkem, bývalým členem komanda, šéfkuchařem?
Jsem ten, kdo chce dostat víc a víc od života. Nechci se nudit. A díky jídlu objevuji stále nové a nové věci. Nové lidi. Jsem nerad sám, rád se o vše kolem sebe dělím.
Komando Šajetet 13Jedna z nejvýznamnějších a nejslavnějších izraelských speciálních jednotek – izraelští Seals. Zaměřuje se na tajné námořní operace, zejména osvobozování rukojmích a protiteroristické akce. V poslední době se orientovala mimo jiné na odhalování, likvidaci nebo zajímání palestinských lodí přepravujících zbraně do Gazy. Šajetet znamená flotila, ve znaku má netopýří křídla, protože operuje téměř výhradně v noci.
|
